Genero

Lesy kolem Amazonky jsou velmi špatné místo pro přistání. Nejenže je tu mokro, vedro a smrad jako ve stodole romského ekofarmáře, ale všude kolem řádí divné tropické rostliny, obří želvy a především šupinatí zelení kokoti s velikými zuby - a nejsou to žáby. Vezměte jed na to, že každý váš krok a skok odněkud ze křoví neustále sledují desítky očí, jejichž majitelé právě přemýšlí, jestli budete nejlepší na špeku, v šípkové omáčce nebo se šodó. Ne že by místní lidožrouti byli nějací velcí kulináři, ale už jejich pramatka Auaunaría Pekari - Rettigová vštípila svým dcerám, že mozek je nejlepší minimálně na hniličko. Když jako z udělání neudržíte pudy na uzdě a sem tam si zašpásujete s místní trpasličí dívkou ve vyzývavé bambusové sukénce, je nabíledni, že u těch malých krvelačných šmíráků zvítězí nad ostychem hlad. Pan Deodato se takového dobrodružství zhostil na svou dobu více než stylově a některé pasáže jeho filmu, jako je epická scéna s ufiknutím čuráka, působí i po letech přinejmenším emotivně. Je to typický příklad všech možných Holocaustů, jakých Apeninský poloostrov v osmdesátých letech vychrlil tucty. Ale už s ohledem na to, že rozpočet byl opravdu skromný a obnášel vlastně jen náklady na fajfku, zrcátka a bižuterii pro náčelníka kmene a jeho manželky, tak si trochu nadhodnotím. A teď už se musím, přátelé, rozloučit, protože čekám k večeři jednoho dirigenta s dobře prorostlým bůčkem.

Dokážu si představit, že přijdu utahaný ze šichty, rozvalím se v křesle, začnu se nudit, přepínat programy a ohlodávat tatranku. Nakonec si řeknu: Kurva, teprve čtyři odpoledne, co budu až do večera dělat? Nu což, tak si ho třeba vyhoním. Potom si pustím libovolný film s Razamundou Pike, zapauzuju to ve chvíli, kdy je vidět kousek jejího obnaženého ramínka a pustím se do díla. Rozhodně by ale moji ruku šmátralku ani nenapadlo vložit do přehrávače nosič s filmem Zmizelá. Tady totiž tahle paní hraje neuvěřitelnou krávu, kterým by měli už v okamžiku, kdy začnou pučet druhotné pohlavní znaky, vytetovat na čelo kosočtverec a kolem něj ještě blesky. V průběhu děje ale nastal naprosto absurdní okamžik, kdy jsem si uvědomil, že ta neuvěřitelná kráva je vlastně nejsympatičtější postava široko daleko. Nevím, jestli to pan Režisér takhle chtěl, nebo jsem to blbě pochopil, nebo jsem duševně na jiné vlně než zbytek populace. První půlka filmu, v níž se promenuje výhradně Ben Afekt tvářící se pořád jako já na školení v Humpolci, když vedoucí marketingu představuje budoucí mediální strategii firmy, je zoufalá. Za ten výkon mu přeju takovou svini jako Amy za manželku, maminku, tetičku i babičku. Od chvíle, kdy dojde k nečekanému odhalení a Rozamunda převezme otěže vyprávění, je to už jenom lepší, přesto ale můj zatím nejslabší Fincher.

Zlaté časy, když se v blázinci hlavně bláznilo a byla radost mít prejt místo mozku, jsou dávno v nenávratnu. Taková dobře provedená lobotomie a vasektomie bývaly lékem na všechny neduhy vaší pošahané psyché. Když vás zručná ruka cvokaře trochu pošimrala za ušima elektrošokem a z hlavy vám zbyla jenom připálená kroketa, mohli jste se ve svém vypolstrovaném pokojíku věnovat tak maximálně józe a svět byl hned šťastnějším místem pro slintání na pyžamo. Samozřejmě i v těch dobách, kdy psychoanalýza silně zaváněla anarchií, žili jedinci, kteří se snažili o progresivní procesy. Dr. Lamb je sice úplný magor a tak trochu masový vrah, ale přichází s univerzální metodou léčby všech duševních poruch … dát všem těm cvokům, prdloušům, psychoušům a mimózám svobodu. Masochista pak špulí prdel na sadistu při kolonoskopii, dendrofil žádá o ruku rododendron, formikofil se snaží na baru sbalit ztepilého hlemýždě a voyer se na ně dívá. Prostě nádhera. Dneska vám Cimický kladívkem rozmělní koleno jako řízek, snaží se vás opít Ibalginem, když tu náhle při vizitě nečekaně udeří: Ranní stolice byla? Koho to, kurva, zajímá? Tohle jsou léčebné metody? Tento komentář je věnován uživatelce mafie02 za cenné odborné rady a psychickou oporu při jeho tvorbě.

