RUSSELL

Kolosální bejkovina balancující na hraně vážného dramatu a uhozené komedie, která je ale v obou polohách naprosto nefunkční. Film nemá jasno, čím by chtěl být – nudné vážně pojaté pasáže jsou prokládané odlehčenými sekvencemi, u kterých člověk spíše kroutí hlavou, než aby se za břicho popadal. Samotný námět je tak geniálně dementní, že určitě skýtal jistý potenciál k natočení pořádně ujetého béčka, ale bohužel se tak nestalo. Z nápadu přišít hlavu rasistického doktora na tělo urostlého černocha šlo vytěžit mnohem víc a hlavně to nemuselo být tak moc krotké. Místy mi bylo až trapně za Raye Millanda a Roseyho Griera, když jsem je sledoval, jak jsou tři čtvrtě filmu na sebe nalepení tváří v tvář a snaží se vést naprosto stupidní dialogy s pokusy o vtipné hlášky. Nejvíc groteskní pasáže jsou pak ty, ve kterých Rosey Grier pobíhá s pistolí v ruce se směšně vypadající umělohmotnou hlavou Raye Millanda na rameni ve snaze uniknout před pronásledovateli. Vrcholem filmu je ale neuvěřitelně natahovaná a úmorná policejní naháněčka plná nenavazujících střihů a zdemolovaných policejních aut, která je svým způsobem děsně fascinující a přivedla mě od nevěřícného kroucení hlavou až k výbuchům smíchu – hlavní zásluhu na tom má ta nejstupidnější policejní skvadra, jakou jsem snad kdy na plátně viděl. Korunu tomu všemu pak nasadilo závěrečné „Oh Happy Day!“ out of nowhere. Po všech stránkách špatný film, který stojí za to vidět jen hledačům brakových pokladů – ostatní ruce pryč! BTW: Bohudík, že tvůrce nenapadlo natočit pokračování „The Thing with Three Heads“, kde by do černobílého mixu hlav přidali ještě Asiata nebo Indiána.

Úmorně nudné a nezáživné sci-fi drama, jenž dělá vše proto, aby diváka co nejrychleji otrávilo a vzbudilo v něm nezájem vnímat děj. Nesmyslně zvolený způsob nelineárního vyprávění, které je zde zcela kontraproduktivní a zbytečné. Ono by z toho námětu nejspíš šlo udělat něco kloudného, ale Claire Denis chtěla být za každou cenu artová a antidivácká, a proto natočila film, který docení tak akorát pár domýšlivců a stádo povýšených kritiků.

Po dlouhých 40 letech se původní Halloween konečně dočkal přímého pokračování, jaké si tento zásadní hororový milník zasloužil. Nový Halloween je dělaný vyznavači původní verze pro všechny její skalní fanoušky a pokud mezi ně patříte, tak nemůžete být zklamaní. Navíc je na něm skvělé, že funguje současně jako sequel i remake v jednom balení. Film sice nepřináší nic nového či objeveného, ale ani se o to nesnaží – poslat to někam jinam zkoušeli už v 90. letech a všichni víme, jak to dopadlo. Danny McBride s Davidem Gordonem Greenem k látce přistoupili přesně naopak a přišli s tím správným receptem, jak úspěšně natočit nový Halloween a to jest: Vzdát hold originálu, jak jen to půjde (hromada easter eggs a všemožných narážek na určité momenty z prvního dílu, které potěší každého fandu); pojmout to jako oldschoolový slasher bez neduh většiny moderních hororů; nebát se přitlačit na brutalitě; zvýšit počet vražd; zachovat Michaela jako čisté zlo bez opodstatnění a nechat ho být tou nelidskou bestií bez příčiny jakou má být; revitalizovat postavu Laurie jako silnou ženu, která je schopna se Michaelovi postavit; přidat pár nečekaných překvapení, ale zároveň se nesnažit podvratně podrazit nohy originálu a hodit jeho děj do úplně jiného světla (to považuji za naprosto zásadní věc, jelikož se tvůrci do těchto praktik v sequelech často pouštějí); nechat nezaměnitelný původní hudební motiv a zároveň soundtrack oživit novým vkladem samotného Johna Carpentera. Tohle vše jsou podle mě hlavní přísady, díky kterým film exceluje. Neužijí si to pouze ti, kteří od toho čekají něco víc. Sám Halloween jako takový v roce 1978 přišel s něčím novým a nevídaným, dnes už ale žádné podobné ambice nemá a nikdo by od něho ani neměl čekat, že opět změní žánr. Halloween rozjel slasherovou horečku, kterou dvě dekády po něm symbolický pohřbil Wes Craven a jeho Scream, po kterém tenhle prosťoučký subžánr s ničím novým snad ani přijít nemůže. S čím ale slashery i dnes přijít mohou, tak to je poctivá nálož krvavé zábavy, jež ctí zásady a tradice žánru a obsahuje všechny klišé prvky, které kritizujeme, ale zároveň je tam chceme, jelikož bez nich to prostě není ono. A přesně takový je ve zkratce nový Halloween. Jde o precizně natočenou staromódní záležitost pro jasně stanovené cílové publikum. 2018-10-31 – The Night He Finally Came Home.

