Sobis87

Tenhle animák čerpá především ze sci-fi filmů 50. let (hrozba z vesmíru, hlavní ženská postava jakoby vypadla z filmu Attack of the 50 Foot Woman z 58., atd.) a monster hororů (doktor Šváb dává vzpomenout na originální verzi Mouchy, obojživelník zase na Nestůru z černé laguny), napodobuje jejich styl, stejně tak i pro tyto žánry typické scény a s ůctou si z nich utahuje. Dalo by se říct, že se Monstra vs. vetřelci pokoušejí jít ve šlépějích Burtonovy nedoceněné parodie Mars útočí!, nesmíme ale zapomínat, že se stále jedná o animák, na který půjdou do kina především děti, proto film Monstra vs. vetřelci nikdy nemohl být tak odvázaný a nekompromisní jako již zmíněný Burtonův počin a snaží se zavděčit jak divákovi, který je obeznámen s kinematografií, z níž film právě čerpá, tak i mládeži, která se prostě chce podívat na další vtipný animák a bavit se u více méně infantilních vtípků. Monstra vs. vetřelci tak většinu času jedou na půl plynu a kvalita gagů a nápadů je značně kolísavá. Celkově mě ale film dokázal docela dobře bavit a i když se asi už nikdy nedonutím se na něj podívat znovu, jsem si vědom toho, že jsem mohl strávit hodinu a půl sledováním průměrnějších a nudnějších animáků, jako jsou třeba pokračování Doby ledové a třetí Shrek. V tomto případě se jedná o lehký nadprůměr a autorům patří mé sympatie za téma, které si zvolili. 65%

Sam Raimi se po komixovém triptychu o pavoučím muži vrátil k žánru, který ho tzv. udělal - k hororu. Otec kultovní série Evil Dead se vykašlal na všechny ty moderní variace na horor a udělal to pěkně postaru, což v dnešní době plné překombinovaných zápletek a dementních vyvražďovaček paradoxně působí celkem svěže. Raimi se nijak nesnaží hrát si s divákem a tak nám servíruje celkem jednoduchý příběh o jedné kletbě a celý film staví hlavně na prostých lekačkách, které upřednostnil (až na pár případů) před pomalým poctivým budováním atmosféry, což ale zákonitě nemusí být špatné, zvláště když Raimi stále ví, jak na diváka zapůsobit. Nebyl by to ale takový zážitek, kdyby se do Stáhni mě do pekla nepromítl režisérův zvrácený smysl pro humor a schopnost vytvořit scénu, která vás vyleká, znechutí (je zde opravdu dost tělních tekutin) a zároveň i pobaví a upřímně rozesměje. Jen škoda, že Raimi s tím staromilským přístupem nešel ještě dál a rozhodl se pro užití počítačových triků v mnohem větší míře, než bylo nutné. Triky totiž vzhledem k rozpočtu nejsou až na tak vysoké úrovni, jak by se nám líbilo a v některých momentech působí celkem dost rušivě. Takhle si jen můžu nechat zdát, o kolik lépe by vypadala například scéna s padající kovadlinou (kdo viděl, ví, ostatní nechci připravit o překvapení), kdyby se místo digitálních kouzel užilo v tomto ohledu působivější animatroniky. I tak se ale jedná o výrazně nadprůměrný zážitek, jehož prostřednictvím chtěl pan režisér hlavně pobavit (a párkrát i pěkně vylekat) a já musím uznat že se mu to většinu stopáže dobře dařilo. Doufám, že se Raimi u natáčení dobře bavil (očividně ano) a po tomhle filmu se konečně vrhne na pokračování Evil Dead, kde by se mohl pořádně vyřádit bez ohledu na rating a snad to už s těmi digitálními triky nebude moc přehánět (třetí Spider-man byl chvílemi fakt hnus)...čtvrtý Evil Dead nám slibuje už dost dlouho, tak snad... 80%

