Šakalík

Poslední ze „starých“ Amityvillů zkusil jít novou cestou. Zlé síly tentokráte umístil do domečku pro panenky coby miniatury skutečného domu, kam se nastěhuje nová rodinka. Postupem času začne jednotlivým členům domácnosti hrabat, což je motiv pro tuto sérii velmi typický. Tentokráte ale dostane zlo fyzickou podobu – třeba Jimmy začne komunikovat se svým zesnulým otcem, jehož mrtvolný kukuč je myslím ozdobou snímku. Také finále, ve kterém se objeví tři démoni opravdu pekelného vzezření, je výborné. Jenomže celé to působí velmi laciným dojmem, protože na rok 1997 je tohle už prostě málo. Kromě povedeného finále totiž film nemá atmosféru, je značně předvídatelný a rozhodně to není horor, u kterého by člověk výskal strachy. V rámci celé série ale představuje solidní průměr.

Asi jako mnoho jiných jsem viděl nejprve americký remake. Japonský originál se od něj liší hlavně tempem vyprávění a kladením důrazu na mystično, nikoli pouze na plynulé odvyprávění příběhu. Proto je originální Kruh pro západního diváka těžko uchopitelný, přesto (nebo možná právě proto) tak atraktivní. Bohužel se nevyhne hluchým místům a pasážím, které zavání nudou. Ve filmu je de facto jen jedna opravdu děsivá scéna (Sadako vylézající z televize), což je na devadesáti minutovou stopáž zoufale málo. Nicméně právě Ringu představuje absolutní klasiku japonské hororové školy nového věku, kterou se inspirovalo mnoho dalších titulů (za všechny jmenujme třeba Ju-on). Přesto, kdybych si měl vybrat, sáhl bych asi spíše po americké verzi…

Prazvláštně natočený mysteriozní thriller, jehož pointu jsem tak úplně nepochopil, ale vem to čert. Režii se podařilo vhodně obsadit obě dětské role, protože ti andílci mají tak nevinný kukuč, až to je podezřelé. :-) Bohužel z obsahového hlediska je film docela prázdný. Dohromady se v něm nic nestane, není v něm jediná scéna, která by diváka nadzvedla ze židle, a mnoho motivů jakoby není dotaženo do konce. Celý příběh je navíc vyprávěn tak nějak chaoticky, takže se v tom člověk časem začne ztrácet nevěda, co je fikce a co skutečnost. Film má obstojnou atmosféru a určitě nenudí, mé pocity z něj jsou přesto spíše rozpačité.

Na tenhle film jsem se dlouho těšil, což většinou vede ke zklamání, ale tentokrát jsem spokojen. Film sice neoplývá nijak novátorským scénářem či režisérskými postupy, zato nabízí výbornou atmosféru v mimořádně působivých exteriérech liduprázdné městské zástavy. Film jsem viděl v době, kdy jsem hrál hru Metro 2033, která se odehrává v Moskvě po nukleární válce, takže to pobíhání po děsivě prázdných ulicích – zatímco Geigerův počítač hlásí vysoký stupeň radiace – mi bylo dost povědomé. :-) Ve filmu je několik výborných lekaček, já třeba skoro zešedivěl při setkání s medvědem. Je škoda, že ve filmu není více nočních záběrů. Taky samotný konec šel asi vymyslet lépe, nicméně v globálu film splnil má očekávání a vůbec bych se nebránil druhému dílu.

Já nadšením neskákal ani u jedničky, takže mě tohle pokračování nechalo docela klidným. Největším kladem druhého dílu je dost překvapivě Jean-Claude Van Damme, který si roli hlavního záporáka vyloženě užívá, přestože jednoduše nalajnovaný scénář mu příliš šancí na to vyváznout se zdravou kůží nedává. Vůbec celý příběh je velmi prostinký, věrný akčním výplachům osmdesátých let, takže divák si mozek opravdu nezavaří. Nicméně jako ryzí oddechovka, která dává vzpomenout na řadu klasických filmů i samotné protagonisty z dob (ne)dávno minulých, představuje i tento díl znamenitou poctu akčnímu žánru. Ale že bych to musel vidět dvakrát…

Tak nevím, ale tato duchařina mě teda vyloženě nebavila. Kromě solidního závěru je film veskrze nudný, ve kterém se do zblbnutí opakuje jedna scéna – Samanthu někdo něčím nasere, ona upadne do jakéhosi tranzu, začne si prozpěvovat písničku na vyvolání Kuntilanaka, který vyleze ze zrcadla a zamorduje toho zmetka, co jí naštval. Tato scéna se ve filmu bez jakékoli inovace opakuje čtyřikrát(!), takže ve finále mi to už lezlo opravdu na nervy. Navíc je film z hlediska příběhu zbytečně překombinovaný. Původně jsem chtěl projet všechny díly, ale jednička mě spolehlivě odradila. Asijské duchařiny já moc rád, ale pro příště zamířím raději do Japonska...

