Moly

Slečnu drsňák jsem viděla už několikrát, vždy s dabingem, naposled cca před 10 lety. Pamatuji si, že to nebyla nejtřeskutější taškařice všech dob už tehdy, ale říkala jsem si, že nějaká průměrná romantická a především nenáročná (ale zase ne úplně blbá) komedie by mi přišla vhod. Tohle píšu po první půlhodině filmu a musím říct, že takhle otrávená ze sledování filmu jsem nebyla pěkně dlouho. Ten film nejen že vypadá hrozně (budiž, není to zrovna novinka na trhu), on opravdu hrozný je, a to v podstatě v každém ohledu. Ještě jsem ochotna přistoupit na námět (který je sice blbost, ale stejně tak Pravá blondýnka, která ve srovnání s Miss Congeniality vychází o slušný kus lépe), nemohu však přejít jednak odfláknuté herectví a především rádoby humor, který se (přinejmenším v již zmiňované úvodní půlhodině) opírá výlučně o šovinismus a homofobii. Nikdo z postav tam není sympatický. Všichni jsou povrchní, všichni mají předsudky a hodnotí ostatní pouze na základu vzhledu a genderu, hlavní postavu Gracie nevyjímaje, o které si patrně tvůrci myslí, že je/má být feministka. Není. Ano, je to agentka, která se potýká s ústrky a kterou její kolegové neberou vážně. Ale taky je to děsná kráva.

10 z 10. Tohle se mi tak trefilo do toho, co jsem teď potřebovala, že to snad ani není možný. Lahůdka v každém ohledu. "Dědo! Máma chodí celý den pozpátku." - "Vážně? Občas si holt člověk nemůže pomoct."

Seriálová podoba příběhů C. B. Strikea se potýká se stejnými obtížemi jako ta knižní - ačkoliv se romány tváří jako detektivky, jejichž pozadí doplňují osudy dvou hlavních (zatím jen náznakově romanticky propojených) hrdinů, je to přesně naopak. Rowlingová se především vyžívá ve vykreslování vztahu Cormorana a Robin, jemuž vraždy poskytují pouhou záminku pro další vývoj. Nechápejte mě špatně, docela dobře se to čte a stejně obstojně se na to kouká, vztahovky Rowlingové jdou a i scénáristé pochopili, že klasické "will they/won't they" je právě to, čeho si fanoušci série nejvíc žádají. Problém nastává ve chvíli, kdy se vyšetřování musí hnout z místa a děj přesune svou pozornost na případ. Kniha totiž snese víc než televizní prostředí. A zatímco autorka si dopřává množství ve výsledku naprosto nepodstatných detailů, vedlejších postav a slepých odboček (aby se nakonec obloukem vrátila k tomu, co umí, tedy vztahům a detektivkovým klišé - vrahy jsou totiž nejčastěji právě "zahradníci"), tvůrci seriálu si podobný luxus nedopřávají. Uchylují se ke zkratkám, které příběhu i postavám ubližují, pro laciné udržení pozornosti namísto konverzace řeší stejnou situaci násilím, řevem a honičkami. A nic proti tomu, plně rozumím tomu, že dobrá adaptace se nerovná doslovnému přepisu. Nicméně posun v psychologii ať už hlavních (či citelněji vedlejších) postav je tak značný, že nebýt jména, čtenář by je podle jejich (často nelogického) jednáni ani nepoznal. Odhlédnu-li od příběhu (jak by se seriál líbil někomu předlohou nepolíbenému?), musím už ale jen chválit. Casting je ve většině případů opravdu vyvedený, Tom Burke i Holliday Granger jsou vybráni naprosto přesně. Kamera je velmi citlivá, na každý jeden záběr se dívá opravdu dobře, podobně hudební podkres (především originální stopa) se povedla. Vyzdvihnout musím i lokace - šmahem mě přenášejí přímo do Londýna a v každém záběru si připadám, jako bych tam i s hrdiny byla. A i s ohledem na to si dovolím lehce nadhodnotit.

Ok, tak tohle jsem, zvlášť tahle brzy, v seriálu nečekala. A i když nejde o nové téma ani nové pojetí, zasazení do jinak rodinného seriálu veskrze se držícího jen lehkého moralizování, působí obzvlášť tísnivě a děsivě.

Vlastně docela solidní úvod do seriálu, který obstojí i sám o sobě. Nadhodnocuju, to se přiznám bez mučení, i díky nostalgii, ke které už chybí jen jako předskokan Eduard Hrubeš a Neváhej a toč! (opakovačku tohohle si ale už odpustím, děkuju pěkně).