Třetí díl Doby ledové je sice o trošku lepší než dvojka, přesto se opět nejedná o žádný zázrak, o srovnávání s poměrně zábavnou jedničkou nemůže být ani řeč. Většinou nám jsou servírovány recyklované vtípky, které prostě už moc nerozesmějí, příběh už opravdu ani nestojí za řeč a ty chvíle ve film, kdy se hraje na vážnou notu, jsou zatraceně otravné. Dalším velkým problémem je až zbytečně velké množství postav,přičemž žádná z nich mě nedokázala zaujmout a vůbec by se mnou nehnulo, kdyby už po deseti minutách všichna ta zvířátka pochcípala, vlastně bych byl za to i rád, aspoň bych se nemusel obávat toho, že nám tvůrci za pár let nabídnou další díl...aby se penízky jen hrnuly (a věřím tomu, že čtvrtý díl na sebe nenechá dlouho čekat). Dokonce ani ta veverka - hlavní tahoun celé série - už nedokáže pořádně pobavit, čímž se dokázalo, že tato postava vyčerpala svůj potenciál už v těch několika krátkých skečích, celý film by rozhodně neutáhla. Tvůrci jednoduše všechny své dobré nápady vyplácali na první díl a teď už se nás jen sprostě snaží nakrmit dvakrát přežvýkaným blafem. 50%

Pařba ve Vegas je rozhodně podařená komedie, ale určitě se nejedná (aspoň pro mě) o tak velkou filmovou událost, jak někteří tvrdí (a není jich málo). Rozhodně ale patří mezi špičku ve svém žánru, co se týká roku 2009 (potenciálního konkurenta vidím ještě tak v Apatowových Funny People, kterých se nemohu dočkat, no...uvidíme). Film po nevýrazné a chvílemi i docela nudné první půlhodině nečekaně nabere obrátky, začne servírovat solidní množství povedených vtipů (až na trapné antré Mika Tysona) a až do závěrečných titulků nesleví z tempa a oproti již zmíněnému úvodu nestihne nudit. Celkově se jedná o velmi dobrou zábavu se sympatickým obsazením. 75%

Tento animovaný kraťas postavený na jednom skvělém nápadu, je opravdu dojemný, škoda jen podprůměrné vizualizace. I tak ale rozhodně stojí za pozornost. 75%