Žalostně plochý příběh, pouhé hraní si na mystično i absence výraznější pointy – to všechno jsou faktory, které sráží jinak zajímavě vyhlížející dílo. Ať se John Cusack snaží sebevíc, chybí mu jiskra, přirozený sexappeal i ono sarkastické pomrkávání na diváka, kterým se prezentuje třeba Robert Downey Jr. ve svém Sherlockovi. Navíc, jak již bylo řečeno, příběh sice má potenciál tajemné kriminálky poloviny devatenáctého století, jenomže filmaři jenom chodí okolo horké kaše, neponoří se do tématu hlouběji a celé filmové dění tak protéká mezi prsty. Film se snaží působit temným dojmem a občas se to daří (kyvadlo, pohled na průřez rakve). Jenomže mdle koncipovaný příběh sráží atmosféru opakovaně do kolen, protože si vystačí s neustálým naháněním vraha, který – jak jinak – opakovaně bez problémů uniká, kterýžto motiv popáté už prostě nebaví. Je to zkrátka film na jedno podívání, na který se nejspíš brzy zapomene.

Příjemné překvapení. Moje první exkurze do světa pakistánského hororu dopadla takřka na výbornou. Zibahkhana má sice veškeré neduhy, které se dají vzhledem k zemi původu očekávat (při vší úctě) – tedy prachmizerný scénář, amatérské herecké výkony s typickým přehráváním i absenci byť jen elementární logiky – ale z hororového hlediska si film v ničem nezadá se západní béčkovou produkcí. Slasher to je docela povedený, gore výborné a scény, ve kterých zabiják v bílém hábitu máchá nad hlavou obrovským řemdihem, ve mně vyvolávaly až infantilní nadšení. :-) Hodnocení však ponechám pouze na průměru, protože je to dílo veskrze prostinké. K pobavení ale bohatě postačí.

Norsko a jeho mytologii shledávám velmi přitažlivými, proto jsem se na tenhle film velmi těšil. Bohužel ve výsledku jsem byl docela zklamán. Filmu se nedá upřít výborná mysteriózně-melancholická atmosféra podkreslená sugestivní hudbou, ale po dějové stránce je vlastně úplně o ničem. Kromě plkání dvou hlavních protagonistů (z jichž jeden je ukázkový flegmatik :-)) se tam nic neděje a film se zaměřuje spíše na vizuální stránku věci. Ta je zpracována výborně a místy to budí až artový dojem. Ve druhé polovině se něco přece jen začne dít, ale bohužel mytologické bytosti – až už to je cokoli – nám filmaři ukážou jen zběžně, což je určitě velká škoda. Nicméně občasné pohledy na uhrančivé krásy norské přírody (postávání na břehu fjordu) ve mně vždycky vyvolá pocit, že jsem se narodil na špatném místě. Co já bych za to dal žít v chajdě uprostřed norských lesů daleko od té havěti jménem člověk...

Mimořádný potenciál hororové ságy Ju-on nezůstal bez povšimnutí. Sam Raimi coby producent zaúkoloval otce těchto duchařin Takashiho Shimizu, aby děsuplný příběh upravil pro západního diváka, poněkud jej zjednodušil a hlavně mu dal lineární děj. Tak na světlo světa přišel tento remake odehrávající se sice v Japonsku, ale s americkými herci a v anglickém znění. Z pohledu hororového fanouška to na přitažlivosti díla nic neubralo, ba naopak – film má svižný a přímočarý děj, divák se KONEČNĚ dozví, co a hlavně PROČ se Toshiovi a Kayako vlastně stalo a na rozdíl od japonských předchůdců má tato verze alespoň nějaký konec (byť otevřený). Zredukován byl počet postav (chvála bohu!), některé scény chybí, některé jsou natočeny malinko jinak a některé jsou tam navíc, ale ve výsledku je The Grudge stejně strašidelný jako jeho předchůdce s tím, že je pro diváka mnohem lépe čitelný.