Šakalík

Původní Shutter je dílo překvapivě komorní. Jeho velkým pozitivem je zajímavý příběh, který se uzavře v bizarní pointě, jež vyrazí dech. Do té doby se film ale poněkud vleče. Duchařské scény se omezují výhradně na lekačky způsobené tím, jak se duch objevuje zčistajasna na místech, kde to člověk nečeká, ale o nějaké hrůzostrašné atmosféře se hovořit nedá. Film ale nabízí zajímavou podívanou, která je výborně vymyšlená, všechno do sebe zapadá a jako celek to dává perfektní smysl, což není u asijské tvorby zase tak samozřejmé. :-) Přesto si nemyslím, že by zrovna Shutter byla nějak mimořádně úchvatná duchařina. Z mého pohledu to je „pouze“ velmi solidní průměr.

Toš tak tohle je extramateriál. ;-) Takhle stupidní hovadinu jsem už drahně dlouho neviděl. Scénářem naprosto infantilní blábol, který se nejspíš inspiroval Underworldem, ovšem teda provedení je opravdu tristní, a to i na televizní film. Filmaři kydají na diváka jedno upíří klišé za druhým, pletou páté přes deváté a jako rádoby vtipné odlehčení tomu přicmrndává vlkodlak, jehož přínos pro děj mi zůstal záhadou. Film tu a tam zpestří nějaká ta potyčka, ve které se blýsknou katany, ale celé to je takové nedomrlé. Korunu tomu všemu nasadí prvotní upírka Lilith, jejíž poněkud postarší varianta má ke krasavici dost daleko. No nečekal jsem zázraky, ale tohle je opravdu VELKÁ bída.

Jestliže se první Ringu dalo ještě považovat za horor, jeho pokračování už strašidelné opravdu není. Příběh se posunul do ryze mysteriózní roviny, ve které hraje prim vyšetřování událostí prvního filmu a snaha o vědecké vysvětlení nadpřirozených jevů spojených s neblaze proslulou videokazetou. Nic proti tomu – film určitě není nudný, stále má výbornou atmosféru, ale pro západního diváka představuje těžký oříšek. Zmatečnost celého filmu nejlépe dokládá závěrečná scéna u bazénu, respektive ve studni, po které jsem jen tak nechápavě pokrčil rameny… Abych řekl pravdu, osobně příliš nerozumím tomu, proč je zrovna Ringu považováno za takový kult – jakkoli chápu, že Ringu bylo prostě první a inspirovalo mnoho jiných filmařů. Přesto – japonská scéna je na zdařilé duchařiny nesmírně bohatá a najdou se tam imho daleko zajímavější a hlavně děsivější kusy – třeba Ju-on.

Kdybych měl hodnotit jen atmosféru, bylo by to minimálně za čtyři. Jenomže u atmosféry veškerá pozitiva končí. Filmaři ve snaze předvést svůj „mimořádný talent“ vyrobili něco, čemu se v některých pasážích prostě ani nedá říkat film. Kamera neustále zmateně kmitá po okolí, což v kombinaci s faktem, že se celý děj odehrává v noci, degraduje film na shluk tmavých, roztřesených snímků, které divákovi přinesou tak maximálně bolest hlavy z toho, jak se ten zmatek snaží dešifrovat. Přitom samotný příběh je docela prostý, takže by z něj šel natočit sice jednoduchý, ale z hororového hlediska výborný film. Tohle dílo zkrátka mělo potenciál, který sami filmaři zašlapali do země.

Tenhle horor kombinuje motivy z několika slavných filmů, jako jsou Propast, Věc či Vetřelec, bohužel dohromady to nějak nefunguje. Film má totiž laciný look, plochý scénář a hlavně teda strašně naivní konec. Filmařům se bohužel za celou dobu nedaří navodit atmosféru strachu, přitom interiéry podmořské stanice, kde začne posádka mutovat v ohyzdné cosi, jsou k tomu jak dělané. Přesto se jedná myslím o zajímavé dílko, na které se skoro úplně zapomnělo, čemuž nezabránil ani samotný „Robocop“ Peter Weller či věhlasný Richard Crenna. Film totiž v konkurenci s Cameronovou Propastí, která vznikla v témže roce, zcela zaslouženě propadl a z dnešního pohledu je už spíše k smíchu. Milovníkům sci-fi hororů by ale uniknout neměl.

