Křik

To jsem ani netušila, že tam toho křiku bude tolik. Když jsem si to jednou v noci pustila, vzbudila jsem celej barák. S tím zvukem jsem měla vůbec docela potíže. Mně se totiž dělá špatně z tlukotu srdce. To je ale můj problém. Křik je pěkný a originální film, zkrátka novovlnný. Člověk se narodí, a hned křičí./ Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil./ Tady jsem já! Řve člověk, přišel jsem žít./ Jsem tu dobře?/ Narodil jsem se u dobrých lidí?/ Ve slušném století?/ Nevedu náhodou válku?/ Je tady zrušeno otroctví?/ Mám správnou barvu kůže?/ Vhodný původ?/ Smím dýchat?/ Tak děkuju. (Ludvík Aškenazy) (15.04.2006)

Silně expresivní forma, jež si zakládá na statické kameře, nevtíravém střihu a pomalém toku dlouhých scén, v nichž se velmi často „nic neděje“, se k prostinkému ději o (ne)všedním dnu manželského páru, hodí. Do kontrastu postavené protiklady žena x muž, její velký den (porod) x jeho obyčejný den (práce opraváře), se pak spoléhají už jenom na sílu hereckých výkonů, k nimž není výhrad. I když je to film víceméně bez silnějšího příběhu a mnoho scén je až nepříjemně zdlouhavých, přesto to nebyla nuda a zanechalo to silný dojem nevšedního filmového zážitku. (09.12.2005)

S filmy Jaromila Jireše mám menší problém a to, že v jakémkoliv jeho filmu nepoznám jeho rukopis. Každý jeho film, který režíruje pojednává o rozdílných žánrech a tématech, skoro vždy je vše natočeno na vysoké úrovni, ale nemůžu v tom poznat jeho rukopis. (Oproti třeba režisérům jako jsou Vláčil, Kachyňa, Chytilová atd.). Každopádně se vždy do svého projektu ponoří a vznikne snímek, který oplývá jistou kvalitou, jako je to i v případě Křiku. (22.12.2015)

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%] (26.06.2022)

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)