Ukázková manifestace téměř všeho, co mě na dnešní době sere. Film se snaží o jakousi brutální satiru, ale hrubě selhává v mnoha ohledech a místo sžíravé kritiky ve výsledku spíše obhajuje to, co se snaží zdánlivě kritizovat – minimálně u všeho, co se týče hlavních hrdinek, to tak působí. Assassination Nation je stejně uhozená a nablblá věc jako celá Purge série – v některých momentech mi to i připadalo jako bych sledoval příběh ze stejného univerza. Film slibuje akcí nášlapaný politicky nekorektní thriller s přesahem – přitom je ale politicky a názorově jasně zakotvený a definovatelný. Navíc je třeba zmínit, že naprosto stejné téma s takřka totožnou zápletkou zpracoval už South Park ve své 20. sérii a nutno podotknout, že o parník lépe a chytře – a svedl to i bez otravných insta blbek, stereotypních vepřoidních fízlů, trapných keců a mnoha dalších dementností. Jo a ještě bych vás chtěl upozornit, aby jste neskočili na špek lákání na brutální a násilnou jízdu – film má kupodivu dost pomalé tempo a první hodina je prakticky jedna dlouhá expoziční scéna pro dění v druhé půli, které však nenabízí žádné nekompromisní zadostiučinění, ale spíše jen stvrzuje nesoudržnost, prvoplánovost a scenáristickou bezradnost všeho, co se ve filmu dělo. Purge: Assassination Nation je nabubřelá a hloupoučká postmoderní kravina pro dnešní náctileté, kteří se v ní možná uvidí jako v zrcadle a budou se plácat po zádech, jak je to výstižné a zároveň se utvrdí, že je to tak přece v pořádku.

Totálně našláplá řežba, která ani trochu nenudí. Ve své podstatě je Overlord béčko jako prase s přesně takovou zápletkou, jakou od filmu tohoto typu čekáte – je to ale tak skvostně natočené, navíc s výbornými efekty a intenzivním tempem, že vás to prostě musí strhnout. Potěší i míra brutality, která se rozhodně nedrží při zemi, ale naopak je vyhnaná do extrému. Postavy nejsou bůhvíjak propracované, ale jsou dostatečně sympatické, aby mi na jejich osudech a počínáních záleželo. Jako akční horor to funguje na výbornou a řadím to mezi naprostou špičku daného žánru – v tomhle směru na nic lepšího jen tak nenarazíte.

Hororově laděné psychologické drama o dvou postavách a jedné hrůzně vypadající loutce, na kterou jen tak nezapomenete. Possum v mnoha ohledech nápadně připomíná film Spider od Davida Cronenberga – ten ale klade větší důraz čistě na psychologickou stránku věci, kdežto Possum je mnohem více znepokojující záležitostí, která vám může slušně pocuchat nervy, pokud se do ní náležitě ponoříte. Příběh je dost surrealistický, ale pokud budete pozorní, tak ho bez větších problémů rozklíčujete. Vše je navíc na konci srozumitelně vypointované a žádné zásadní otázky nezůstávají nezodpovězené – akorát nečekejte, že vám film odpovědi naservíruje na stříbrném podnose.

