Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Horor
  • Krátkometrážní

Recenze (6 059)

plakát

Jason Bourne (2016) 

Když má Jason Bourne u CIA závoru, nese alespoň pytel zázvoru. A každý americký operativec si dá rád zázvorové pivo. A tak se dvě hodiny Bourne honí evropskými městy, aby mu ten zázvor nesebrali. Mám takový pocit, že už se Bourne vracet nemusel. Damon to už dávno točit nechtěl, přemluvili ho k dalšímu dílu až po deseti letech. Jeho výkon je nucený a rutinní, prostě z něj nešel žádný prožitek. A podobné je to s celým filmem. Není nekvalitně natočen, akorát se nedostaví žádný hutný dějový pletenec, který by diváka přikoval. Akce nejlepší ze všech dílů. Pokud si z filmu budu za určitou dobu něco chtít vybavit, budou to určitě akční sekvence, kterých sice není mnoho, ovšem stojí za to - úvodní honička na motocyklu, která dopadne pro Bournovu pasažérku tragicky, ovšem ta je nic proti pozdějšímu námrdu, tedy finální automobilové honičce, která působí absolutně realisticky, tedy bez angažování CGI, dobrý dojem zanechala i závěrečná bitka se zabijákem. Jenže to je asi tak všechno. Pokud neznáte předchozí díly série, budete značně tápat, do víru děje se dostanete jen sporadicky. Všechny dějové kličky působí rutině a ohraně, o nic víc nenabízí herecké obsazení. O Mattu Damonovi a jeho nezájmu dát do role víc už řeč byla, takový Tommy Lee Jones zopakuje přes kopírák všechny svoje záporné role a má vystaráno, to samé Vincent Cassel v roli zabijáka. Julia Stiles je ve filmu jen na začátku, pokud jde o nejintenzivnější otravování ve filmu, na to je expertka taková Alicia Vikander, takže pokud se vám líbí, užijete si ji vrchovatě. Paul Greengrass se snažil, na akční smršť ho nikdy moc neužilo, byl jsem ale i tak jeho technickou zdatností v akčních sekvencích potěšen. Celý film je ale založen na honičce za zázvorovým pivem, což se poměrně záhy značně okoukalo. Prostě dějově je film o ničem. 5/10

plakát

Já-tě-vidím.com (2006) 

Mathew Botuchis s pomocí kamarádky Shiri Appleby tajně rozmístí po domě videokamery a za mírný poplatek umožní národu pozorovat na webových stránkách jeho nic netušící rodinu. Šílený nápad začne přinášet nemalé zisky, ale nic netrvá věčně a brzy se objeví problémy. Jako nápad na společenskou satiru a oslavu fenoménu internetu to nebylo špatné, ale realizace značně pokulhává a myšlenka ztrácí v nedotažené režii Erica Stevena Stahla na síle. Výsledkem je podprůměrná komedie, jejíž hořký potenciál nebyl využit, a tak je to spíše ztráta času dívat se na tuhle nudu. 40%

plakát

„Já už budu hodný, dědečku!“ (1978) 

Komedii specialisty na společenské a mezilidské vztahy Petra Schulhoffa samozřejmě mistrně táhne Miloš Kopecký v roli egoistického, namyšleného, cholerického hulváta, ale podle něj dokonalého herce Bergnera. Toho potká opravdu pořádná smršť trapasů, omylů, nedorozumění a hádek, které si vlastně způsobil nebo zavinil on sám svojí nedůtklivou povahou. Je to velice vtipná a nápaditá komedie. Od setkání s kouzelným dědečkem (Ladislav Pešek) v kupé, dokonce nabere velký spád. Možná právě jen ten kouzelný dědeček do nepohádkového děje až tak nezapadl. 80%

plakát

Jay a mlčenlivý Bob vrací úder (2001) 

