Bloody13

Režisér J. Lee Thompson, známý díky původnímu Mysu hrůzy, se zhostil i tohoto extrémně zábavného slasheru. Proto se člověku ani nechce věřit tomu, že vzniknul před 30 lety, tedy v době pouze vážně míněných kouscích typu Pátek třináctého, druhého Halloweenu nebo Vraha Rosemary. Díky chytře vystavěnému scénáři si divák nemůže být ani na chvilku jistý, kdopak nám to tu vraždí. V jednu chvíli se zdá vrahova identita jasná, vzápětí nám tu domněnku vyvrátí a fikaně nám předhodí další možnou variantu. Závěr vás pak musí stoprocentně mile překvapit. Jasně, do dokonalosti má tenhle slasher daleko, jelikož i tady se nevyhnul křečovitým momentům (vrah po sobě nevídaně rychle a pečlivě uklízí stopy, studenti pořádají ples a vůbec jim nevadí, že venku se ztrácejí jejich kamarádi), ale tohle není záležitost pro detailisty. Delší stopáž mi tentokrát vůbec nevadila a mírnější bodycount s číslem 8 zastiňuje nápaditost samotných mordů. Pro fanšmejkry, co rádi původní My Bloody Valentine nebo podobně laděný April Fool's Day, je tohle jasná volba.

Zajímavý a svým způsobem ojedinělý pohled na obyčejnou rodinu z vyšší vrstvy, jejíž štěstí a idylický život se začnou velmi rychle rozkládat po příchodu mladé a žádostivé služky. Snímek si od začátku drží lehounké tempo, a to hlavně díky plouživé kameře. Nejprve se pracuje s náznaky něčeho skrytého a zlého, postupně se před divákem odkrývá jádro všech problémů, až to celé vrcholí tragédií téměř antických rozměrů. Hanyo se dotýká spousty témat, ať už jde o kritiku sociálních problémů, vztahů starších mužů k mladším ženám nebo pravých rodinných hodnot. Ono se to vlastně dá brát jako drsnější rodinné drama s hororovým nádechem, ale v závěru to budete muset stejně ještě přehodnotit. Nakonec si dovolim upozornit, že Hanyo netrvá pouze 90, nýbrž 111 minut. Ale pokud máte rádi asijskou kinematografii, není co řešit.

Brian De Palma ve svých filmových dítkách sice vykrádá Hitchcocka, ale pravdou je, že tyhle thrillery, často o poruchách osobnosti, mu svědčí jako málo komu. De Palma je hračička a velký detailista, což je naprosto odzbrojující kombinace, díky které si můžeme vychutnat mnohdy fascinující obrazy a kamerové hrátky, něco jako střihem nepřerušený čtyřminutový záběr několika postav, které společně procházejí několika patrovou budovou. Je sice pravda, že samotné závěry nemá nijak šokující a plné překvapivých zvratů, což byl problém i u staršího snímku Oblečen na zabíjení, ale jenom kvůli tomu na jeho filmy nekoukám. Výbornou volbou bylo obsazení Johna Lihtgowa do hlavní role Cartera Nixe, jehož rozštěpění na několik rozdílných osob jsem mu sežral i s navijákem. Jeho precizní práce s prudkými změnami ve tváři, zabarvení hlasu nebo řečí těla si u mě vyžádalo ocenění nejvyšší. A když navíc vzpomenu hudebního mistra Pina Donaggia, není o čem diskutovat.

Rob Zombie v jedničce pouze načrtnul svou jedinečnou vizi, aby jí v tomhle pokračování dotáhl na samou hranici šílenství a absurdnosti. Michael Myers se tu hodně prochází po rozkvetlých loukách při západu slunce (trochu to budí dojem, že prožívá jakousi očistu), trpí haluškoidními představami, v nichž se mu zjevuje matka s bílým koněm a při těžce surrealistické pasáži spolu slavnostně večeří. Zdá se, že Zombie si během psaní scénáře dopřával nějakou bílou mňamku. Na všechny strany plive oheň a síru v podobě nadávek typu "Shit, I fucking kill you", ale to jsme si za tu dobu zvykli. Co se mu však musí nechat, tak je jeho apetit k nespoutané brutalitě. Michael se ve svém zabíjení tentokrát opravdu vyžívá. Kuchá, bodá, řeže, seče a drtí všechno, co se mu postaví do cesty a to s nebývalou vervou. Pracuje efektivně a hodně rychle, aby mu někdo náhodou neutekl. Myersovo odmaskování sice zapříčinilo ztrátu působivosti, jelikož přestal fungovat jako čisté a neproniknutelné zlo, ale samotný závěr, který si bere to nejlepší hned z několika původních sequelů, je nesmírně šokující a zanechává chuť po další filmové krvi.

