Genero

Dostal jsem chuť na nějaký pořádný vyhlazovací film a protože má Schindlerův seznam ukrutné tři a půl hodiny a já taky musím občas jít do práce, sáhl jsem zase po letech po téhle ověřené klasice. A teď jsem vám z toho takový celý rozporuplný. Není pochyb o tom, že je Benigni trapný, krpatý, slizký Talián. Tady se mu ale nějakým zázrakem povedlo vybalancovat humorné eskapády a kabaret s neoddiskutovatelnými hrůzami a krutými nástrahami, které na ty nebožáky ve všech koncentrácích světa číhaly. Vybral pro své účely toho nejroztomilejšího chlapečka na Apeninském poloostrově a ke konci tlačí ne na pilu, ale na cirkulárku až moc, ale došel si tím silou ledabyle zabržděného buldozeru pro Zlatého naháče, protože mu to akademici sežrali i s navijákem. Není divu, že citlivějším divákům, jako například mě, mezi těmi humory občas zamrazí v zádech a roní kroupy. Život je sice krásný, ale občas to stojí za pěknou vyližpíču. Na rozdíl od kluků z Jad Vašem nezastávám názor, že se s holokaustem v žádném případě nešpásuje a tenhle druh srandy mi nevadí. Uvědomte si, jaký se v některých dílech skrývá nevyužitý komediální potenciál. Kdyby hrál Oskara Šindlera Chevy Chase, Kateřinu Horowitzovou Stella Zázvorková, chlapce v pruhovaném pyžamu Rob Schneider a sem tam někdo cestou z transportu nějak legračně zakopl o koleje, byla by to prdel k popukání, ne?

Nesnáším ticho. Můžu být po celodenní rychtě u monitoru a klávesnice utrmácený sebevíc, pod očima můžu mít pytle jak Kanyza a horní díl hlavy odklápěcí, v tom mrtvolném tichu ložnice stejně čumím do pěti ráno do stropu, napočítám třeba 38452 oveček a prostě nezaberu. Za zvuků a tónů hudby, to je jiná práce. Do pěti minut je ze mě klidně odfukující medvídek Pú, ať mi k poslechu a tanci hraje Mozart nebo DJ Lopata. Hudba je jeden z nejsmysluplnějších vynálezů lidstva a já ji miluju, dokáže mě vzrušit, vzpružit i uspat. Jenom jeden hudební styl je pro mě jak ta nejrudější muleta. Představa, že jdu s dívkou svého srdce na panáka a na pódiu začne nějaký samozvaný Václav Zahradník vyluzovat svůj jazzíček, mě nasírá víc než atomový hřib za plotem naší zahrady nebo nádor velikosti pštrosího vejce na mozku. Teda až do dneška. Dneska jsem viděl Whiplash, film který otevírá oči hudebního zaslepence dokořán. I jazzman může být vyšinutý, psychopatický čurák, proti němuž je celý Mayhem s Immortalem dohromady jenom neškodná homopartična upjatých akademiků. Tohle zjištění mi zjevilo zcela nové obzory. Teď už jenom toužím vlastnil alespoň úplně malinkatý činel a večer před spaním si na něj někde v ústraní a tichu vyťukávat ten svůj freejazz.

Určitě to znáte. Budík zakráká o dvě hodiny později než měl, té éterické bytosti z dnešní noci nahmatáte pod duchnou koule a venku padají hovna a vidle. Začíná váš den blbec. Kalhoty natahujete nohavicí napřed, na záchodě se vám hned třikrát protrhne hajzlpapír, ať počítáte jak počítáte, tak dvě a dvě pořád vychází pět a chleba, na který jste napatlali centimetrovou vrstvu zasmrádlé jahodové pomazánky z Jednoty, spadne jak naschvál namazaným nahoru a nechá se ještě jíst. Jasně, je rozdíl, jestli má den blbec řidič za volantem hovnocucu, nebo operátor v řídícím středisku Černobylu. Snad nejhorší ale je, když má den blbec člověk na židli vedle kamery. To pak můžete být samotný Cecil B. DeMille a řvát do amplionu na ta nemehla na place jak o život a stejně natočíte píčovinu s otravnou umělou demencí, přitepleným Jackmanem a odpornou blonďatou transkou v čele gangu pojebaných smažek. Za takové filmy se ve středověku stahovalo z kůže a upalovalo, dneska se na to jenom hodí odpad, pochčije se to a zahrabe pět stop pod zem. Bohužel.

