garmon

...za mě vynikající zábava. Mandico má neskutečnou technologii a vtipnou erudici. Je to opět film o stárnutí, ale je v něm znát i konec éry, stejně jako to bylo v Ophulsově Lole Montès. Půdorys je neudržitelně špatný a prázdný, ale právě to způsobuje podivuhodnou svobodu a prostor pro autenticitu. Chtělo to asi být “kde Greenaway končil, my začínáme”, za sebe ale vidím Mandicův nejsilnější osten jinde než v perverzi a vizualitě. Samozřejmě se to s divákem nepáře, takže pokud budete mít jako zdejší ehm verbal něco proti homoelitám, jděte radši via Duna: Část druhá, he.

https://www.databazeknih.cz/knihy/kira-kiralina-111572 vyšlo i knižně s měkkým "i"

Řidič tvrdej chleba má. Trochu mi to připomnělo Mzdu strachu. A to i ve vztahu k babě: Tora je na obtíž, měla by radši prát trika v noci, stejně jak Véra Clouzot, která dělala nejlíp, když myla podlahy. Kde jsou jen osudové trojúhelníky typu Julese a Jima?! Samotná zápletka působí trochu jak z povinných úliteb typu Šepitkové Ty a já anebo Muratové Poznávajíc širý svět - co lze ještě tak roubovat na zážitky uprostřed dělného prostředí. Režie ale pěkná, Daneliuc měl nakročeno. Hezké fóry s kamerou v úvodních titulcích, to vůbec nezestárlo. Obecně kamera vynalézavá! Občas nebyly v titulcích přeložené klíčové věty, takhle konverzační film to trochu shazuje. Komediální poloha trochu taky. Jakoby se ten film neuměl rozhodnout, čím bude.

Zvláštní mezičas konce sedmdesátých let, doby dostatečně vzdálené od dětí květin, doby plné temnoty a vyhoštění, doby těsně přes hrůzou z AIDS. Doba Possession, doba prokletých pankáčů bez statusu celebrit. Bloudění mezi časy. Tahle historka z ulice stojí a padá s energií obou hlavních herců. Boisson je rychlá, nečeká, málo komu zastaví, je překrásná, ale úsměšek mezi jejími rty má ostrost žiletky. Záběry jejího dravčího obličejíku soustředěného na řízení nablýskaného vozu uprostřed lesklé noci jsou nejsilnější na celém filmu. Lanvin je unavený, k sežrání umolousaný; jeho džínska je rozeplá až k chlupům nad ohanbím. Jejich l'amour fou provlhá podrážkami, připomínají Vardové Monu, bezdomovecká sebedestrukce tady v sobě nese smutek nenačatého. Bloudění nočními ulicemi je ale taky dokonale nasnímané a natajmované, má francouzský šmrnc a vůbec řemeslnou dokonalost. Dussollier mě neba a jeho podivně pojaté shrnutí na závěr je bohužel korunováním vyšumění do dvou třetin zajímavého kousku.

Mimo-řád-ný film. Spíš zajímavý,než silný. Dlouhé pasáže s dobytkem jsou úplně průměrné. Zakázka Zeljenkovi zněla "napiš to ve stylu Pendereckého" - k bačovskému dramatu je to fest příkrá kombinace. Kamera je výrazná až k manýře. Obojí způsobuje k tématu podivný distanc. Naprosto ojedinělé a fest působivé byly ale němé scény. Valach je neskutečný, on je hlavní postavou.

Spíš než symboly tu vidím antonioniovsky střiženou dramaturgii. Střídají se situace, důležitější než jejich realita jsou ale spíš podtexty a estetický dojem, které vyvolávají. Mizí příběh. Co zbývá? Dva muži, dvě ženy, komparz, moře. Trochu v tom přes Balt vidím i bergmanovské ořezání. Nejsou tu ale hutné dialogy. Kalina Jędrusik je tu mladinká jezinka. Přesto je skryta pod pořádným filmem make-upu. Teresa Szmigielówna je skvělá! Je Anouk východu.

