RUSSELL

Největším problémem filmu je fakt, že ho napsal a režíroval Fred Durst. Ten člověk je rok od roku víc a víc mimo a vrcholem jeho demence je scéna, ve které Devon Sawa pouští v autě nějaký sranec od Limp Bizkit a hrozně to hypuje. Takový Rob Zombie narozdíl od Dursta tvoří kvalitní muziku a nedokážu si představit, že by do nějakého svého filmu vložil takto debilní scénu – holt není žádný egomaniak. Ke všemu ještě točí nesrovnatelně kvalitnější filmy. Fred Durst tvoří sračkoidní muziku a nyní i sračkoidní filmy. Už jsem si ani nemyslel, že někdy něco natočí, ale po mnoha letech se přece jen k tvorbě filmů vrátil a všem spadly čelisti. Jeho debut The Education of Charlie Banks je přitom docela slušný film, ale hlavně asi proto, že tam se ujal pouze režie a nepsal scénář. Jakmile má něco pod svou kompletní tvůrčí kontrolou, tak je evidentně zle. Ono by se z toho námětu dalo něco vytřískat, ale to by se toho musel ujmout někdo, kdo má talent. Durst vytvořil absolutně nepřesvědčivou retardovanou postavičku, u které nevíte, zda ho vám má být líto, nebo zda ho máte nesnášet. Chvílemi to dokonce působí, jako by se Durst vysmíval duševně nemocným lidem. Po silně negativních ohlasech jsem to čekal ještě mnohem horší. Opravdu jde o špatný film, ale jeho sledování zas tak bolestné není. Rozhodně nečekejte, že se u toho budete po celou dobu lámat. Ke konci to trošku nabere na obrátkách, ale těch WTF momentů tu zas tolik není. Podívejte se na to pouze v případě, že toužíte vidět Johna Travoltu v roli retardovaného filmového fanatika. Jinak ruce pryč!

Ostuda a naprosté nepochopení podstaty Kingovo knižní předlohy. První adaptace z roku 1989 od Mary Lambert je sice značně béčková, ale ve svém zpracování zcela úchvatná. Mám rád Johna Lithgowa, ale jako Judd byl příšerný. Poslední hřebíček do rakve tomu zatloukla nechutná dívčí cover verze „Pet Sematary“ od Ramones. Úroveň filmu 0/10, nasrání z filmu 10/10. A to jsem myslel, že nic horšího než Pet Sematary II už z této látky nelze vyprodukovat.

Jako vážně se tolik lidí spokojilo s tímhle vykleštěným odvarem ze Saw, Cube a já nevím čeho všeho ještě? Fádní a tupá šlichta, která se postupně rozblemcává do řidší a zvětralejší břečky. V poslední třetině jsem už totálně rezignoval a závěrečná tečka mi nestála ani za pohrdavý výsměch. Dalších x pokračování, která v nejbližších letech dozajista vzniknou, si už vychutnejte sami.

Deadly Sranec! Nemlich to samé, proč nemám rád filmy studia Asylum. Záměrná sračkovitost mi nevoní. Proto také těch opravdových „So Bad, It's Good“ perel, jako je první Samurai Cop, zas tak moc není. Jde o unikátní filmy, jejichž kouzlo a neumětelství nelze napodobit, a pokud je to sebeuvědomělé, tak je to automaticky v prdeli. Jediným kladem pak zůstává, že si hlavní herecké duo užilo po pár dekádách aspoň trošku té slávy a pozornosti, ale jinak na této nekoukatelné břečce s urážlivě otřesnou hudbou nevidím nic pozitivního. Protrpěl jsem to a pokud vznikne i trojka, tak ji vynechám.

Filmový holokaust za $95,000,000.

Kolektivismus jako odpověď na Velkou hospodářskou krizi. Reálně ale může fungovat pouze v takovéto malé komunitě, nikoliv celonárodně, to je čirá utopie. Místy až roztomile naivní dílo oceňuji především za všudypřítomnou dobrou náladu a pozitivní přístup, což je v takto náročné době rozhodně obohacující a naději do žil vlévající medicína. Závěrečná pasáž se stavbou přivaděče vody je pak krásně natočená bezvadná tečka.