Hollywood na nás sype stále více zbytečných remaků starých klasik (Satan přichází!), filmů ne až tak známých (Death Race), nečekaně úspěšných zahraničních filmů (A Tale of Two Sisters, Grudge), ale čas od času se objeví remake, který nevznikl primárně jako parazit snažící se vydělat na slavném jménu svého předobrazu, místo toho se nám dostane něčeho, co ctí originál a zároveň svou existenci obhajuje buď novým přístupem, rozvinutím již řečeného nebo vylepšením těch aspektů, které originál oslabovaly (což se ale stává velmi zřídka). Režisér Peter Jackson se netají svou láskou ke King Kongovi z roku 1933 a je celkem pochopitelné, že si jako svůj další projekt po tom, co se před ním sklonil celý Hollywood díky veleúspěšné trilogii Pána Prstenů, vybral právě remake King Konga, jehož prostřednictvím se opět mohl ponořit do svého milovaného světa, upravit ho k obrazu svému (s úctou k originálu samozřejmě) a zároveň ho i zprostředkovat nynějšímu mladému publiku, které povětšinou trpí alergií na staré černobílé filmy. Nový Kong je tak velkolepější, efektnější, technicky na vrcholu (tedy až na několik po trikové stránce nepochopitelně odfouklých pasáží, které z jinak precizního celku značně vyčnívají), monstróznější, epičtější…prostě větší (i co do počtu příšer – třikrát tolik tyranosaurů oproti originálu, atd.). Takhle to sice zní jako klasická hollywoodská nemoc, kdy je vše stále více bombastičtější a dražší a je pravda, že se Jackson v některých částech filmu nechal možná až moc uchvátit a jaksi neodhadl tu správnou míru, díky čemuž tato v základu braková historka přerostla do monstrózní tříhodinové stopáže, přesto z toho vždy vybruslil se ctí a pod tím rozmáchlým a efektním pozlátkem se mu podařilo uchovat duši filmové předlohy. Akce je zde zastoupena ve velké míře a prakticky se jedná o kolosální trikovou podívanou, přesto je to stále ten strhující příběh o monstru a jeho kořisti a v tomto ohledu se podle mého Jacksonovi podařilo překonat originál – vztah mezi plavovlasou kráskou a monstrózním savcem je uvěřitelnější nejen díky pokročilé technologii, která se zasloužila o vytvoření kompletně digitální postavy se skvělým „hereckým výkonem“, velkou zásluhu na tom má hlavně samotná Naomi Watts skvěle hrající Ann (podle mého její snad nejlepší výkon, navíc je postava Ann je oproti originálu mnohem komplexnější), i celkové pojetí samotných postav, kdy se z Konga stal pudy poháněný samozvaný ochránce v nehostinném světě, přičemž sama Ann si je postupně stále více vědoma toho, že se jí na ostrově plném prehistorických monster nedostane lepšího ochránce, než je právě „zamilovaný“ Kong a díky tomu si u ní chlupatý nápadník získává značný respekt. Celkově je vztah mezi Ann a Kongem upřednostněn na úkor zbylým liniím, kterých Jackson rozehrál tolik, že se mu ani ve třech hodinách nepodařilo některé z nich uspokojivě pokrýt, v čemž vidím jeden z drobných nedostatků celého filmu. Z Jacksona se prostě stalo nadšené dítě, které chtělo do svého vysněného filmu nacpat snad všechny své nápady, a tak se kromě zvláštního milostného trojúhelníku (Ann, Kong a scenárista Jack snažící se Ann zachránit), soubojů s monstry a odhalování tajů mýtického Ostrova lebek dočkáme i vykreslení doby prohibice (skvělý nápad zanechat film v 30. letech), tehdejšího filmového průmyslu, takřka hororového intermezza (působivá scéna v rokli, která upomíná na Jacksonovy rané filmy), lehce načrtnutého vztahu mladého chlapce s námořníkem a mnoha dalšího, přičemž některé z těchto témat buď vyzní do prázdna, nebo se na ně postupem času zapomene. Ale jak jsem psal níže, tohle je především příběh Ann a Konga a v této rovině Jacksonův remake (či snad reimaginace) exceluje. Ve filmu se nachází velké množství působivých scén, které mistrně vykreslují prohlubující se vztah ústřední nesourodé dvojice – Annino vystoupení pro Konga, jejich společné pozorování západu slunce (Kong má na lidoopa až nezvyklý cit pro krásu, což filmu přidává na poetice), lapení Konga, kterému Ann bezbranně přihlíží, opětovné setkání v ulicích New Yorku, společné blbnutí na ledě v parku(pro někoho možná nechtěně směšné, pro mě osobně jedna z nejoblíbenějších scén), atd. Celkově je King Kong velmi smutným spektáklem, čehož dosahuje i skrze „profláklost“ originálu, díky čemuž nám je dopředu známé, jak to celé skončí, a tak je sledování Kongova marného boje o holý život o to více deprimující a jeden záběr na majestátný Empire State Building vám rozproudí krev, neboť už dopředu víte, co jeho výskyt ve filmu znamená, víte, že v následujících minutách se odehraje ta neodvratitelná tragédie. Abych se přiznal, King Kong mi přirostl k srdci mnohem více, než rozmáchlá adaptace Pána Prstenů, jejíž kvality tím samozřejmě nezpochybňuji, jen mám prostě rád filmy, do kterých se otiskla režisérova láska ke kinematografii (Austrálie, Hanebný pancharti, Podivuhodný příběh Benjemina Buttona, atd.) a přestože si jsem vědom všech chyb, kterými nový král Kong trpí, musím říct, že právě pro takové spektákly bylo vynalezeno velké plátno. 90%