Takovéhle filmy točí jenom Zahler. Nečekejte ale stejná jatka jako v Brawl in Cell Block 99 – násilí tam je stále požehnaně, ale tentokrát je důraz kladen především na krimi zápletku se silným sociálním přesahem. Zahler si navíc dává záležet s pozadím a motivacemi většiny postav, které nějakým způsobem promluví do děje – to je zároveň i hlavní důvod, proč má film 159 minut. Zahlerův fanklub bude chrochtat blahem.

Indonézská variace na Evil Dead. Timo Tjahjanto je bravurní režisér, jenž má řemeslo v malíku a každým svým novým filmem se zlepšuje hlavně jako scenárista, což byl dřív jeho hlavní kámen úrazu. May the Devil Take You je áčkově natočený horor obsahující vše, co si může hororový fanoušek přát – intenzivní napětí, dusnou atmosféru, psychologické hrátky, přemíru násilí, pod kůži se zarývající strašidelné pasáže a v neposlední řadě i kvalitní praktické gore efekty s minimem CGI. Film má skoro dvě hodiny, ale není v něm moment, kdy by mu vyloženě došel dech. Děsivost postupně graduje a děj se i na relativně malém prostoru slušně vyvíjí. Sice nic originálního, ale takhle nějak si představuji kvalitní moderní horor.

Po zhlédnutí slibně vypadajícího traileru jsem se na Luz začal těšit a dost jsem si od ní sliboval. Čekal jsem, že by mohlo jít o intenzivní hororové peklo ve stylu atmosférických hororů ze 70. a 80. let. Tohle se nakonec ukázalo jako hrubě chybný úsudek. Do traileru byly zařazeny snad všechny hororově vypadající scény, které film obsahuje, takže ničeho navíc – vyjma žvatlání – se nedočkáte. V podstatě se jedná o stylově natočený konverzační horor o posednutí, ve kterém jen stěží pochopíte, oč kráčí. Podstatná část filmu se odehrává v jedné místnosti při bizarní rekonstrukci jisté události pomocí hypnózy a od toho se pak vše odvíjí. Začátek vypadal slibně, film se snažil budovat jakési napětí a já byl nějakou dobu v očekávání, že to někam směřuje a že se to brzy rozjede na plné pecky. Nic se ale nerozjelo, všechny mé naděje hodně rychle vyprchaly a o slovo se přihlásila ukrutná nuda. Někdy v polovině jsem nad tím vším zlomil hůl a už jsem si jen přál, ať to radši skončí. Kromě výtečné retro stylizace mi nepřijde, že film obsahuje něco, čím by mohl nějak výrazně zaujmout žánrové fanoušky – vlastně ani nemám ponětí, jaký typ publika tohle osloví. Jedna frajeřina se ale Tilmanu Singerovi povedla – dokázal vytvořit přesvědčivou časovou iluzi, ve které 70 minut působí jako 2 dlouhé a úmorné hodiny.

Skoro se mi až nechce věřit, že takto průměrný a klišoidní příběh vzešel z pera Nica Pizzolatta – člověka stojícího za seriálovým hitem True Detective, který se v mnoha ohledech vymyká všemu, co jsme mohli za poslední dlouhá léta v krimi žánru spatřit. Zato Galveston se nevymyká vůbec ničím, je dost fádně natočený a postrádá tah na branku. Film po nějakých 20 minutách uvízne na mrtvém bodě, kde se takřka zbytek stopáže plácá. Něco trochu nápaditého se rozjede až v samotném závěru, ale ani to není natolik zajímavé, aby to zlepšilo celkový dojem z předešlého (ne)děje. Jestli se v knize řeší hluboké existencionální otázky, tak na ty film příliš nedbá a spíše se snaží diváka znudit, popř. otrávit nepřesvědčivým výkonem Elle Fanning. Bena Fostera je v tomhle filmu škoda.