Sykon

Je jen velmi málo seriálů a filmů, u kterých se druhé pokračování vyrovná prvnímu, neřku-li že ho rovnou překoná. Naštěstí pro pokračování Hotaru no Hikari to neplatí. Kromě tradičně ztřeštěné "Ahomijo" mě tentokrát potěšil i postupný "úpadek" jejího šéfa/snoubence, který zjistil, že na tom flákání se na verandě při otevřeném pivku přece jen něco bude. Vzájemná interakce hlavního páru navíc poskočila o dva levely výš, co se vtipnosti týče, a to se cení - navíc právě tohle zachraňuje bodíky, které ztrácí zápletka jež sama o sobě nic originálního nepřináší. Kéž by se točilo takhle povedených pokračování mnohem víc.

Čím déle jsem na to koukal, tím více jsem si říkal, že ta veranda by se mi přece jen taky hodila, i když ty noviny bych si asi odpustil... Velice povedený seriál, který podává originální formou ne-až-tak-originální zápletku a třešničkou na dortu je typická ztřeštěnost hlavní hrdinky.

Po nepříliš vtahujícím začátku jsem se dočkal velmi příjemného překvapení. Poměrně často se tento seriál srovnává s Rooftop Princem, především kvůli podobnému námětu (postavy z minulosti se nečekaně ocitnou v současnosti) a téměř souběžnému vysílání. Ovšem podle mě je to jako srovnávat krasobruslení a hokej - oba se konají na ledě a k oběma jsou potřeba brusle, ale to je asi tak všechno. Zatímco Princ je ve své podstatě normální romkom nacpaný všemožnými klišé, které ovšem zjemňuje a poté pozvedává na vyšší úroveň snesitelnosti hlavně vtipnost a skvělé vedlejší postavy, Queen je pro změnu čistokrevná romantika, jen sem tam prodchnutá úsměvnou momentkou, a těží především ze sympatických hlavních postav a na tento žánr poměrně slušně propracovanou "vedlejší" zápletkou. Navíc, i přes pár slabších chvil, nikdy nespadá do melodramatu, v jakém se Korejci občas vyžívají, takže další body k dobru.

Zajímavý námět, sympatická Gumiho, naprosto dokonalá dvojka vedlejších postav,hromada snědeného hovězího a neskutečně debilní konec, který se mi mermomocí snažil zruinovat dojem z jinak příjemně pohodového seriálu. Je zajímavé, že všechny moje korejská seriálová nej (nejlepší, nejhorší a nejzabitější - hádejte, kam patří tenhle seriál) mají (zatím) na svědomí stejní scénáristé - sestry Hongovi.

Zřejmě nejvtipnější detektivka kterou jsem kdy viděl a hlavní zásluhu na tom má hlavní dvojka - přísloví "jako oheň a voda" je zde naplněno beze zbytku, a přesto se úžasně doplňují. A jak je již zmíněno jinde, závěrečná rozlučková scéna na letišti je naprosto dokonalá!

Pro tento seriál se musí člověk narodit v Japonsku, s mírnou šíleností a nebo do něj časem dozrát. Vždyť kdo jiný než blázen nebo vysoce trénovaný jedinec je ochoten přistoupit na zápletku "Skáče tak nádherně - a kvůli mě přestal (říká holka) - přestrojím se za kluka na chlapecké internátní škole (kde si toho nikdo nevšimne) - a budu ho povzbuzovat (já bych řekl donutím ho) dokud nezačne znovu skákat." Jen tak pro pořádek, skáče do výšky. Jak je možné skákat krásně do výšky? Ale to je přesně ten styl humoru a absurdity, na který si musí našinec postupně zvyknout, a pak se u tohoto seriálu královsky bavit, zvlášť u výstupů fotbalisty Nakatsu-a. Pokud na tuhle hru někdo nepřistoupí, rázem polovina seriálu spadne do odpadu, protože s realitou, natož pak s humorem nemá z tohoto pohledu nic společného.Tak trochu nezodpovězenou nechávám otázku, zda Japonci jsou na tenhle typ seriálů zvyklí, nebo spíš šílení... A už vůbec raději nepřemýšlím o tom, kam bych patřil já, pokud bych přiznal, že některé z těch šílených soutěží mě láká vyzkoušet...

