erased

Přistupovat k The Strain jako k hororu, který bere každou vyřčenou větu a všechny události i postavy vážně, pravděpodobně bych se nedostal ani do poloviny první řady. První díly totiž vypadají jen jako kvalitnější Helix, což by v případě dotažení do zdárného konce nemuselo být špatně, jenže The Strain by se takto mohl jen zařadit do seriálového průměru. Ovšem když se někdy kolem třetího dílu ukáže, že zápletka s vražednou nemocí je jen pozadím pro trochu jiné pojetí zombie apokalypsy, upírští ilumináti naplno rozdmýchají šílené konspirace, a zničehonic se za těmi béčkovými replikami dá sledovat sebeparodie (ať už chtěná nebo ne), rozjede se del Torův seriál jako ta nejzběsilejší řežba plná patetických hlášek, nepravděpodobných postav a situací, slizkých nechutňáren a všech myslitelných hororových klišé. K tomu nemůže chybět historická van-Helsingovská vložka, tuny zbytečných vztahů nebo starověký hustodémon jako hlavní boss. Prostě Asylum jako vyšité. Je pravda, že ke konci už to trochu ztrácí dech, ale spolu s dlouho očekávaným návratem metalisty a smrtí alzhaimerové báby se zábava u posledních dvou dílů vyšvihne do hvězdných výšin. Jen je trochu škoda toho komorního (levného) pojetí, chaos v nočních ulicích New Yorku zobrazený v trochu větším měřítku by mohl být boží. Jediným, co mě ale po té prochechtané se guilty pleasure sezóně upřímně štve je, že Corey Stoll konečně hraje postavu, která hned tak nenatáhne brka, ale jeho tupé ho spolehlivě zbavuje veškerého jeho plešounského šarmu. Tak se snad někdy taky nakazí, ať mu ta falešná hříva zase opadá. A když jsem u toho, já bych vlastně tu ukrutně bolestivou smrt přál polovině obsazení... Chlupodravé břitvy jsem se ve druhé řadě konečně dočkal, spolu s ní se Eph proměnil v málem dokonalého akčního hrdinu, jenže přestože v seriálu zůstávají všechna ta zmíněná žánrová klišé, nejednou už přestávají být vtipná nebo alespoň zábavná, a já se nemůžu zbavit dojmu, že to nakonec del Toro přece jen všechno myslí vážně. Těch zábavných pasáží je nicméně stále dost na to, aby utáhly celou sérii, ať už jde o romanci dědečka Palmera s nadrženou francouzskou modelkou, idiotské plky Goodweathera mladšího a školku jeho nemrtvé maminky, vysloužilého mexického protiupířího wrestlera, nebo hrdinný odboj kongresmanky na Staten Island. Oproti první sérii ovšem neskutečná škoda opadané hřívy metalisty.

Hned pilot této příjemné sladkobolné podívané dokáže chytnout, a pozornost udržet až do konce celého seriálu. To prostředí sice nemá s realitou nic společného, a s přibývajícími díly tak série trochu ztrácí dech, což platí obzvlášť pro ty poslední, nicméně i přesto rodinná atmosféra uprostřed tohoto vysněného dětského nemocničního oddělení prostě pobaví a dojme vždy, kdy se o to pokusí. A za to Red Band Society vděčí především dobře napsaným a skvěle obsazeným titulním postavám.

Trainspotting po americku, a tedy i bez drápů, kterými by dokázal diváka nějak podráždit nebo se mu zarýt do paměti. Od začátku do konce se neobjeví žádný pořádný vtip, a tak jediné co opravdu potěší, je narušení idylky amerického maloměsta a skvělý pilulkový trip v prostřední části filmu. Jako vždy dokonale sympatičtí Sam Rockwell a Olivia Wilde zbytek utáhnou jen tak tak, protože ač vyloženě neurazí, zbytek filmu je prostou rutinou. Jako svižné odpočinkové kratochvíli se tomu ale nedá nic vyčítat.

Po do absurdity dotažené šílenosti jménem Dark of the Moon se už snad nedalo vydat jiným směrem, než restartem. Bay si naštěstí do Age of Extinction nechal podivně přeplácanou a přitom ne úplně chaotickou akci, a až na čirou destrukci všeho na scéně i mimo ni se oklikou vrátil k prvním dvěma dílům. Kvůli tomu je mezi každou akcí tuna vztahové a rádoby dramatické dialogové vaty (ve které Wahlberg znovu dokazuje, že bez dobrého vedení ani neštěkne bez toho, aby vypadal jako neherecký stoupa), a tak vlastně začíná chybět i ten blekotající Shia, o kterém už po prvních dvou Transformerech nebylo co říct, tak by aspoň neotravoval. Když ale konečně došlo na velkolepou destrukci, pochrochtával jsem si blahem. Jen toho Chicaga už mi začíná být trochu líto. Exploduje totiž úplně všechno, a to co neexploduje, to se šrotuje. Při tom audiovizuálním maglajzu přitom po scéně pořád pobíhají i hlavní hrdinové, a přestože ani na domácím kině se snad nedá postřehnout byť jen polovina všeho, co se na obraze děje, na tu podívanou se nedá koukat jinak než s vytřeštěnýma očima. A protože se rejžovi daří od minulého dílu držet celý cirkus přesně v úrovni absurdity, u které nemám chuť si vyškrábat oči (oproti prvníma dvěma dílům) a přitom se tou blbostí bavit (vše zmíněné a k tomu parodování Steva Jobse se zdejšími iTransformery Nano), u filmu dá nakonec i nekriticky bavit. Snad jen kdyby ho rozdělil na dva díly, které strukturou beztak připomíná. Po dvou a půl hodinách je toho totiž prostě příliš.

