erased

Co s tebou Ptačí muži? Rozhodl ses vyklovat oči žroutům popového popcornu za rytmu hektických bicích podkreslující stejně působivou atmosféru divadelního zákulisí? Nebo ses snad pokusil přiškrtit nesmlouvavé jazyky povýšeneckých hnidopichů rádoby-upřímnými zákulisními scénami plnými velkohubých patetických frází a vztahových klišé jakoby přímo vylovených z oněch takzvaných vrcholů světové dramatické tvorby? Anebo jsi mi jen jako nezúčastněnému, ale zainteresovanému divákovi promítl základní kostru fiktivní biografie libovolné splachovací hollywoodské hvězdičky? Měl jsem se bavit, smát a dojímat u divadelních, popřípadě newyorkských anekdot útočících na první signální, popadat se za nos u nepříjemně trefných šťouchanců do mé veskrze průměrné divácké povahy, anebo rozjímat nad všemi detaily a vodítky poschovávanými v četných hluchých místech a technických hrátkách? Co s tebou, když ani nevím, jestli ve výsledném dojmu převažuje častější nadšení nebo intenzivnější rozhořčení?

Jako odpůrce Marvelovek ale milovník nenáročné televizní zábavy si na rozdíl od áčkových Agents of S.H.I.E.L.D. nemám u Agentky Carterové na co stěžovat. Té komiksové tematiky je v ní totiž naprosté minimum, a když se přece jen objeví, díky povedenému retro stylu působí všechny ty vynálezy a excentrické dovednosti vtipně a tak nějak roztomile, že se na ně ani nedá zlobit. Nicméně přestože samotná titulní postava seriál táhne bez problémů, a když už sem tam zavrávorá, zábavu jistí její side-kick Jarvis, nebo dokonce i zbytek agentů SSR, očekával jsem zde mnohem více Dominica Coopera v roli Howarda Starka a Howling Commando, kteří patří mezi těch pár věcí, které mě na MCU zaujaly. Jinak ale nemám co vytknout - svižné a odlehčené retro bez superhrdinů mi prostě a jednoduše sedlo.

Překvapení podzimní sezóny postupně muselo bojovat se všelijakými očekáváními. Zprvu byly na místě pochyby, zdali se dokáže i obsah vyrovnat skvělé sexy formě (sex/pitva v sedmém díle je lahůdka), ať už jde o sympatické herce, zajímavý hudební podkres nebo (a to především) vynikající dynamický střih. S přibývajícími díly dokázal tento seriálový černý kůň přesvědčit i o kvalitách obsahových, kdy každý díl přišel s povedenou epizodní zápletkou ze soudní síně a jejího zákulisí i efektním a efektivním dávkováním ústředního příběhu. Zde ale zároveň nastoupily pochyby, jestli si vysoko nastavenou laťku kvality dokáže udržet. Ovšem tím největším překvapením nakonec není, že se autorům toto povedlo, nýbrž to, že kvalitu dokonce i zvyšovali a závěr série je už je v motání hlavy prakticky orgasmický. Navíc si nepamatuju, kdy jsem naposled týden co týden odcházel od seriálu beze zbytku nadšený a natěšený na další epizodu, a to je prostě husarský kousek, kvůli kterému jsem takhle malý kousíček od přihození poslední hvězdy a zařazení How to Get Away with Murder mezi srdcovky. Třeba se tak stane napřesrok. Ostatně, nakročeno tímto směrem má už i tím, že hlavní hrdina nemá rád superhrdiny. EDIT: Jak už to tak bývá, je docela bizarní si nyní po finále seriálu po sobě číst komentář psaný po první sérii. Tentokrát to ale není kvůli nějakému tehdejšímu neporozumění nebo naivitě, ale prostě proto jak moc se seriál za tu dobu změnil. Asi se nedá říct, že by to byla po všech ohledech změna k horšímu, ale tu původní svižnost a cool faktor by v něm vlastně už od druhé série člověk pohledal. Namísto toho seriál čím dál víc řeší osobní dramata a všechny možné současné sociální problémy, a do vražd a konspirací se zamotá tak, že nakonec už ani nevím, komu ta titulní vražda ve výsledku prošla.