Jedno z mých nejoblíbenějších korejských dramat. Jeremyho a manažera Ma si každý musí zamilovat na první pohled, jeptišku v přestrojení Mi Nama na druhý, no a Tae Kyunga na ten třetí kukuč. Trochu stranou zůstává, přesně ve svém stylu, Shin Woo - beznadějná romantička...ehm, tedy... romantik, který čeká na onen perfektní moment k vyznání své lásky a ten moment nepřichází, a nepřichází a ... nepřichází. A Shin Woo tedy čeká, čeká a ... čeká. Nicméně při druhém ( a každém následném) shlédnutí si člověk uvědomí, že jeho postava, byť trpí pod neúprosným jhem scénáristovým, přece jen není zcela beznadějná a má co nabídnout. Schválně neříkám, že ta zápletka je nereálná, děj předvídatelný a další nehezké věci, protože toto je seriál určený k čisté zábavě a přesně podle toho si ho i vychutnávám. A na závěr co se hudby týče, musím říct, že je dobře zvolená a funguje i samostatně v rámci OST (hlavně Without Words), znalce navíc potěší, když přímo v seriálu poznají Lee Hong Ki-ho, jenž hraje Jeremyho a snad jako jediný z kapely nezpívá - a přesto jeho charakteristický hlas zní v písničkách v pozadí relativně často.

No tak, komu by se nelíbilo spojení vesmíru a kovbojů? Zvlášť když v jednom dílu skutečně vesmírnou lodí převáží.... no dobrá, pašují... i ty krávy. Jen místo indiánů je tu Aliance, ale to nevadí - vždyť komu by se chtělo fandit tomu papírově silnějšímu, takhle jsou to právě naši kovbojové, kdo se musí občas uchýlit k lehce pochybným praktikám a netradičně se ocitnout v roli štvané zvěře. Když už je na světě originální vesmír, ve kterém je i docela slušně vysvětleno, proč se v xxx-tém století uživí "kovbojové", stačí ho jen naplnit adekvátními dobrodružstvími. Splněno a splněno. Bohužel v čem seriál selhal je druhá série, která by dala pořádné ukončení. To ovšem není chyba tvůrců, ale producentů...

Obávaný spartský těžkooděnec - hoplíta jde do bitvy jen v kožených slipech a supermanovské pláštěnce. Mno, tak tady historie dopadla jak sedláci u Kursku. Nebo to byli Němci u Chlumce? To by mi ovšem ani tak nevadilo, jako to, že úplně stejně dopadla jedna polovina filmu - ta kde se nebojuje. Bojové scény nadupané testosteronem, hromadou krve a bullet timem (gramatiku stranou, slow motion nezní správně v kombinaci s touto řežbou, a to i přesto že tam žádné kulky nelétají) to jakž takž zachraňují... Ale upřímně, na druhé resp. třetí podívání už to taková zábava není...

Parta průšvihářů ze střední má svou kapelu a sní o tom, že jednou prorazí. A světe div se, díky vystoupení na soutěžním festivalu to i vypadá, že by se mohlo zadařit. Jenže... Vcelku obyčejný seriál, s trochu překvapivým začátkem a koncem, zato ten střed - škoda mluvit. Co se hudby týče, ačkoliv se chlapci tváří strašně drsně, jedná se o K-pop se vším co k tomu patří, to jest primitivní melodie, ještě horší text a přesto určitá míra podvědomé "vlezlosti", kdy člověk zjišťuje, že si tu písničku brouká, aniž by se mu vlastně líbila (v mém případě je to ovšem spíš Wake up, než titulní Jaywalking). Paradoxně tak v této kategorii u mě vítězí Kim Ye Rim se svým úžasným hlasem - škoda že toho nezpívala víc než dva songy.