V rámci plnění závazků vůči postavám jménem Jay a Mlčenlivý Bob, vznikl tenhle film, o jehož ději nedokážu napsat víc, než že se jedná o parodii na hollywoodské trháky, která ale není tak prvoplánová, jako některé jiné spřízněné snímky. Kevin Smith je poněkud vyspělejší režisér, a znaje poměry ve filmovém světě i branži, si troufl zparodovat originálním stylem to, co tady před ním tímto způsobem zparodováno nebylo. Jen to celé přeplácal, a to tak že velmi. Nejednou jsem měl pocit, že se nad probíhající vtipnou scénou nebavím, a jak film postupoval vpřed, tak se ten koncept postupně rozpadal a na řadu přišla slečna Nuda. Zpočátku nasazené energické tempo začalo uvadat, dva pacholci Jason Mewes a režisér osobně, film jako by ne(u)táhli tak, jak bych si představoval a statečně parodující celebrity sebe sama, byly sice fajn, ale na stopáž o délce cca 105. minut docela žádný vzruch. Velkým plusem je možnost zabavit se nad objevujícími se a zase mizejícími známými osobnostmi, z nichž většina odvede to, co po nich režisér chce a následně si jdou vlastní cestou. Hodně neznamená moc. Smith to chtěl mít natřískané, to věru měl, Smith to nechtěl mít nablýskané, to fakt neměl, Smith to chtěl mít sympaticky nablblé, ano, to by odpovídalo, Smith to chtěl mít sofistikované, no to jak v čem, ale spíše ne, a konečně Smith to chtěl mít super vtipné a je to jenom vtipné. Smith nedělal film pro kritiky, ale pro filmové nadšence. Osobně bych přivítal, aby spokojené mohly být obě strany. A naštěstí byl i příčetný a nakonec se ten úder neobrátil proti němu, i když moc k tomu nescházelo. 60%

plakát

JAY-Z feat. Beyoncé: Family Feud (2018) (hudební videoklip) 

Více jak sedmiminutová klipová montáž plná známých hereckých ksichtíků, pochopitelně korektně černá, co hlavní dva protagonisty nechává vizuálně zaúřadovat až na závěrečné dvě minutky. A JAY-Z & Beyoncé se pak jeví coby zbytečné akvizice. Song naprosto odpadový, nechápu, že za tohle můžou inkasovat honoráře. Rozsáhlý blok je nesourodá hovadina, co drží pozornost jen účastí známých kamarádíčků. Na pochvalu je ještě i vizuální forma, která k divákům protlačí nejeden (politicky směřovaný i angažovaný) vjem. Beyoncé mně není úplně protivná, JAY-Z je pro mně úplně zbytečným umělcem, ale tak pokud je tenhle jejich projekt uspokojil, nemíním jim brát jejich oduševnělou radost a politické iluze, A zůstávám na velmi korektním a opravdu bujarém průměru. Zadupat do země je může třeba příští prezident i vládní garnitura, když jejich férie obsáhla řadu budoucích letopočtů, kterých se dožijí jen ti, co budou mít štěstí na vynalezení elixíru věčného života. Hned bych si dal hibernaci a probudil se 300 let po...čemkoliv. 5/10

plakát

JCVD (2008) 

Nenadchlo mě to. Částečně autobiografický snímek, který měl oživit kariéru někdejší akční ikony, působí chvílemi absurdně a chvílemi jako by autenticky, ale já si nějak nemohl z těchto dvou variant pořád vybrat tu správnou. Výsledkem je podivně natočený film bez humoru, akce a s obsáhlým Van Dammovým monologem, který vede přímo do kamery a hodnotí tam celkem působivě svou zpackanou kariéru i osobní život. To bylo opravdu zajímavé, ale zbytek, ve kterém se stane náhodně obětí přepadení belgické pošty, vyzníval trapně a nepovedeně. Tento film pro mě není nijak extra milníkem ve Van Dammově kariéře. Podruhé vidět nikdy nemusím. 40%

plakát

Jdi na to (1983) 

Synonymem pro dvojici Bud Spencer a Terence Hill se stal stereotyp neboli i tentokrát jsou to dva sympatičtí outsideři, kteří bezpráví spáchané na nich umí náležitě trestat přesně mířenými direkty. Pěstních soubojů bylo tentokrát znatelně méně než obvykle, ale humor byl zdařilý, ačkoliv víc než průměrné hodnocení si film rozhodně nezaslouží. Mé hodnocení: 50%

plakát

Jdi za svým srdcem (2000) 