Byl mi slibován film roku vynikající dokonalými hereckými výkony, precizní režií a nespolehlivým vyprávěním. Ani jednoho se mi však nedostalo v takové míře, v jakou jsem doufal. První dva body spolu souvisí, a to proto, že postavy jsou sice zahrané dokonale - Ben Affleck je v roli pitomého hezouna přesvědčivější, než kdy jindy, a na božské Rosamund Pike je hned od první scény něco tak nějak v nepořádku - jenže Fincher film pojal tak odosobněně a nelidsky, že se tyto postavy jeví, jako bezchybně vytepané sochy, a jako takové postrádají jedinou špetku života, a tedy i uvěřitelnosti. A to i přesto, že jsem omylem k filmu přistupoval jako k dílu natočenému podle skutečných událostí, nikoliv podle smyšleného knižního bestselleru. I poslední bod pak jen mírou zaostává za očekáváním, ale vzhledem k tomu, jak je i při komplikovanosti vyprávění celý film bezezbytku přehledný, trochu mi to omezené využití meta-narace připadá jako promrhaná příležitost na hrátky s divákem a jeho očekáváními, které si vždy tak užívám. Přestože tak byl tento příběh zvráceného manželství očima nezúčastněného detektiva, eventuálně televizního diváka, stejně zábavný a chytlavý, jako ty nejlepší Fincherovy filmy, chyběla mi v něm kvůli té chladnosti a odstupu ona dávno ztracená poutavá hra na efekt a hloubka postav jeho starších filmů. I Reznorova hudba mě znovu naprosto minula, takže nemalou vinu na rozčarování z Fincherových posledních filmů dávám jemu. A co se týče životních mouder a témat, kterých se má autorka dotýkat, do těch asi budu muset dorůst, protože kromě explicitně vyřčené hlavní pointy jsem nepochytil ani fň.

Je s podivem, že k uzavření celého cyklu Desatera Kieslowski napsal jediný díl, který úplně míjí duchem všechny předchozí. Melancholickou a studenou atmosféru zde tak nahradila paranoidní taškařice se skoro groteskními postavami a situacemi, a Van den Budenmayera nahradili polští pankáči, takže přestože je celý díl zábavný, a i ty známky mají nakonec díky osmému dílu skvělý kontext, jako rozloučení s Dekalogem se zcela míjí účinkem.

Jeden z nejlepších dílů Dekalogu - devítka je plná lidských chyb a provinění, takže ani přes trochu přehnaný konec není problém se s hrdiny ztotožnit. I v tom závěru však nakonec zazní několik skvělých vět, a také kvůli nim mi vadí, že právě tento díl nebyl posledním. Spolu s nimi by totiž příběh operní zpěvačky (což je asi jediná postava Dekalogu, jejíž účast v příběhu jsem nepochopil, ale kvůli pozitivnímu vyznění mi to vůbec nevadí) dokázaly cyklus ukončit v mnohem důstojnějším a místnějším duchu, než to nakonec udělal Pat a Matovský poslední díl.

Jakoby jen mimochodem se v posledních minutách nejdramatičtější příběh celého Dekalogu otře o své příslušné přikázání. A není to na škodu, jako takové je totiž putování dvou válkou zjizvených filozofek po vlastních vzpomínkách svou přízemností osvěžující, díky čemuž ani celkově nejdoslovnější etické zamýšlení v cyklu nepůsobí nijak těžkopádně. Na kvalitě mu pak ještě přidává dovysvětlení dvou jiných epizod, které by bez podnětných poznámek zdejší profesorky byly o kus chudší.

Nepokradeš je zasazené do tak komplikovaného kontextu, že i přes jasně patrné provinění a trest je asi nejtěžší jakkoli zde vystupující postavy zhodnotit. Zpředmětnění druhého člověka oběma zlodějkami se sice děje ze sobeckých důvodů, ale původní vina je pohřbena hluboko v minulosti, a ta ty důvody dělá nepříjemně lidskými, takže se nedá ukázat na někoho vyloženě špatného. I přes tuto ambivalentnost mi však sedmý díl přirostl k srdci nejméně, a těžko říct, jestli je to nesympatickými postavami, částečným odtržením od rámcového pojetí celého Dekalogu, nebo něčím úplně jiným.

Právě zdejší povýšené odsouzení toho, co se postupně vyvíjí z úchylky v opravdový a čistý vztah, jako nepřiměřeného jen kvůli tomu, že se neslučuje s jakýmisi vykonstruovanými normami si přímo říká o to, abych tento díl nenáviděl. Po odhlédnutí od její myšlenky je však šestá epizoda neskutečně citlivou romancí, a jako taková se naopak nedá nemilovat. Pozn.: Krátký film o lásce jsem zatím neviděl, ale věřím, že právě pro zbavení se podtextu a nadějnější konec je o třídu lepší, než tato jeho kratší verze.