Srdcovka a bez nadsázky jedno z děl, které již v raném dětství ovlivnilo můj vkus (jinak se ale necítím nějak poznamenaná, nebojte). Pochmurná, sychravá a až strašidelná atmosféra "pradávných časů živých skal a bludných kamenů", podkreslená tajemnou hudbou Martina Němce a éterickým zpěvem Báry Basikové, se vám totiž nutně vryje pod kůži a necháte-li se jí unést, už na ni nezapomenete (ačkoliv dostává trestuhodně málo prostoru v televizním vysílání a je poměrně těžko k sehnání). Napomáhá tomu nejen barevná paleta využívající především zemité tóny, rustikálně fantaskní vizuál, ale zejména osobitý vypravěč v podání Jana Kanyzy. S potěšením můžu dodat, že Tom Paleček při opětovné projekci (byť prvních dvou dílů) s takřka dvacetiletým rozdílem obstál.

Taková hravost a přece takový respekt k látce. Herci jsou výborní vlastně všichni, obzvláště exceluje ústřední čtveřice v čele s Davidem Moorstem (Puk/Philostrate) a Hammedem Animashaunem (Nick Bottom). Někomu snad bude vadit ta moderna, a ač již první minuty představení dávají tušit, že nápady se tu šetřit nebude, někoho může odradit snad naznačená strohost (která vlastně slouží jen jako výchozí bod a měřítko pro záhy navazující jiskření kreativity, ta však ani chvíli nepůsobí přestřeleně, naopak naplňuje atributy estetické, tak účelné). To by byla velká chyba. Jistě se najdou tací, kteří nezkousnou tvůrčí záměr posunutí charakterových úloh mezi postavami Titanie a Oberona. Troufám si však tvrdit, že titíž neocení Shakespeara v jakékoli podobě, nadto v takto osvěžující.

Tohle je tak děsně polovičaté, až si místy myslím, že to musí být záměr. Píšu to během sledování čtvrtého dílu, mám sice v úmyslu pokračovat a dát tomu ještě šanci, nicméně samotný fakt, že během sledování zvládám psát souvislý text, vypovídá o tom, jak seriál dokáže vtáhnout. Premisa není superoriginální, při prvních minutách se vzápětí nabízí hned dvě srovnání - Hannibal (mentor a žák řešící bizarní vraždy profilací vraha vcítěním se do něj) a Stoupenci zla (hlavní antagonista jako charismatický vrah žen). A bohužel, ačkoliv si z Hannibala "půjčuje" jeho rámec, ze Stoupenců zla si bere všechno ostatní, včetně nepříliš dobrého hraní, mdlé atmosféry a spíše pozérství než vytváření něčeho skutečně jedinečného. Scénář je nedomrlý, nepotřebujete být zrovna odborníky v oblastech psychologie, forenzních věd či vlastně v čemkoliv, o co se daný díl otře, aby vám bylo jasné, že si tvůrci nedali příliš práce s tím se ujistit, že opravdu vědí, o čem píšou. Hlavní problém mám ale s hlavním hrdinou, který nejen, že se chová jako blbec (fakticky, v každém dílu se nejméně třikrát vystaví bezprostřednímu ohrožení života, ačkoliv víme, že má za sebou výcvik v Quanticu a sloužil jako FBI agent, takže by se mu to tak často stávat opravdu nemělo) a šarlatán (profilaci střílí od boku jako kovboj s kolty proklatě nízko, na svědky raději rychle útočí, a tak okamžitě odkrývá svou strategii,...), ale především jeho představitel nechutně přehrává. O to bolestnější jsou pak scény s Michaelem Sheenem, který možná nepodává výkon své kariéry, i tak však přehraje kohokoliv v celém seriálu bez mrknutí oka. Ta představa, kdyby jeho syna hrál místo Toma Paynea Hugh Dancy!

Z toho, jak se drtivá většina postav snaží ze všech sil si podělat život, mě bolí žaludek. Devastující podívaná. Pitomé je, že nejen kvůli silnému námětu. Ten všudypřítomný patos a otravná doslovnost tomu nesluší, nadstavbové vedlejší linky jsou v podstatě zbytečné, osekat stopáž alespoň o dvě hodiny by celek potřeboval jako sůl. Je opravdu škoda, že seriál o umění je natočený mechanicky, bez citu pro náznak, empatii. Když nic jiného, je ale vtipné o Spinning Out přemýšlet jako o fanfikci o Tesse Virtue a Scottu Moirovi. Přičemž shlédnutí jakéhokoliv jejich vystoupení je lepší využití času nežli věnování se tomuto nedodělku.

Ále co. Bavila jsem se, a to natolik, že jsem si druhý den po shlédnutí pustila opakovačku. Hodně se nabízí srovnání s o pár let starším You're Next, ve kterém Ready or Not krvavá nevěsta vychází o něco lépe, a to především díky prokreslenější psychologii postav a hereckému ansámblu, kterému vévodí trojice Brody/MacDowell/Weaving (přesní jsou ale vlastně všichni). Pořád se ještě rozhoduju nad tím, jestli se mi závěr filmu tak, jak ho pojali tvůrci, líbí. Možná bych preferovala uhnutí od očekávaného, ale v rámci žánru a komediálního ladění tam asi přece jenom sedí. Solidní, nadprůměrná, svižně odsýpající jednohubka.