Bez sebemenších pochyb Jake Gyllenhall v životní roli, právě jeho úlisný úsměv je totiž tím, co v celém poměrně uondaném, a na mě především zbytečně tendenčním snímku, fascinuje nejvíce. Autor je totiž ve své kritice až příliš účelově umanutý, a přestože se mu tento účel daří vyplnit bezezbytku, ten extrém zde zobrazený už se zdá až příliš odtržený od reality (a nedá mi to nepřirovnat takový pseudorealismus k House of Cards). Proto mě také podstatnou část filmu nejvíc šokovalo to, že mě na jeho obsahu nic nešokuje. Stejně jako zmíněný seriálový hit je tak Nightcrawler hlavně hereckou a atmosferickou kakofonií drnkající na rozladěné struny dnešní rozkolísané morality, a jako takový dokáže kvalitní filmařinou uhranout. Jinak se však míjí účinkem, a v kontrastu s přehnanou premisou všehoschopného sociopata mě tak spíš nutí mnou jinak nenáviděnou novinářskou branži obhajovat, než naopak.

Je sympatičtější Goliáš-vizionář v čele etablované, úspěšné společnosti nebo parta Davidů-snílků zavřených v zaprděných kancelářích druhořadé firmy, která oklikami a kejklemi na takových zavedených značkách v zájmu pokroku i výdělku parazituje? Jestli je to první zmíněná osobnost jako Jobs nebo smyšlené postavy volně založené na osudech firmy Compaq jsem se sám ani po celé sérii nerozhodl. Jisté nicméně je, že nejvíc tomuto seriálu škodí právě to, že nemá za podklad opravdové osudy. Takto se totiž podařilo stvořit perfektně fungující i reálně působící drama v kulisách počítačové války, jenže se dá jen stěží přenést přes to, že si autoři veškeré peripetie vycucávají z prstu, když se konkurence předhání dramatických zpracování biografií. Ovšem na to, jak dobře je tato ajťácká pohádka natočená a jak skvěle funguje, je potřeba dát důraz. I přesto, že Halt and Catch Fire toho laikovi v oboru moc nevysvětlí a polovina keců zdejších zarostlých nerdů tak nejspíš pro většinu diváctva působí jen jako hatmatilka náhodně spojující písmena do nesmyslných zkratek a akronymů, dokáže tento podivný svět a jeho ještě podivnější postavičky přiblížit a, to především, dovolí s nimi i jejich excesy sympatizovat. Kvůli tomu všemu, a v neposlední řadě také mimořádně povedenému písničkovému soundtracku, se už teď nemůžu dočkat pokračování. To bohužel trochu ubralo na otáčkách. Tam, kde totiž první řada jela více méně přímočaře vstříc budoucnosti hardwaru a všechny postavy se jí blížily více méně pospolu, ve druhé sérii působí počátky internetu, sociálních sítí a softwarových autorských práv trochu rozštěpeně, protože se tomuto pokroku věnuje téměř každá postava tak nějak na vlastní pěst, a jejich vzájemné konfrontace, které loni tolik bavily, se zde objevují jen zřídka. Je to ale drobná výtka, na pokračování se totiž stále stejně dobře dívá, a obzvlášť kvůli neskutečně slibnému závěru tak zamrzí nejistá budoucnost seriálu.

Zklamání se prostě nedá ubránit, Dracula: Untold měl totiž všechny předpoklady k tomu stát se nenáročnou hitovkou. Bere si to nejzajímavější z historie, na to láduje tu nejstylovější upírskou fantasy akci od dob Blade, a do všech důležitých rolí navíc dostal samé sympaťáky. Jenže pak přišli scénáristé a režisér, kteří potenciál dočista vykostili, četné mezery zaplnili rétorickými replikami a nakonec ještě i domrvili akci, které je pohříchu málo a když už se na ni konečně dostane, je častěji kvůli nezvládnuté kameře víc o náznacích, než o vyžívání se v netopýřích superschopnostech. Přitom když jde o 3D průlety nebo víceméně statické obrázky panoramat, armád a mrtvol, dokáže tato moderní Transylvánie nejednou i uchvátit. A stejně, jako se ve mě toto nadšení do tématu a vizuálu bije se zklamáním, nemůžu se rozhodnout, jestli se na pokračování nebo případnou týmovku těším nebo ne.

