Bloody13

Scars of Dracula bylo nádherným zakončením "kladivářské" ságy o krvežíznivém hraběti. Hammer se ale nechtěl téhle legendární postavy jen tak lehce vzdát, takže sesmolil po třech letech ještě dva snímky (vlastně tři, ale Legendu o sedmi zlatých upírech do série nepočítám), které se však od ostatních dimetrálně liší. Draculovy satanské obřady se tudíž neodehrávají v gotickém prostředí Transylvánie, nýbrž v tehdejší současnosti samotného Londýna. Zde si Pán temnot za pomoci svých přisluhovačů zbuduje vlastní podnik, na což velmi brzy přijde policie v čele s neunávným profesorem Van Helsingem, potomkem slavného bijce upírů. Kromě Christophera Lee se vrací tedy i nepostradatelný Peter Cushing, s nimi kvartet smyslných upírek a troška explicitních momentů. Těžká, a pro někoho nestravitelná modernizace mi vůbec nevadila, zábava je to totiž pořád slušná, i když Dracula opět nezíská tolik prostoru, co by zasluhoval.

Pěkný Fulciho kousek ještě z dob před jeho vrcholným obdobím. Zvuky temna jsou čirým giallem, které mi oponovalo zejména svým nevšedním příběhem o ženě, co vidí do minulosti. Trefa do černého (v tomhle případě lépe řečeno do žlutého) byla hlavní hrdinka: krásná a smyslná, bohužel trochu hloupá a s darem upozornit na sebe samotného vraha v ten nejnevhodnější okamžik. Pak je tu optimální stopáž, hodně červeného nasvícení, povědomá Frizziho hudba a špetka gore, i když krev se tu objevuje spíše sporadicky. Film v poslední třetině hezky vrcholí, přestože pointa byla už dopředu jasná. Každopádně příjemný detektivní horor, bavil jsem se. A pak že to bez vnitřností a vypíchnutých očí nejde...

Rudé slunce zapadá za obzor a uvolňuje prostor temným silám. Ve sklepení starobylé kaple ožívá sám Satan a připravuje se na rozhodující boj proti lidskému rodu. Zabránit se mu v tom pokusí katolický kněz v podání výtečného Donalda Pleasence a profesor fyziky se skupinou svých studentů... Carpenter si svůj třetí nejlepší film snažil podržet, a tak se opět ujal režie, hudby (její ústřední motiv je nesmírně silný a několikrát vám dokáže pocuchat nervy) a scénáře, u něhož se podepsal pod svým pseudonymem Martin Quatermass. Už tak hutné a klaustrofobické atmosféře přidává na nejistotě spousta červů, brouků a samozřejmě kostel obklopující vyznavači Satana s Alicí Cooperem v čele. Prostředek snímku sice trochu kolísá a to hlavně postradatelnými vedlejšími odbočkami, ale v závěru vše opět krásně graduje. Vládce temnot byl ve své době trochu nedoceněný, ale to byl nejspíš důvod obzvlášť silného roku na kvalitní horory.

Mezi fanoušky dnes už kultovní krvák o zhrzeném válečném veteránovi, který se neváhá mstít ani po dlouhých 35 letech. Jenže sexuchtiví studenti pořádají maturitní večírek a u toho náš zabiják nesmí z nějakých důvodů chybět. Tenhle trochu tuctový, ale mimořádně brutální slasher zraje jako víno, začátek osmdesátých let se na něm podepsal tim nejlepším způsobem. Vyniká syrovostí, temnou atmosférou a hlavně vynikajícím gore, na němž se vyřádil ten nejpovolanější - mistr Savini. Svou pitomostí pobaví i policista, co po opuštěných domech a tmavých hřbitovech pátrá po masovém zabijákovi, ozbrojen pouze obyčejnou baterkou. Jenže toho si divák nestačí všimnout, je totiž zaskočený a znechucený další brutální vraždou, která je zase o něco horší, než ta předchozí... Ach jo, tohle byly zlatý časy!

Uvést pokračování Karantény "direct to dvd" se ukázal jako jasnozřivý tah. Američtí tvůrci si totiž museli být dobře vědomi toho, jakou sračku to na nás zase chystají. Nejspíš sami uznali, že znovu vykrást políčko po políčku španělský sequel by zavánělo totální demencí, smekli tak klobouky, a rozhodli se jít na to po svém. Zbavili se dokumentární kamery, z činžáku vyrazili rovnou na letiště a svůj původ nákazy našli také jinde. Z dvojky tedy nezbyl kámen na kameni, což by vůbec nikdo nepostřehnul, kdyby se film jmenoval jinak. Parazitování na zvučnym názvu hold vydělá víc, to mají producenti dobře spočítaný. Jenže o to víc je ta pachuť hnusnější. Rozpočet se rapidně zkrouhnul, za kameru si sednul nějaký nýmand, příběh šel do prdele a atmosféra si vzala dovolenou. Naštěstí je mi to celkem šumák, originál je jenom jeden. Nejhezčím momentem tak zůstává rána tyčí do oka. Za 30 procent, víc ani náhodou. Terminal se nedá doporučit, ale vy se stejně na něj podíváte, už jenom ze zvědavosti...