Novalee je sedmnáct a je těhotná. Má namířeno do Kalifornie v doprovodu svého poněkud egoistického přítele a pofidérního muzikanta v jedné osobě. A její život se zanedlouho změní. Při osudovém zastavení v supermarketu se stane něco, s čím nepočítala. Když se totiž vrátí z nákupu, tak zjistí, že její přítel je pryč a moc tam po něm nezůstalo. Dívka se tajně nastěhuje do supermarketu a živí se jídlem na prodejně. Jenže její úkryt bude vyzrazen v okamžiku, kdy uvnitř na podlaze porodí. Spolu se svojí malou dcerou se stává mediální hvězdou. Když ve filmu hraje Natalie Portman, vždy se dá od něho čekat poměrně zajímavé téma. Celkem něco málo tvůrci nabídli, sice se trochu drželi zkrátka a nepředvedli nic převratného, ačkoliv film měl něco do sebe a opíral se přinejmenším o dobré herecké obsazení, režijní přístup a neobvyklý námět. Vázla však interakce s divákem, horší dramaturgie a v rozhodujících okamžicích mu chyběla odvaha provokovat a nebýt tolik dojemný. 60%

plakát

Jdi za štěstím (1981) (TV film) 

Když se vám v devítiletém manželství Ivy Janžurové a Františka Němce, jež lze považovat za nekonfliktní, namane čtrnáct dnů bez dětí, je třeba nenápadně vyzkoušet morální manželský postoj a loajalitu. A roli náležitého svůdníka na dobu neurčitou zastane Jiří Bartoška. A zatěžkávací situace je na světě. Vesele i vážněji se divák pohybuje bytem manželů, bytem, kde se pořádá socialistický mejdan i ateliérem, který je bohémským hnízdem. Jiří Just má na svém kontě poměrně širokou a pozoruhodnou škálu scenáristických prací, k těm nejslavnějším se jednoznačně řadí divácky mimořádně oblíbená pohádka "S čerty nejsou žerty". A ačkoliv tenhle televizní počin se dá směle označit za méně provařený, jeho tvůrčí konverzační vzorec zabaví, i když diváka překvapí, jak je skoupý na přísun gagů. Komediálně mírně naladěný je jen Němec, Janžurová je nezvykle umírněná ve svém projevu a Bartoškovo "donchuánské" charisma plní účel. Dá se opodstatněně namítnout, že ve své podstatě filmu chybí typické lidové srandičky, prostě jen a pouze na bohapusté legraci to není založeno a neopírá se to o ni, je i přítomno koketování s psychologickými prvky, nicméně, ukázkový model manželství za socialismu, který je z dnešního pohledu úplně archaický, je (pří)nosný námět, co se dá analyzovat s dobrou hereckou sestavou bez větších problémů i dnes. 7/10

plakát

Jedeme na teambuilding (2023) 

Když korporátní zaměstnanec Jakuba Prachaře zažije namísto povýšení degradaci v podobě přeložení do podřadného call centra, které je navíc separováno od zbytku firmy v nevábných suterénních prostorech, jedinou cestou, jak se dostat zpět na výsluní a nedopustit zánik call centra, je vyhrát prestižní firemní pohár. Jenže rok co rok si významnou trofej odváží tým Slováků, kteří mají neporazitelnou pověst. O to hůř, že degradovaný vedoucí má se svým týmem lemplů jen mizivou šanci na úspěch. Po vážnějším několikaminutovém úvodu dostane komedie obrátky a nebude se šetřit ani vulgarismy. Ty tvoří podstatnou část dění a až dorazíme na místo konání soutěže, tak se se svými alkoholickými opary přiřítí tým Brňáků. Čtvrtým účastníkem klání je tým lepých děvčat z Teplic. Už samotná soutěž je natolik příšerná, že ji nelze brát vážně, a každý se musí divit, že tohle představuje pro firmy nějakou relevanci. Nejdůležitější jsou pro tento film herci. Jejich výběr je trefný. Výrazně na sebe strhává pozornost Vojtěch Kotek, který je nositelem jména Michal David, z čehož pramení i nějaký ten vtip i následné snové setkání se skutečným zpěvákem. Pobaví i další, Anna Polívková, Robin Ferro nebo Roman Blumaier. Kdo rád vymodelované poprsí, soustředí se na Justýnu Zedníkovou. Závěrečný dojezd už začal vtipy tak nějak drmolit dokola a film začal ztrácet na své zábavnosti. Vtipnost se dostavila, herecká sestava byla urputně komediální a Zuzana Marianková si coby režisérka držela svůj neotřelý komediální styl. 7/10