helianto

Bele, bele, ať se to všechno rychle mele... Tak. Jediná zapamatováníhodná věta z celé pohádky. Mám dojem, že i Emília Vášáryová si přála, aby se to hodně rychle mlelo, aby v tom už nemusela být. Výborná pohádka. V první půlce se sice nic nedělo, zato ve druhé půlce... Tam se taky nic nedělo. Všechno to bylo celé nějak špatně začarované. Tea prostě nestihla popřát štěstí nejen Johance, ale, bohužel, ani této pohádce.

Pěveckému provedení nelze nic vytknout. Jednu hvězdu, přinejmenším, a to ještě musím zahmouřit obě oči, však musím dát dolů za kostýmovou výpravu. Původní záměr, pojmout Libuši více nadčasově mytologicky, než tomu bylo doposud, byl jistě odvážný a zajímavý, leč operní pěvci nejsou křehcí elfové a víly a nacpat je do podobných kostýmů bylo strašlivým přehmatem... "Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!" Překoná tedy i ten kostýmní přehmat...

Lékař léčí, příroda uzdravuje a řeka čaruje aneb rádce mladých svištů, jak přežít naprosto všechno. Nádherné záběry přírody (kolikrát že jsme se to podívali do korun stromů?) a mimořádně podmanivá hudba.

Rudy Linka je tak neuvěřitelně optimistický člověk. Vizionář, snílek, člověk ve všech směrech naplněný pozitivní energií, kterou je schopen předávat dál, dokonce i přes sklo obrazovky. Jakýkoliv projekt, jehož je účasten, se promění v pohodový happening, z něhož si odnášíte hlavně to, že všechno na světě je možné... A k tomu všemu je to naprosto fenomenální kytarista...

"Efekty byly krásný, jinak to byla píčovina." (Wohnout) Ten film je přesně takový, jak slibuje v názvu - "šílený". Šílená blbost. Jedna hvězdička navíc za vizuál.

“Štěstí je... čas.“ Dalším ze svých nenápadných příběhů se nám Alice Nellis spolu s Michalem Vieweghem, za sugestivního hudebního doprovodu Michala Novinskeho (to je už podruhé, co jsem u Alice Nellis zaznamenala šťastnou ruku při výběru hudebního skladatele) pokusili připomenout, že žádný den není všední a že na to příliš často zapomínáme. V každý, i ten zdánlivě nejobyčejnější den, můžeme potkat někoho, kdo nám změní celý život, prožít něco, na co nikdy nezapomeneme, ale také se rozloučit s někým, koho jsme měli rádi. A také, že je nutné naučit se odpouštět, sobě i druhým. Někdo tu hezky poznamenal, že Andělé jsou nositeli naděje, že věci lze změnit, když chceme… Možná tomuto snímku ledacos do dokonalosti chybí, možná je ten příběh lehce klišoidní, povrchní, ukazuje nám obecně známé pravdy, ale když my na tyhle hlouposti opravdu tak často rádi zapomínáme... “Pokiaľ ešte chápeme, ako sme mohli niekoho milovať, tak sme vlastne stále eště zamilovaní…

Konstatuji, že změna partnerky Petru Rajchertovi velmi prospěla, partnerství s Míšou Maurerovou funguje mnohem lépe a jejich putování po Francii je výrazně zábavnější, než v předchozích dvou sériích. Bohužel, vzhledem k nim, tu čtvrtou hvězdu přidat nemůžu...

Snaha o jakékoliv poselství se, bohužel, míjí účinkem. Příjemný hudební doprovod.

Neuvěřitelná kombinace keltské lidové hudby a Death Metalu ze Švýcarska. A ta mrtvá galština, jak najednou dokáže být úžasně živá ... OMG.

„…jeden padouch takový, jemuž tato zem vlastí sluje a který každým krokem svým ji zašlapává a zrazuje“ Braniboři v Čechách. Prodaná nevěsta. Libreta k nejčeštějším z českých oper. A jejich autorem je kdo? Karel Sabina. Zrádce národa. Další z dějinných paradoxů. Co vedlo člověka, který byl jednou z vůdčích osobností revolučního hnutí za svrhnutí absolutistického režimu v Rakouském císařství, k tomu, aby zrazoval své blízké, kdož mu byli souputníky v politickém smýšlení a častokrát mu pomohli i těžkých dobách hmotné nouze, a spolupracoval právě s těmi, proti nimž tak plamenně bojoval. V dokumentu zazněla zajímavá myšlenka – „zrada je to, co za zradu považujeme“. Z hlediska svého morálního nastavení. Lehce se nám dnes soudí. Jak bychom se na jeho místě zachovali dnes my? Sabina jako jeden z obrazů národa českého …