Pokud jde o samotná divácká očekávání, u Hanebných panchartů se opakuje to samé, čeho jsme byli svědky u Shyamalanovy Vesnice, která byla divákům prezentována jako další napínavý thriller/horor od mistra napětí a o to větší bylo rozčarování, když diváci konečně usedli v přítmí kinosálů a místo toho se jim dostalo něčeho jiného – nezvyklé romance. Diváci ten film pak strhali, neboť čekali něco úplně jiného…což byl ale problém propagace, nikoliv samotného autora. I u Panchartů se našli tací, kteří po akčně laděných trailerech a stylizovaných plakátech skřípali zuby, když novou „tarantinovku“ konečně uviděli, neboť se jim místo slibovaného akčního inferna z Druhé světové války dostalo pomalého a převážně konverzačního snímku. Film je tak oproti očekáváním blíž spíše Pulp Fiction a Gaunerům místo akčních snímků Kill Bill a Auta zabiják. Zatímco v Kill Bill a Auto zabiják Tarantino přímo citoval jednotlivé snímky a na jejich znalosti stavěl velkou část diváckého prožitku, v Pulp Fiction a Gaunerech se svých oblíbených vzorů dotýkal spíše na úrovni dialogů postav a kinematografii (obecněji i popkulturu – viz. úvodní dialog o Like a Virgin) začlenil do svého fiktivního světa jakožto sbírku faktů, nikoliv prvek, který by ovlivňoval samotný styl filmu. A po této cestě převážně směřují i Hanební pancharti, které by se dalo zjednodušeně označit za „pohled na válečný konflikt skrze kinematografii“. Tarantino dokazuje, že je velmi sečtělý, pokud jde o dějiny kinematografie, nejen co se týče jeho oblíbených béčkových snímků, často zmiňuje Georga Wilhelma Pabsta (např. Ulička, kde není radosti), který by se dal považovat za mezinárodního režiséra (působil ve Švýcarsku, v Německu, v Itálii a nějakou dobu i v Československu) a právě i Tarantino pojal Pancharty z hlediska stylu, odkazů i faktografie jako mezinárodní film, který je paradoxně ze všeho nejméně americký. Příběh je pevně spjat s tehdejší německou kinematografií – celá zápletka se točí okolo nového Goebellesova propagandistického snímku oslavujícího nacistického válečného hrdinu, ve dvou dialogových scénách se postavy baví o Pabstově horském snímku Der Weiße Hölle vom Piz Palü s Leni Riefenstahlovou v hlavní roli, a jeden britský důstojník na sebe prozradí, že před válkou býval filmovým kritikem a literátem, který se specializoval právě na Pabsta (toho Pabsta tam je opravdu hodně, jeho jméno figuruje i v jedné hře, kterou hrají nacisté v hospodě). Dále se někteří pancharti infiltrují mezi nacistickou smetánku v převleku za italské filmaře, což je scéna, která se doslova rochní ve specifickém italském hlasovém projevu. Itálie je zde zastoupena i prostřednictvím hudebního doprovodu z pera samotného Ennia Morriconeho – jedná se klasicky o skladby převzaté z jiných filmů, mezi nimiž samozřejmě nechybějí italské spaghetti westerny. Kromě toho, že je ve filmu ukázána utlačovaná Francie, které z hlediska kulturního za Druhé světové války opravdu trpěla, vizuál mi v nespočtu scén připomínal francouzský realismus. Do filmu je začleněno i jakési instruktážní video o hořlavosti nitrátového filmu (pokud znáte vlastnosti filmového materiálu, může vám jeden ze záběrů na množství filmových cívek připadat opravdu hrozivý), kamera až fetišisticky zabírá manipulaci s promítačkou a celé finále se odehrává v kině. Samozřejmě nesmí chybět ani Tarantinovo oblíbené přejímání jmen od různých filmových postav a osobností – v tomto případě jde především o samotné filmové postavy jelikož je celý film více ukotven v realitě, než ve filmových fikčních světech, jak tomu bylo například v již zmíněném Kill Bill. O těchto jménech bylo napsáno již dost, jako vlastní postřeh bych jen