Není třeba se rýpat v ději a lamentovat, co dává či nedává smysl. Await Further Instructions je především metafora a zajímavý sociální experiment. Zdařile podaný střet dvou myšlenkových táborů s různými pohledy na svět je okořeněn nadpřirozenými prvky, které ocení zejména žánroví diváci, což kvituji, jelikož ho to činí pozoruhodnějším, než kdyby šlo o vážně pojaté komorní drama – komorní sci-fi horor je vždy ta lepší varianta! Film by za určitých podmínek mohl fungovat i bez nadpřirozena, ale to bychom byli ochuzeni o ten skvěle provedený závěr, což by byla velká škoda. Podobné filmy u mě stojí či padají na závěrečném vyústění a pointě, a leckdy se mi stalo, že nepovedená tečka zkazila celkový dojem, který se do té doby zdál slibný. Tohle je naštěstí opačný případ, kdy to bylo dotaženo do zdárného konce a závěrečná pasáž je naopak vrcholem celého filmu – hlavně díky ní stojí za vidění. BTW: Zajímavá náhoda, že jsem si tenhle film pustil zrovna v koronavirovém nečase, aniž bych předem věděl, o co v něm jde. Určité paralely a potenciální situace plynoucí z aktuálního stavu jsou zde jasně patrné.

Gran Torino je prakticky bezchybný film na své vlastní frontě. To, že je předvídatelný, je v jeho případě zcela nepodstatné. Ona by mu podvratnost neslušela, naopak by ho značně shazovala a devalvovala by vše, o co mu ve skutečnosti jde. Celý film je jedno velké životní moudro, které většina z nás zná, ale často na něj zapomíná. Největší silou filmu je to, jak je podaný – bez okolků, přímočaře, bez sebecenzury –, díky čemuž působí živelně, upřímně a opravdově, jako váš postarší, životem ostřílený soused z vesnice, se kterým si na zahradě pod pergolou vždycky rádi dáte pár vychlazených piv.

Giallo snad ani nemohlo odstartovat lépe. Blood and Black Lace je vlastně vcelku prostý whodunit příběh, ale díky režijnímu uchopení Maria Bavy se z něj stala nesmrtelná žánrová klasika, která se navíc na konci po odhalení vraha přehoupne až do antické tragédie. Na kýble krve bylo ještě brzy, ale filmu bohatě stačí podmanivě hutná atmosféra a umně strukturovaný děj, aby dokázal zaujmout. Při druhém zhlédnutí mě to bavilo ještě víc a tu pátou hvězdu nepřidávám snad jen kvůli té rozvláčné předfinální fázi, kde film na malinkou chvíli ztratí dech. Jinak jde ale o naprostou pecku a silný stavební kámen, na kterém stojí základy giallo žánru.

The Invisible Man naplnil má očekávání. Whannell uchopil látku po svém a jeho rukopis je zcela patrný – spousta scén přímo křičí a dává jasně najevo, že sledujeme film od Leigh Whannella. V první polovině zužitkoval své režijní zkušenosti z Insidious: Chapter 3, jen bez laciných lekaček. Druhá půlka pro změnu silně evokuje Upgrade, zejména pak bravurně provedená fight scéna z chodby psychiatrické léčebny. Pojetím to má blíže k filmu Hollow Man od Paula Verhoevena než ke tragickému osudu jednoho vědce v původní knize H.G. Wellse či její legendární filmové adaptaci Jamese Whalea z roku 1933, která je navíc velmi odlehčená a mohutně zábavná – zde humor opravdu nečekejte. The Invisible Man je příběhově promyšlený, napětí zde po většinu času zdařile funguje a díky famózní Elisabeth Moss vám i záleží na hlavní hrdince a fandíte jí. Ke konci je to malinko překombinované, ale nikdy to nezajde tak daleko, aby to filmu podkoplo nohy. Můžeme být rádi, že nakonec vznikla tato verze Invisible Mana, než ta původně plánovaná, ve které měl hrát Johnny Depp, a která měla být součástí pohřbeného Dark Universe. Tohle je aspoň remake s jasnou vizí a vlastním ksichtem, který rozhodně má co nabídnout.