garmon

Nádherné obrazy plně v estetice roku 1990, jak ho mám jako malý kluk v paměti. Škoda, že to odešlo - se svou svobodomyslností, otevřeností, nadějí. V tomhle občas hodně patosu, přenesl jsem se přes to snadno. Protože jsem viděl ukrajinský originál s ruským dabingem, některé hyperbolické scény na mě působily jako těžké sci-fi (co dělala baba s krví???)... Kromě jasných metafor jsem v příběhu muže spatřoval i obraz "nesmrtelného" ruského člověka, kterého nejde zničit. Neskutečné záběry zvnitřku transparentu - už jen kvůli tomu film nevymizí z paměti.

Jedna z nejpodivnějších filmových hudeb, které jsem kdy slyšel...

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film.

Budiž řečeno, že autorem hudby NENÍ pouze Martin Smolka, ale z poloviny i Miloslav Kabeláč - Smolka vybral skladby z Kabeláčova Zrcadlení.

Léto s Monikou po pozdně-socialisticku. Co mi nejvíc vadilo byla režie, která se chvílemi beznadějně klouzala ve směru budoucí seriálové produkce. Druhé, co mi hrozně vadilo byla hudba - Stravinskij říkával, že jazz je masturbace bez vyvrcholení. Viklického verze filmového socíkovského jazzu je navíc masturbace málo ztopořená. *** 3 a 1/2 za Markétu Fišerovou.

Vynikající předloha - knížka mě v dětství moc bavila. Je plná reálií staré Prahy a LSD - doporučuji - autor Josef Hanzlík měl fantasii divočejší, než Miloš Macourek. Pohádka trochu ubírá z drajvu předlohy. Je v ní dost sídlišť a klučina není úplně přesvědčivý. Navíc chybí továrna na barevné zápalkové hlavičky, cheche. Ale průšvih to není.

Po letech mi spousta věcí zestárla - Chabrol neměl nikdy dost nadhledu nad žánrem melodramatu, neměl ani dost švihu pro cinema verité - při vší dobré vůli pro mě Serge dnes trpí rozvleklostí a s ní spojenou režisérskou bezradností, bernanos-vštinou bez bressonovské kázně a hlavně patosem, který přitom Nová vlna ráda splachovala.

Nevím, co všichni mají - na sobotní odpoledne mezi sexem, jídlem a mytím nádobí to bylo náhodou mnohem lepší, než Vykoupení z věznice Shawshock-). Myslím, že nízké hodnocení většiny lidí zde je způsobeno studem za vlastní pubertu. Výtečná hudba!

Na tomhle je patrné, jak v osmdesátkách Ottinger kultivovala svůj feminismus ve prospěch příběhu a "profesionality". Tenhle film je naprosto v duchu němé kinematografie, text je použit v zásadě jen pro proklamace (a propagandu). Struktura velmi řídkého příběhu je pohádková - vše se vždy nutkavě a rituálně několikrát opakuje, dokud se tvůrkyně nezbaví svých neuróz a nedovolí příběhu poposkočit k další fázi. Snímání a dramaturgie (!) jsou natolik neorganické (ve smyslu ne-filmového ne-prolínání, nechávání jednotlivé situace totálně - a podle mě zbytečně - vyhnít ad absurdum), až to tvoří poetiku. Na druhou stranu - vizuál je už tady překrásný, naprosto profesionální a dotažený do detailu - dodnes nádherné obrazy, překrásné snímání, dokonalé uspořádání mizanscény. Poněkud fašistická estetika, móda zcela v duchu nastupujících osmdesátek - ať to byly lesby jaké chtěly, pořád jim to myslelo ve fashion-)). Představoval jsem si, jak nějaká lízalka řekla druhé: "Tabea dodělala s Ulrike ten nový film" - a šly. A fakt se smály, protože to celé bylo šílené a absurdní.

Muratova měla vždycky ráda děti – jsou hrdiny jejího předposledního filmu Melodie na flašinet, objevují se ať už jako hlavní hrdinové anebo hybatelé příběhu v Dlouhých loučeních a pak v Citlivém milicionáři, v Třech příbězích, v Čechovovských motivech … Mezi šedými kameny je z této linie. Všechno ostatní je tu ale pro Muratovu dost netypické – především je film retro – sice není zdůrazňované okatě, ale kostýmy a domácnost jsou přibližně z konce 19. století. Přišlo mi, že se tu Muratova shlédla v Bergmanově Fanny a Alexanderovi – odpovídá tomu určitá fantastičnost děje i zobrazování dětského světa. Na rozdíl od Bergmana měla Muratova špatný filmový materiál (alespoň kopie na netu je hodně vybledlá a neostrá) a především měla ruskou školu a odjakživa tíhla k modernistickému výrazivu – začátek filmu připomene Tarkovského – a to včetně výrazného motivu šplhání na strom (Ivanovo dětství atd.), scény z ruiny kostela zas Paradžanova či Abuladzeho – šifrovaný jazyk dialogů, v nichž je sem tam vpletena udička na cenzuru, narážka na nemorálnost režimu, nespravedlnost okolo. Bohužel na mě z toho všeho padala strašná nuda – námět o osiřelém soudcově synu, který utíká do rozpadlé krypty místního kostela mezi žebráky působí zajímavě, ale nějak se tu nedělo víc, než že se neustále zdůrazňovala ne-odpovědnost dětí za své otce, jejich nevinnost, případně propast mezi soudcem a souzeným. Možná, že se na výsledku projevily pověstné cenzurní zásahy, které sice umožnily Mezi šedými kameny uvést na západních festivalech, ale které Muratova považovala za natolik destruktivní pro vyznění díla, že se pod ně odmítla podepsat. Kamera je překvapivě střídmá, Ruslanova už je tu pěkně opláclá a nelyrická. Vasja je z rodu protivných uvřískaných dětí, které u Muratové moc nemusím (Tři příběhy). Napadá mě ještě, že téma žalu ze smrti nejbližšího se objevuje v úvodním filmu ve filmu v Astenickém syndromu. Jeho jazyk mi byl bližší: při své nepokryté apelativnosti, neaspiroval tak okatě na nějakou závratnou symbolistní hloubku. Závěr je pěkně muratovovský - střižený podle Godarda, ale přetavený do vlastní řeči a výrazu. Tohle není pro každého.