Další konec lidstva, všude písku, že by se dal krájet a žito, pšenici a ječmen napadá nějaká hnusná plíseň, takže si obyvatelstvo brzo nebude mít čím nacpat pupek. Jeho odvěké úsilí šlápnout přírodě na krk totiž konečně začíná přinášet své ovoce a Zeměplacka osciluje mezi prdelí a zkázou. Naštěstí se poblíž Saturnu objevila nějaká ta pičoidní vesmírná anomálie, takže může lidstvo vesele metastázovat do cizích, panenských galaxií. Pan Nolan natočil čistokrevnou sci-fi a nacpal do toho ranec, že by za něj mohl deset let sytit, šatit a vyučovat základy kvantové fyziky všechny školáky v Súdánu a půlce Etiopie. Na filmu je to rozhodně vidět. Jenže Nolan každou dechberoucí, megalomanskou scénu vykoupil alespoň jedním mezilidským dramatem, při němž je pochopitelně třeba hojně plakat, bulit, fňukat, štkát a i ten Michael Caine, co se furt tváří jako děsný drsňák, určitě pod stolem žmoulal kapesník. Někdy od půlky filmu už mi připadalo, že chtěl režisér mermomocí dosáhnou nekonečné, slizké a smrtící nudy Kubrickova Opusu magnum a ne a ne ho aspoň líznout, tak tam v zoufalství nakonec vrazil tu knihovnu. Totiž, abyste rozuměli, z nejnovějších propočtů teoretického fyzika Kipa Thorna vyplývá, že vás to po průletu červí dírou vyflusne přímo do nekonečné knihovny, kde pak budete navěky bezcílně bloumat mezi Lemy, Asimovy, Heinleiny a úplně všemi bratry Strugatskými.

Když mladý starověký pisálek Izák Makelele Roubíček, náležitě pyšný na své nejnovější dílo, pendloval po největších nakladatelských domech mezi Šálemem a Beršebou, všude uslyšel tu samou odpověď: Mladý muži, to se jako chcete pod ty polodementní pohádky ještě podepsat? Leč cesty Šéfa jsou nevyzpytatelné a jeho fascikl se stal i přes tyto porodní bolesti bezcelerem, který dnes číhá na každém hotelovém nočním stolku na západ od Teheránu. Přiznám se, že i já vlastním jeden pěkně macatý výtisk, který jsem zdědil po svém neposkvrněném papá. Díky svým rozměrům se znamenitě hodí jako podložka pod fíkus a na okraje jednotlivých stránek se dají krásně vepisovat malé kosočtverečky. Přesto je s podivem, jak často se po Bybli sápou filmaři, přestože výsledkem filmování Byble bývá nudná píčovina, která zpravidla znamená profesní sebevraždu. Jenže nejnovější adaptaci vede svou stařeckou, ale pevnou rukou samotný Ridley Scotta! To bude jistě při úprku národa, kterému Všemohoucí nedopřál předkožku, zase každou chvíli někdo konzumovat vlastní mozek, nebo mu z břicha vyskočí nějaký krvelačný parazit, jako ve všech ostatních filmech pana Scotty. Jenže s ubíhajícím časem to bylo čím dál tím víc stejné jako vždycky. Sem tam sice nějaké to posednutí Bohem a občasná potyčka hebkých, polonahých šermířů, ale ve většině scén jen sledujete, jak Mojžišovi rostou vousy.

Jak už jsem se několikrát doznal, před stříbrné plátno biografu usedám velmi zřídka, něco jako pravidelný návštěvník kina jsem byl snad ještě v době, kdy do světa chrlil své blockbustery Mack Sennett a ty nekřesťanské peníze za lupen směním raději za dvě krabičky Startek nebo deset Pribiňáků. Když jsem ale teď mžoural na to hemžení na patnácti palcích svého monitoru, upřímně jsem zalitoval, že jsem ani tentokrát nenasadil své nedělní škorně, neodebral se do nejbližšího multiplexu a film si neužil za mohutného hltání popcornu a chlemtání coly. I když bitva pěti armád pod Osamělou horou zůstává proti té rubanici o žleb pana Helmy z Pána prstenů jen takovou drobnou šarvátkou, v přítmí CineStaru na Andělu bych z toho určitě hýkal. Je trochu škoda, že byl pan Šmak tak brzy sestřelen a panu Pavézovi nehrabalo trochu méně, nebo mohl alespoň pro odlehčení atmosféry veškeré přemlouvače z výšky hradeb třeba nějak žertovně pochcat. Naštěstí třetí Hobit trval jen něco málo přes dvě hodinky, takže stihl znudit jen ty nejobávanější místní rozumprdy a k mé potěše si můj oblíbený autokrat Sauron střihl alespoň krátké cameo, takže jsem i do třetice nadmíru spokojen i přes opětovnou absenci sexu trpaslíka a elfky.

Neckyáda v sudech super, hamižný drak sršící bonmoty perfektní a bitva s šestinohými obyvateli Temného hvozdu tak tísnivá, že by nejednomu arachnofobikovi vyzkratovala baterku v kardiostimulátoru. Je dost dobře možné, že panu Jacksonovi ze všeho toho zlata Ereboru definitivně jeblo, ale kdyby takový film trval šestnáct hodin, jsem ochotný na něj celou tu dobu upřeně zírat, v ruce třímat bažanta a prdel ať mi klidně na věky zdřevění. Nemám sebemenší problém, když trpajzlík najde zalíbení v krásné elfce, ať už by se jednalo pouze o nevinný mezirasový sex nebo již o sodomii, i když chápu, že tomu povstávajícímu středozemnímu Hitlerovi musí při takové představě vstávat hrůzou patka na hlavě. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že kdyby zlí marťané uskutečnili svůj plán číslo 9 a nějakou vychytralou mimozemskou píčovinou vypustili aerosol, co probouzí mrtvé, nebožtík Tolkien ihned zvedne své vetché kosti z hrobu, rázně rozrazí bránu hřbitova Wolvercote a přepajdá třebas celý širý svět, aby pana Jacksona ztrestal za jeho činy. Těsně před tím, než mu sežere střeva, spatří nebohý režisér v očích zesnulého romanopisce takový ten zvláštní, melancholický smutek. Mimochodem, věděli jste, že Wolvercote získal v letech 1999 a 2001 titul Hřbitov roku?

