Sobis87

Hodně špatný mišmaš, který však díky lacinému a přepálenému vizuálu přeci jen oplývá nějakou tou zvrhle úsměvnou poetikou.

Gerard Butler jako zapomenutý Arakain, kriminálník a vidlák, který jednou zabloudil do kostela, kde se z něho okamžitě stal další Ježíš a vydal se bojovat do Afriky za lepší svět? No tááák. Takovou primitivně uslzenou báchorku a náboženskou agitku si Amíci opravdu mohli odpustit, o to více mě mrzí, že se projektu upsal Marc Forster. Čekal jsem od něho více, než že natočí tenhle křesťanský Happy Meal s akční figurkou uvnitř. P.S.: Český distributor to tentokrát vlastně docela dobře trefil a opatřil filmu dokonale padnoucí český název - stejně tak debilní, jako je samotný film.

Tenhle film, ve které George Clooney znamenitě hraje George Clooneho, který bydlí na Hawaji, má velký majetek, nevěrnou manželku v kómatu a musí se sám starat o dvě dcery, se tak moc snaží tvářit opravdově a pravdivě, ale ve skutečnosti je to jen povrchní kalkul opíjející diváky "indie" momentkami a rádoby pohodovou hawajskou hudbou, která mě už po dvaceti minutách - s prominutím - pěkně sr*la. Nakonec jediné, co tu působí opravdově, je stále bledší a zpustlejší tělesná schránka hrdinovy manželky ve vegetativním stavu a přirozená krása Shailene Woodley. Děti moje pro mě představují jakýsi opak Iñárrituova Biutiful, který byl skrz naskrz tíživý, nekompromisní a syrový (a vynikající). S problémy se tam šlo tzv. až na dřeň a dokázaly postavy opravdu potápit, kdežto v Payneově filmu si na konci zdá, že stačí udělat pár idealistických gest, sednout si s dětmi na gauč k televizi, dát si zmrzku a všechno je zase fajn...bulšit.

Meditativní exkurze do tasmánské divočiny, krásně nasnímané klidnou kamerou. Jen škoda těch několika žánrových motivů, které stejně nepřinášejí nic moc nového - přál bych si film narativně prázdnější a o to více meditativní (tzn. jakmile je - mimochodem vynikající - Dafoe v divočině a sám, je film parádní, během zastávek v civilizaci pak už jen opisuje důvěrně známou linii a "probouzí" diváka zpět do žánrového světa). I tak jsem byl však ve výsledku spokojen a zmíněné výtky mi vykompenzovalo vynikající vyústění.

Vesmírná loď Demeter, Casper Van Dien, Coolio, Udo Kier...to je od Tromy? :)