Slabší Mandico. Zřejmě první kamerovky pro She is Conann - jestli se vůbec Elina vejde do masky. Příliš mnoho hudby a příliš ottingerovské prázdnoty. Osmdesátky první půlky jen zvoní: za tu zvetšelou a vyfénovanou kašírku by se nemuseli stydět ani Basiková se Střihavkou v roce 1992. Druhá půlka je dílnička ohledně Löwensohnové stárnutí z Planety opic. Ke konci trochu málo nahatý Jan Saudek v pohybu.

Politický film. Dionysos píše vše podstatné. Snažil jsem se dohledat, za co v té době v Indii bojovali (Bangládéšská válka o nezávislost?) a jaká že byla cenzura (cenzorní lístek předchází všem indickým filmům té doby a tenhle film zjevně prošel). Nepovedlo se mi to úplně. Bude v tom to magické čáslo 1968, levice, ale může to být nějaká jeho lokální derivace. Kalkata. Film mi připomněl Válka skončila od Resnaise, asi hlavně pro stejný motiv konspiračního bytu, kde se skrývá revolucionář. Vzpomněl jsem si i na Costu Gavrase, ale tohle kino je střižené moderněji. Připomnělo mi to i Petriho Dělnickou třídu, především pro všudypřítomnou frustraci z toho, kam se revoluce poděla. Film samotný je hbitý, tepající, má šmrnc. Poučení novou vlnou je v něm znát skrz použití obrazových mrtvolek, různé zcizováky i skrz dokumentárnost. Kamera je často ruční trhaná až k chaosu. Je to pěkné. Materiál je tak dřevní, že se nedá mluvit o starobě. Jen prostě ty barevné francouzské ženy mají víc magického kouzla i když třeba nejsou tak krásné jako Indky. Mladičký Dhritiman Chatterjee je roztomilý a bezprostřední.

Pocta režisérovi Walerianu Borowczykovi se vším, co k ní asi tak od Mandica čekat: zaumné členění dle nouvelle vague (a Borowczyka samého), animace a perverzity jak z Mazací hlavy, břitký humor, vynikající sound design (Mandicova oblíbená kadence Naturträne z něj čouhá i bez zpěvu), vášeň k vizualitě. Ta otřesně promrzlá, bažinatá a sešlá Polska očima Francouze mi lehounce evokovala začátek Blechtrommelu. Velmi dobré!

Opulentní podívaná, nádherné obrazy, ale celek byl pro mě neproniknutelný a nekomunikativní. Torzovitý dějem. Kdo není zcela bdělý anebo prostě víc obeznámenější s Indií než já (anebo mu nestačí prostě koukat na nespojité překrásné výjevy), ať se připraví na to, že se to nesleduje snadno: Khayal Gatha je muzikál svého druhu, vlastně pásmo, které "mezi řečí" ukazuje, jak a k čemu znějí rágy a jak vypadají tančené (dialogy jsou vždy na pár vět). Oproti takovému filmu jako třeba Sayat nova tu není žádná, byť tušená spojitost scén, která by nepoučenému divákovi umožnila pochopit narativ: není tu ani vývoj figury, ani náznaky nějakého nám pochopitelného duchovna; jsou tu ale výjevy: lov, soutěž, hledání milé, volba nastávající, loučení s ní, jakési mystické námluvy a ztráta nevěsty na způsob orfeovského mýtu, mezi tím jízda na koni, chůze podél řeky, hra v rozvalinách královského paláce nad neskutečnou krajinou... Ke konci už takřka jen příroda a zpěvy. Déšť, vodní hladina, vodní ptáci. Obrazy s hudbou. Některé mi z hlavy nevymizí: dívka stojí v nejvyšším patře ruin královského (?) paláce a v průhledu oblouku vidíme daleko do zelené krajiny; mračna mají nezaměnitelnou barvu, chystá se jarní bouře a hřmí, všude ve vzduchu je voda; je tah větru nesoucího bouři; dívce vlaje průhledné modré sárí...