Když poplácáte pro štěstí Buddhu po koulích a odrbete bengálského Čecha o dvacet mega v rupiích v zemi, kde je minimální mzda přibližně patnáct korun měsíčně, to musí být vážně terno a člověk ani neví, co si se všemi těmi zelenými sviněmi s obrázkem Kingsleyho na lícové straně počít. Určitě se o tom dá natočit srdceryvné drama plné záludných otázek a neomylných odpovědí. Jenže když se takového tématu chopí guru všech britských uspávačů hadů Danny Boyle, který natočil poslední a jediný kloudný biják před dvaceti lety, nabývá slovní obrat zkurveně nudná píčovina téměř apokalyptický význam. Budiž ale jasným přínosem Milionářem z chatrče, že některým naivním snílkům otevře oči. Pokud tedy žijete v představě, že Indie je země nevšední krásy a rodiště takových skvělých osobností jako Sandokan nebo Mauglí a je pro vás zcela nepochopitelné, jak mohly některé národy pod vedením praotce Demétera překročit Gangu a s mámivou vidinou kradených slepic a mrzkých sociálních dávek se vydat na strastiplnou cestu někam do Polabí, tenhle film vám vezme veškeré iluze. Po jeho shlédnutí nabudete dojmu, že Indové nemají celé dny nic jiného na práci, než se pařit v turbanu, hulit hašiš a rozleptávat dětem oči kyselinou.

Jednoho dne jsem dlouze nasál několik doušků dobře vychlazeného lahvového piva a pronesl směrem k paní Generové: Zítra vezmu dítě do biografu. Dávají Spongeboba. Kalhoťáka. Ať můžeš naklidit, navařit, vyprat cejchy a vycídit vidličky a nože. Druhý den ráno mě vzbudilo tiché cupitání dětských nožek: Táto, já bych raději šla na tu Zvonilku. Tady jsou dvě možnosti. Buď odmítnout a vystavit se těm nepříjemným akustickým projevům dětí, jako je vzlykání, pištění a pláč, nebo svěsit ramena a ustoupit. O šest hodin později kupuji v kině Hutník dva lupeny na Zvonilku a taky cukrkandl, pišingry a nějaké ty cocy coly. Vestibul je plný lidí a trochu mě překvapuje, že většina lidí nemá víc jak metr třicet. Vcházíme do sálu, odklízím zbytky popcornu ze sedačky po svém předchůdci a pohodlně usedáme. Za chvíli celý sál zhasne a ze tmy se jen ozývají tenké hlásky: Mamííí, já se bojím! V té chvíli si uvědomuju, že jsem asi jediný tatííí ze všech větších či menších přítomných. No potěš. Film začíná. Roztomilé víly, ptáčkové, motýlci, zajíčkové, přesně jak jsem očekával. Někdo někoho zachraňuje. Někdo se chce s někým skamarádit. Tvor netvor je hodný ňouma a jmenuje se Raf. Nudím se. Dozvídáme se o temném proroctví a katastrofě, kterou Raf způsobí. Nějak to souvisí se smrtí a armagedonem. Narostou mu křídla a rohy. Vida, vypadá jako křeček Antona La Veye. Konečně něco zajímavého. Závěr epický jako od Emmericha a dopadne to celkem špatně, žádný happy end. Výborně. Za tři.

Pokud chcete vidět na vlastní bulvy, jak to zaručeně chodí na vatikánské Katedře bubáků, hastrmanů a exorcismu, je pro vás tenhle film výborná volba. Pokud ale chcete vidět slušný horor a pořádně si u něj zavymítat, budete muset táhnout o diecézi dál. Tak nudné posedání už tu nebylo hodně dlouho, a to včetně středosvazijských a západobengálských eposů o posednutí džinem, vhodných zejména pro místní arťany. Pan Maelström se musel zajisté během natáčení poprat s nemalými překážkami a komplikacemi, když mu při čtení scénáře začali přímo na place usínat herci. Nezachraňuje to tentokrát ani pan Hopkirk, který vrhá do kamery přesně ten výraz, jako kdyby vzpomínal na nějakou svou mladickou milostnou aférku s Miss Port Talbot, v té době již čtrnáct dní zesnulou. Víte pane Antoníne, když vás ovládne sám rohatej, mnohdy to nestačí herecky vyjádřit univerzálním stoickým výrazem MUDr. Lectera. To musíte ovládat pavoučí chůzi, otáčet hlavou dozadu, zvracet podivnou zelenou kaši a strkat si do kundy krucifix, jak na rozdíl od vás dovede kdejaká čtrnáctiletá kravka.