Joe Carnahan se po nedomrlém žánrovém slepenci Sejmi eso a teen blbině A-Team opět (po Narkotikách) dostal k pořádnému a ve všech ohledech odladěnému scénáři. Po dlouhé době jsem si při sledování filmu užíval jinak dosti ošemetné vnitřní monology (Charlie Kaufman a jeho alter-ego z Adaptace ví, co mám na mysli) a hned po prvních pěti minutách jsem si říkal, jak výborně by něco takového mohlo fungovat v literární podobě. Když jsem později zjistil, že samotný film vychází z novely Iana Mackenzie Jefferse, který spolupracoval i na scénáři, okamžitě mi bylo jasné, která bije. The Grey mohl být poctivou žánrovou podívanou (survival thriller), která se však vymyká současnému žánrovému standardu hned v několika směrech a stává se tak z něho něco zajímavějšího. Vyprávění tu je v těsném sepětí s hlavní postavou, která v divákovi budí zvědavost do poslední minuty filmu. Je celkově posílena osobně/dramatická linka příběhu (a to nejen v případě hlavní postavy), a to sice na úkor žánrových atrakcí, na druhou stranu díky tomu postavy lépe fungují na diváka a nejsou pouhým masem na porážku. Dialogy - jindy nutné zlo - tu jsou překvapivě kvalitní (působí autenticky, mají hlavu a patu a především někam směřují!) a samotné postavy, ačkoliv představují jen více rozvedené standardní žánrové typy, působí zcela důvěryhodně. Dále mě u tohoto filmu potěšila značná důvěra v divákovu inteligenci a schopnost vlastní interpretace. Ne že by byl The Grey nějak zvlášť interpretačně bohatým filmovým zážitkem, ale jsou v něm některé motivy, které jsou jen letmo načrtnuty a je pak jen a pouze na divákovi, aby se nad nimi dále zamyslel. Navíc odkrytí zásadní informace o osobním životě hlavního hrdiny - která ho tu prakticky definuje - pouze skrze jeden letmý (avšak zároveň dosti výřečný) záběr v závěrečném flashbacku mě přímo nadchlo. Ono vlastně celých závěrečných pět minut je přímo znamenitých a hlavně díky nim nakonec filmu dávám absolutní hodnocení. Film během těch pěti minut získává zcela nový, silně emocionální rozměr (ano, vím, výrazně tomu napomáhá teskný klavír, ale i tak...) a kombinace momentu, ve kterém film končí, s kratičkým potitulkovým dovětkem si taktéž zaslouží pochvalu. Vyzdvihnutí si dále zaslouží především práce se zvukem, Carnahanova umírněná režie a v neposlední řadě i skvělá práce s kamerou. Liam Neeson do hlavní role dokonale pasuje a ostatní herci mu zdatně sekundují. ____ Ve výsledku to sice není čistých pět hvězdiček (vzhledem k tomu, že mám pro vlky obecně slabost, mi je jejich úloha hororových monster lehce proti srsti...svou funkci tu však plní znamenitě), na druhou stranu jsem si film od první do poslední minuty hodně užil a vzhledem k tomu, jaké žánrové paskvily se v dnešní době rodí v Hollywoodu, je třeba si takovýchto kousků vážit.

Johnny Depp zavání po tom samém vyčpělém rumu, který z něho už tolikrát táhnul v Pirátech z Karibiku a na zlatou éru, kdy býval prvotřídní ozdobou indie filmů, tu dává vzpomenou jen velmi zřídka. Naštěstí tu je ještě famózní Giovanni Ribisi, pohledná Amber Heard a něco z ducha Huntera S. Thompsona, takže Rumový deník přeci jen stojí za zhlédnutí. Tak či tak Strach a hnus v Las Vegas je úplně jiná liga...

Pitomá reimaginace klasiky od člověka, který nejspíše mnohem víc paří videohry místo toho, aby se díval na dobré filmy a třeba se od nich i něco přiučil. Jako čirý popcorn je tenhle film ještě celkem stravitelný, což se však už nedá říci od samozvané akční figurce Mille Jovovich, která mě svou stále opakovanou "residentevilovskou" pózou neskutečně irituje. Po posledním Resident Evilu Tři mušketýři pro Andersona sice představují jistý progres, avšak k dobrému filmu mají stále dost daleko. Madse Mikkelsena a Christopha Waltze je pro tenhle mišmaš škoda.

Parfém je Tykwerovo opus magnum, a zároveň i vstupenka mezi filmové velikány, jako je Stanley Kubrick, neboť se mu podařilo vytvořit fascinující dílo obsahující množství scén, které lze v oblasti kinematografie považovat za unikátní. Výsledný dojem z filmu je pak přímo magický a mě nezbývá než tento film označit za větší než malý kinematografický zázrak, který při opětovných zhlédnutích neztrácí nic ze svého kouzla (už několikrát osobně prověřeno). Vskutku fascinující dílo...

Spojení Polanského s Dickensem se po shlédnutí tohoto filmu zdá být samozřejmé a zcela logické. Dickensův Oliver Twist je pro Polanského dokonalou látkou k adaptaci (kombinace jisté hravosti s takřka všudypřítomnými temnými podtóny u obou jmenovaných; navíc v historických kulisách mohou naplno vyniknout Polanským toliko milované "Rembrandtovské" barvy) a Polanski je zase tím nejpovolanějším pro transformaci díla Charlese Dickense na filmový pás - oba jsou totiž precizními vypravěči, každý v rámci jiného média.___Samotný film je precizní ve všech ohledech a sympaticky umírněný (věřím, že třeba takový Spielberg by v nemálo momentech sklouzával k silnému patosu...) a jeho postavy jsou ve fikčním světě něčím víc než jen pohyblivými ilustracemi těch z literárního textu. S klidným svědomím mohu prohlásit, že lépe to natočit už nešlo.