rád doplnil odkaz na Yvette Mimieux ve falešném jméně hlavní postavy Shosanny, což je stejně jako samotná postava pohledná blondýnka, která hrála například ve Stroji času z 60. let…a všichni moc dobře víme, jakou má pan režisér slabost pro atraktivní blondýnky. Hanebný pancharti ale neskrývají své kvality jen v tom, jak pracují s dějinami kinematografie. Tarantino je převážně skvělý scénárista, který dokáže vytvořit vypilované a košaté dialogy a v tomto filmu jsou dialogy zatraceně vybroušené, velmi košaté a takřka všudypřítomné. Většina napětí je budována právě prostřednictvím těchto dlouhých dialogů, čehož je důkazem hlavně celá úvodní kapitola, která je spolu se scénou z hospody a úplným finále jedním z vrcholů celého filmu. Dialogy mohou být sice napsány sebelépe, vždy je ale může potopit nepřesvědčivý herecký přednes. Díky bohu za Tarantinův proslulý čuch na herce, díky němuž si můžeme vychutnat jednoho z nejlepších záporáků v podání Christophera Waltze (právem oceněn v Cannes), okouzlující a talentovanou Melánii Laureát, otravného Daniela Brühla, zábavnou karikaturu akčního hrdiny Brada Pitta (se zábavným přízvukem a neskutečnou podobou s Marlonem Brandem v převleku za „Taliána“), Tila Schweigera jako chladnokrevného zabijáka (zasloužil by si samostatný film), překvapivě dobrou Diane Kruger, démonickou figurku Hitlera Martina Wuttkeho, netypického Mike Myerse a i ten proklínaný Eli Roth hraje celkem obstojně a je to celkem sympaťák, pokud netočí ty svoje shity. Docela nálož i bez původně plánovaného Schwarzeneggera, Willise a Stalloneho, nemyslíte? Film je lahůdkou i vizuálně, každá scéna je snímána pevnou rukou a Tarantino dokazuje, že je jeho režijní vedení film od filmu vypilovanější a filmovou řeč ovládá vskutku precizně, což naplno vyzní v těch málo akčních scénách, které se v Panchartech vyskytují. Akce je opravdu málo, ale jakmile na ni dojde, zarazí vám dech a vy vydechnete až s posledním cákancem krve…což mě přivádí k brutalitě, jejíž míra je sice velká (baseballová pálka vs. hlava, skalpování, atd.), přesto je tentokrát pojata značně realističtěji a není tak stylizovaná jako v Kill Bill – místo gejzírů krve stříkajících po amputacích katanou se dočkáte spíše něčeho na způsob rozstřelené kebule chudáka Marvina přes celé zadní sklo v Pulp Fiction. Co ještě dodat? Snad jen, že film má dvě a půl hodiny, přesto mě dokázal královsky bavit po celou stopáž, utekl mi zatraceně rychle a jsem si jistý, že bych skousl ještě tak hodinu navíc, neboť se mi v tomto film milujícím (a historicky trochu více pokrouceném) světě zatraceně líbilo. Tarantino na veřejnosti sice působí jako idiot (přiznejme si to), ale filmy umí točit a hlavně psát jako málokdo a přes jeho nesporný egoismus tentokrát oslavoval spíše samotnou kinematografii než jen sám sebe a své filmové zkušenosti a natočil krásnou oslavu filmu (spolu se Scorseseho Letcem, Jacksonovým King Kongem, Spielbergovým čtvrtým Indiana Jonesem a Fischerovým Podivuhodným případem Benjamina Buttona). Pro mne jsou Hanebný Pancharti Tarantinovým nejvyspělejším a zároveň i nejlepším filmem…a ano, viděl jsem Pulp Fiction. 100%

Na můj vkus až moc cukrkandlu, některé vtipy se ale celkem povedly a navíc se tu sešlo docela dost kvalitních herců...kteří ale bohužel nemají moc co hrát. Po Nesvatbových jsem od kombinace Vince Vaughn-David Dobkin čekal něco víc než jen průměrnou rozjuchanou pohádku. 50%

Murphyho zákon pro tento den zní:"Zahraj si v komedii, kde tě namaskujou za starou tlustou babku a dál už budeš natáčet jen samý sračky." Eddie Murphy o tom ví své. P.S.:Mizerové 2 a Divočáci jsou samozřejmě vyjímky potvrzující pravidlo.

Power Rangers 3000