Docela obstojná thajská duchařina, která sice není kdovíjak děsivá, ale má solidní atmosféru a hlavně teda velmi, ale opravdu VELMI pohlednou hlavní hrdinku. :-) Ústředním motivem filmu je strašidelný dům, ve kterém přibývá jakési zlo, které postihne každého, kdo do něj vstoupí – tohle je samozřejmě scénář prudce ohraný, ale v tomto případě je to zabaleno do kvalitního duchařského obalu, protože pasáže v domě jsou opravdu povedené a nabíhá při nich husí kůže. Mimo něj to už takový zázrak není, ale zmíněný anděl v hlavní roli vše bohatě vynahrazuje. Škoda jen zbytečně melancholického závěru, který zavání lacinou telenovelou, no ale dejme tomu. Přesto film za podívání myslím stojí.

Tak tohle je vážně slabota, která nešahá předchozím dvěma dílům ani po kotníky. Film doplácí na upracovaný scénář, který působí přitrouble, protože pašuje do děje náležitosti, které tam z logického hlediska a vzhledem k událostem popsaným v předchozích dvou filmech prostě nepatří – odkdy má Kayako nějakou sestru?! A kletba se dá zastavit jednoduše provedením rituálu? No táák! A hlavně – to co je na sérii The Grudge tak působivé, je samotná Kayako. Ta samozřejmě nechybí ani tentokrát, ale její výstupy už nejsou ani zdaleka tak děsivé, což bych přičetl na vrub rychlému střihu a vůbec uspěchanému tempu celého filmu. Abych jen nehanil, tak dodávám, že snímek nabídne solidní finále a taky půvabnou Johannu Braddy v jedné z hlavních rolí. Za to budiž ty dvě hvězdy, jinak to je úplně zbytečný film.

Tenhle film jsem pří vší snaze moc nepochopil. Základní myšlenka o pohlcování našeho světa duchovnem je sice asi hodna dlouhých intelektuálních debat – na filmovém plátně působí poněkud unyle, zvláště když je prezentována dle tradice japonské filmové školy nelineárně ve zdánlivě nesouvisejících obrazech. Film je určen náročnému divákovi, který jistě ocení hlubokou filozofickou myšlenku i vizuální stránku díla. Já osobně radši něco jednoduššího, i když třeba závěrečná apokalyptická atmosféra podkreslená výbornou hudbou mě docela dostala. Přesto mě tenhle film příliš neoslovil, protože celé jeho tajemno spočívá v tom dešifrovat, co tím chtěl autor vlastně světu sdělit. Odpověď na tuto otázku ale přenechám jiným…

Druhý díl americké verze The Grudge je považován za znatelně slabší než jednička, já k tomu ale nevidím jediný důvod. Po atmosférické stránce je dvojka stejně brilantní, přičemž děj je zajímavě „pojaponsku“ rozdělen do tří prolínajících se příběhů, které se ve finále uceleně spojí. Z technického hlediska myslím dvojka svého předchůdce dokonce v ledasčem překonává. Odmítavý postoj publika tak nejspíše vyvěrá ze stoupající únavy z „dlouhovlasých asijských duchařin“, s kterýmžto žánrem se v té době roztrhl pytel. Z mého pohledu se ale jedná o mimořádně povedenou atmosférickou záležitost, která nabízí vše, co dělá japonskou hororovou školu tak jedinečnou (byť v tomto případě hranou podle amerických not). Možná je ve filmu trošku „překayakováno“, možná je prostřední část poněkud unylá, přesto se divákovi dostane nanejvýš sugestivního zážitku. A pak taky – zatímco jednička víceméně jen kopíruje japonskou předlohu, druhý díl nabízí vlastní originální příběh. A to určitě není na škodu.

Dvojka mě svým způsobem bavila víc než jednička, což bych přičítal tomu, že zatímco zápletku prvního dílu jsem znal už z původního filmu Ju-on, dvojka má příběh nový, který na předchozí dění navazuje jen okrajově. Takashi Shimizu i zde ukazuje svůj cit pro budování atmosféry děsivého mystična, kterým diváka vtáhne do děje, a následné výstupy obou hlavních bubáků Toshia a Kayako jsou vskutku impozantní. Za všechny bych zmínil scénu s parukou v maskérně nebo ten FAMÓZNÍ závěr na porodním sále. Stejně jako v předchozích filmech není děj lineární, ale odděleně sleduje osudy jednotlivých postav, což je někdy pro diváka dost náročné, ale dle mého názoru se v tom dá orientovat lépe, než tomu bylo v předchozím díle. Tenhle film zkrátka představuje jeden z vrcholů japonské hororové produkce nové vlny.