Ashikari - malebná vesnička vysoko v horách. Krásné místo na zahnání deprese, jen co je pravda. Pokecáte s kamarádkou, dopřejete si teplou lázeň, k večeři si dáte žáby s kobylkami a pokud jste ženská, pak vám místní obyvatelstvo ještě usekne nohu. Takhle nějak začíná tahle japonská šílenost od režiséra druhé části Battle Royale. Příběh se dál točí okolo hlavní hrdinky, která zde v horách pohřešuje ztracenou přítelkyni, často se radí přes telefon s podivným cizincem a samozřejmě se pokouší z místa zdrhnout, jelikož nechce dát svou pravou končetinu úplně zdarma. Snímek neni pro každýho, ale fandy asijských fláků určitě potěší. A to hlavně jak vydařenou atmosférou (zejména v první půlce), slušnou brutalitou a především pak bizardními výjevy aneb souboj dvou dívek s motorovkou a obřími nůžkami. Pointa je průhledná jako děravý hajzlpapír, ale tady jde o celkový dojmy, a ty jsou vždycky důležitější.

Další z mexických hororů od režiséra bubáckých kousků jako Hasta el viento tiene miedo a Más negro que la noche. Opět se jedná o duchařinu, opět je zde pár pěkných slečen, ale stejně se nemůžu ubránit dojmu, že je to jeho nejslabší dílko. Jakousi nejistou atmosféru, o kterou se opírá (živá?) socha malého chlapce, sice buduje pečlivě a s citem, jenže co naplat, když po příběhové stránce je to slabota. Strašidelných míst je tu vážně poskrovnu, oproti výše jmenovaným docela zaostává. Pro mě trochu zdlouhavá záležitost, ale pro deštivé nedělní odpoledne zcela optimální.

Ale jo, líbilo se. Slušná polovina dvoudílného španělského projektu, ve kterém se naposledy můžeme setkat s Paulem Naschym. Je pravda, že nadpřirozená nebo jiná hororová linie dala přednost spíše tragické lásce dvou hlavních postav, ale pořád si to zachovalo slušnou atmosféru a trochu tuctový příběh, i přes svou přímočarost, mě dokázal udržet v pozoru. Herci totiž nejsou žádný polena, hudba taky odvedla kus prácičky a to se týká i maskérů, kteří nám představili seschlejšího bráchu samotnýho Voldemorta. Fajn je také setkání s několika legendárními postavami, mezi nimiž vyčuhuje především Bram Stoker, otec Draculy. Každopádně na druhou část se těšim hodně, jelikož slibuje o dost lepší zábavu.

Nejlepší na filmu byl asi jeho trailer, který mi ve dvou minutách ukázal to nejpodstatnější. Zbytek je totiž jenom nudná vata s nepřehlednym dějem, iritujícími flashbacky a rádoby art záběry. Co naplat, když je výsledek totální chaos, jenž má nečekaně brzy za příčinu ztrátu divácké pozornosti. Gore je ale luxusní, to bez debat. Hlavní slovo dostanou bodné a sečné zbraně, převázně kuchyňského původu. Tudíž je velká škoda tak málo vyhrazeného prostoru, kor když nejsilnější scéna přijde už v první půlce filmu. Thajci opět přestřelili, jejich styl mi asi nikdy moc vonět nebude. Tenhle mlýnek na maso je prostě hodně nevšední záležitostí, a rozhodně jí všichni nepoberou.

Režisér Huyck toho natočit moc nestihnul. Začal sice nadějně a to tímhle mrazivým hororem, aby o třináct let později skončil kariéru s propadákem Kačer Howard. Jenže Howard byl podle mě fajn, a fajn je i Messiah of Evil. Jeho pohled na tehdy zkvétající tématiku ohledně zombies byl docela svébytný. Od Romerovy klasiky zase hodně odlišný, ale rozhodně né vůbec špatný. Největší zbraní tohoto zapomenutého kousku je určitě bezútěšná atmosféra, jednoduchý příběh je totálně bez humoru a doplněn zvláštní hudbou. Nejsilnějším momentem je pro mě asi návštěva městského kina, které se nenápadně plní bezduchými postavami.