Proti blití v zásadě nic nemám, ale nijak aktivně ho nevyhledávám. V některých životních situacích je však taková podařená, s rozmyslem vrhnutá metla více než žádoucí. Mám na mysli například nekonečnou cestu na Mohuč v rozhrkané Corse, konzumaci piva, piva, morgana, rumu, rumu, morgana, piva, piva, dvojitého rumu, piva a na závěr třech vodeček na uklidnění žaludku, nebo probuzení vedle politováníhodného stvoření připomínajícího tapíra, které říká Liebe mich nochmal a usměje se tak široce, až se kníry rozestoupí. Zároveň ale musím trvat na tom, že to není věc veřejná. Doma ať se každý zeblije jak dajána, ale člověk, který vystaví svou páteční večeři zrakům jiných osob, působí přinejmenším komicky. Proto Valentýnův film moc nechápu a pravděpodobně nejsem cílové publikum. Pan Valentýn je emetofil a ve zvratkách našel zalíbení, protože chlapa nic nerozpumpuje tolik, jako dobře mířená šavle mezi lopatky. Je tam trocha toho sadismu, krev, vnitřnosti, chobotničky a rozhodně bych některé scény doporučil místním hororovým tvrďákům, které nemůže nic, ale vážně nic rozházet, protože ráno při snídani viděli Vetřelce. To nejstrašidelnější ale na tomhle filmu je, že se tváří jako něco jako art, takže se to táhlo jako Tarkovského poslední chrchel. Jako kdyby někdo tři hodiny chodil po Zóně a celou dobu se mu zvedal kufr.

Ráno to není dobrý. Nasazuju brýle, civím do zrcadla a počítám vrásky. Pak vydrhnu sklovinu Odolem a sněhově bílé zuby se rázem v paprscích slunce lesknou jako opály. Ulíznu přehazovačku, pěkně vlas po vlasu. Není nad to, když chlap nepotřebuje hřeben a stačí prachovka. Přistřihnu chlupy v nose a ustoupím o krok dozadu. Zpevním břicho, vypnu hrudní košíček, zatnu pěstičky a zálibně sleduju bicepsy, tricepsy a ostatní cepsy. Uznale poplácávám dva bochánky, které na pažích naběhly při předvedené sestavě. Žula, cement a ocel. Na svých pětatřicet vypadáš pořád dobře, ty kluku! Tak co je tak výjimečnýho na tom zasraným The Skálovi? Paní Generová zase slintá na zánovní plazmový televizor Sony nad Homokulem. Už potřetí. Slintala by, i kdyby nosil plné kýble sraček z celých Augiášových kolchozů a sovchozů. Stoupám si do jejího zorného pole. Nač jí je fiktivní hrdina, když má takového hmatatelného štramáka přímo doma na dosah ruky? Naklání hlavu doprava, aby lépe viděla na obrazovku. Paní Generová říká, že má migrénu. Zase. Buzerant.

Tátíí, když se mnou budeš koukat na ten film o pejscích, tak hned usnu, slibuju! Věta nevěstící nic dobrého, podobně jako Začalo to metastázovat nebo Museli jsme je amputovat v kyčlích, ale máte ho teď až na zem. Tentokrát nepadla volba na Benjiho, Lassie, Beethovena ani Hačikó, ale Diamantového pejska. Pokud je vám víc než šest let, tak rovnou zapomeňte, že k téhle němé tváři přilnete. Nečekejte příběh plný vzrušujícího čenichání, nebo trpělivé čekání na nádraží, až přisupí vlak s Gerem na palubě. Film Sám doma a tak trochu debil je o pevném přátelství chlapce a psa a boji proti hloupým a o to podlejším zlodějům, kteří tyto naše dva věrné přátele pronásledují v lese a je proto třeba jim dát na pamětnou. Vyvrcholením je nervydrásající útok na bunkr na stromě, při němž se lapkové chytají do nastražených pastí, lepí se chemoprénem k podlaze, strkají obličeje do včelích úlů, dopadají zadnicí na rozpálené vařiče a vůbec dělají všelijaké vylomeniny k popukání. Dcera se mohla potrhat smíchy a já málem vydávil ten trojitý kinedryl, ale jsem schopný psát tato slova, což dokazuje, že je to k přežití.