Snad i díky zcestnému očekávání úplně jiného seriálu mě nakonec moderní Mozart příjemně překvapil. Jako regulérní dramedy sice ničím jiným, než zasazením do vztahů uvnitř symfonického orchestru, a samozřejmě skvělou hudbou, příliš nevyniká, na to by se musel mnohem více utrhnout ze řetězu, nicméně výstřednosti dvou hlavních maestrů, stejně jako obsazení, lehký a nijak vlezlý humor a samozřejmě skvělá hudba udrží u střízlivě pětadvacetiminutových epizod pozornost spolehlivě. Pilot ale každopádně lákal na mnohem odvážnější zábavu a té se bohužel zbytku první série příliš nedostává.

Na akčnímu filmu, který formou působí jako pohlednice z časů před Bournem a zároveň si bere všechno nejlepší z jeho akčních fines, je hledání chyb za trest. Na druhou stranu, o to víc ty drobné šmouhy na kráse kazí jinak perfektní obrázek. Jednoznačně sporné je už tradičně obsazení Keanu. Při samotné akci sice konečně znovu řádí v plné formě (na rozdíl od Man of Tai Chi, kde byl vedle opravdového profíka až k smíchu), ale mimo ni je jeho kamenná tvář, bezbarvý hlas a prkenné herectví k vzteku, protože třebaže se takto v roli Strašáka dá pochopit, je to už obličej tak okoukaný, že v těch četných neakčních scénách prostě otravuje. Filmu ani příliš nesedne ten občasný závan potemnělé atmosféry, stejně tak je chvílemi ku škodě i dokonale přehledná, dynamická, ale jaksi sterilní akce, na kterou se od začátku do konce skvěle dívá, ale občas jí chybí to oomph, co dělá (povedené) zběsilé stříhání tak zábavné. Toto všechno je však jen remcání, John Wick je prostě bez nejmenších pochyb jedním z nejlepších akčních filmů poslední doby a přestože kromě Continentalu pro nájemné vrahy do žánru nepřináší nic nového, jako směska všeho osvědčeného je jednoduchou a svižnou zábavou.

Proklatě rád bych neměl této sexy verzi pirátů co vytknout. Potenciálem mají totiž Black Sails dost střelného prachu na rozmetání jakékoli současné konkurence a kupodivu to samé v bledě stříbrném platí i o samotném sprostředkovateli děje, Johnu Silverovi, tom kujícím kuchtovi, co na první pohled působí jako hošík, jehož obsazení se zdá být flusem do obličeje skvělého Kapitána Flinta i celé jeho posádce mořských vlků. Nakonec to je ale právě on, kdo se svým rošťáckým úsměvem perfektně víří prach na zatuchlém Nassau. Bohužel ani on nestačí na to, aby dal vítr do plachet Flintovu Mroži. Přešlapování na místě hlavní zápletky totiž bije do očí tak, že celá první série i přes tu špetku vynikajících námořních bitev působí jako synopse před samotným dějem. Nabízí se tak otázka, jestli může seriálový scénář krom nedocenitelného prostoru pro hostis humani generis utáhnout i samotný, vcelku prostý příběh. Minimálně kvůli té neodbytné vizi pirátského království fakt doufám, že jo. Očekávání od druhé série tedy byla vysoká, nicméně Black Sails je naplnil beze zbytku a přidal ještě hromadu pirátského zlata navíc. Na prostoru desíti dílů sice několikrát ztratí tempo, když se děj ve třech předělových a spíše konverzačních epizodách připravuje na další nálož akce a zvratů, jenže právě díky tomu prvotřídnímu zbytku se na seriál nedá vydržet zlobit. Nejen, že hvězdný tým proti sobě spolupracujících pirátských legend skrz jejich propletené osudy konečně beze zbytku přirostl k srdci, bude nesmírně obtížné nesrovnávat kreace, které tomuto seriálu dovoluje štědrý rozpočet, s jakoukoli konkurencí. Ta se totiž tomuto oslnivému a proklatě zábavnému kousku hledá jen velmi stěží.

Soudce dokáže (nejen) díky skvělému hereckému obsazení s poctivé filmařině chytnout a víc než dvě hodiny nepustit, ale i přes to je jen stěží něčím víc, než dobře odvedenou rutinou. Nikdy jsem nebyl odpůrce klišé, naopak je v příhodné formě a náladě zpravidla považuju spíš za klad, jenže v tomto případě se jich film drží jako klíště a na city s nimi často tlačí až příliš okatě. Přesto především v té rodinné rovině baví, a ani ve svých slabších chvilkách vyloženě neurazí. Rozhodně ale ani nemá čím nadchnout.