Když se jednoho nevrlého rána roku 2009 bratři Warnerové a pánové Goldwin, Majer a Paramount, netrpělivě přešlapující jako každý měsíc po desátém u bankomatu, podívali na zůstatky svých kont, čekalo je nemilé překvapení. Účty zely prázdnotou. Zase ty vyschlý švédský kundy, procedil pan Majer mezi zuby. A protože je Velký Žid točící koly Holyvůdu nenasytný, jali se společnými silami a právníky na ty podlé piráty, co jim kradou jejich díla a vysávají jejich valuty, sepisovat pěkně nasupenou žalobičku... Následný přísně sledovaný monstrproces je hlavním bodem tohoto dokumentu. O vzniku a historii Pirátské zátoky se z něj sice dozvíte přibližně stejně informací jako o vodohospodářské funkci lesa, zato tu grotesku v soudní síni si užijete dosytosti. Tři naivní kluci, kteří se pojmenovali tvrďáckými nicky anakata, brokep a TiAMO, se nadmíru baví počítačovou negramotností pana prokurátora. Neznalost onoho nepatrného rozdílu mezi megabytem a megabitem mu ale nemůže zabránit v tom, aby je poslal na pěkných pár zim dělat mámy do lochu. Stahování totiž zabíjí porno a sdílení souborů je hrdelním zločinem, který je třeba tvrdě potřít! I já, když teď po očku sleduju, kolik už jsem nasosal z těch sedmi set megabytů Babovřesk, si připadám jako ten největší Mugabe a Pinochet na světě.

Když si vyrazí za soumraku flámovat na Gay Pride, vypadají jako obyčejní buzeranti. Nejsou to ale obyčejní buzeranti. Pokud se nabídnou, že vás vysají do poslední kapičky, mají na mysli úplně jinou tělesnou tekutinu, než byste čekali. Touží po krvi. Nejsou to ale ani žádní zasraní zoofilní nekrofilové. Jsou to totiž krvežízniví vampýři! Novozélandským filmařům stačil jen nějaký ten stroužek česneku a pár krucifixů, aby bez bázně a hany natočili skvělý, poučný a průkopnický dokument o jejich trpkém neživotě v dnešním Wellingtonu. A není to jen o okusování krkavic štětek a panen. Přestože už všichni mají pár set křížků na krku, o nějakém zmoudření vyžilých starců nemůže být řeč a i ve svém požehnaném věku se dokážou zhádat kvůli kdejaké píčovině jako desetiletí smradi. Ale koho by nenasralo, když po sobě spolubydlící pět let nemyje hrnce nebo nezamete ostatky svojí večeře.

Psal se rok 1992. Soudruh Dubček prokázal u Humpolce v příkrém kopci své nebývalé řidičské umění, nedaleko Palerma vyletěl do povětří prokurátor Falcone a z nebe nám zamávali i Isaac Asimov a Benny Hill. Bludný Holanďan natočil svůj nejslavnější film, v němž se mu podařilo nalézt s přesností hodináře dokonalou vyváženost mezi zabíjením a šukáním. Strhující příběh o upoceném detektivu Curranovi zmítajícím se a funícím na těle věčně nadržené Kateřiny byl v té době dozajista naprostá pecka. K úspěchu samozřejmě přispěla zejména ústřední dvojice. Douglas ještě prokazoval příznaky své nejlepší formy a jeho penis byl tvrdý tak, že by se s ním dalo řezat sklo. Největší atrakcí ale samozřejmě byla slečna Kamenná, tehdy neuvěřitelná kost, jejíž obličej ještě nehyzdila jediná jaterní skvrnka. Vždyť scéna, v níž ukázala kundu, znamenala v ukazování kundy na stříbrném plátně naprostou revoluci. Je fakt, že u nějakých těch postelových scén už si asi dneska těžko někdo vyhoní, ale ta nejistota, kdo vlastně mává sekáčkem na led, ta zůstává.

K čemu by měl obyčejný člověk doma pičítač? A proč by ho měl chtít ovládat nějakou chcíplou krysou? V dobách, kdy počítače sloužily výhradně k dávkování uranu v jaderném reaktoru nebo točily volantem Apolla 13 a stahování porna byla jen píseň budoucnosti, projevovali manažeři, zástupci manažerů i zástupci zástupců manažerů firmy Mezinárodní Obchodní Mašiny neobyčejnou krátkozrakost a každého novátora hnali bílou holí ze zasedačky. A pak přišly pan Úkoly a pan Brány, aby jim natrhli obvody. A o tom je tenhle zábavný, legrační, udivující a poučný film, který běžného obtloustlého ajťáka se zašpiněnými brýlemi, mastnými vlasy a lupy i ve vousech na poďobané tváři neurazí a normálního člověka jako já nenasere. Jeden něco ukradl, druhý něco ukradl, pak druhý ukradl tomu prvnímu to, co ukradl a první ukradl druhému to, co ukradl tomu prvnímu. A tak kluci z garáže zahájili éru osobních počítačů. Oba svině, zloději, lháři, sociopati, vizionáři, géniové a miliardáři. Jeden nenáviděl druhého a nemohli bez sebe žít. Dokážu si představit, že kdyby Stern ukradl scénář Pirátů ze Silicon Valley, mohl z filmu blowjOBS vzniknout poměrně skvělý biják. Možná.