Já od filmu dostal přesně to, co jsem od něj čekal. Zmodernizovanou vyvražďovačku plnou mladých a bohatých puberťáků, na kterou si brousí svou mačetu legendární ikona hororového žánru. Nástup Jasona na scénu byl ohromující, prvních dvacet minut opravdu stálo zato a nemohu se zbavit dojmu, že je to i ta nejlepší část z celého filmu. Jinak velmi mrštný a pohyblivý Jason mi vyhovoval, opět to byla zase ta stará dobrá vraždící mašina. Sice mi některé prvky k němu neseděly (střílení z luku a la Robin Hood, spletité podzemní chodby s varovnými zvonečky), ale jinak celkový dojem je pro mě určitě nadmíru kladný. Dobrý restart kultovní série. Bayova produkční společnost sice dostala "stopku" pro další pokračování, ale kdo ví, jak to bude za pár let... Jason Voorhes je totiž pořád dostatečně lákavá značka.

Pozor vážení, tohle je nečekaná pecka z Británie! Psychoville je velmi zdařilý seriál o sedmi půlhodinových chodech, jenž každý z nich překvapivě chutná o něco lépe, než ten předchozí. V první části se načrtne sextero hlavních postav, z níchž každá řeší svou úchylku, zálibu nebo mimořádnou schopnost, a postupně pronikáme více do jejich hloubky. Projekt je prosáklý trefným černočerným humorem, mnohdy hraničící s hrubozrnou sebeparodií a silným mysteriózním nádechem v podobě tajemné minulosti našich výstředních hrdinů. Je tu vulgární klaun s hákem na pravé ruce, psychicky labilní žena co vidí své dítě v obyčejné (?) panence, dále je tu trpaslík s nadpřirozenými schopnostmi, slepý a starý milionář, jenž je vášnivým sběratelem plyšáků, a nakonec matka s obtloustlým a lehce retardovaným synem, který se chce vyrovnat masovým vrahům. Seriál utíká jedna báseň, někteří herci hrajou více rolí (například Reece Shearsmith ztvárňuje jak klauna Jellyho, tak matku Maureen), což přes nánosy make-upu a zdařilých masek prostě nepoznáte. Každopádně fakticky super série, jsem zvědav, kudy se bude ubírat nejnovější druhá řada.

Chilský exploitation, který se veze na vlně moderních násilností. Ze začátku mi to zavánělo francouzským Inside (těhotná žena ve skupině "nejlepších kamarádek" v domě daleko od města si o to přímo koleduje), ale ubíhá zcela jiným směrem. Místo jedné vraždící psychopatky se zde ale vyskytuje jakási náboženská sekta, která popravuje jednoho hosta po druhém za účelem více než zřejmým. Než se ale k tomu dostane, musí si divák protrpět první třetinu u seznamky hlavních postav, která mě osobně nepřišla vůbec blbá a do kontextu dobře zapadla. Pak už přichází na řadu očekávaný nášup poctivého násilí, kde nechybí zavírání do klecí, mučení, znásilnění a vůbec slušná vybíjená na obou frontách barikády. Hlídaní časoměru teda nehrozí, ale špetka výraznějších nápadů by určitě prospěla.

Povedená to italsko-španělská záležitost s ponurou atmosférou mlhavého venkova a silnými gotickými prvky. Režisér Merino sice nebyl specialistou na horrory, ale moc dobře věděl, jaké ingredience do nich napasovat, aby si divák přišel na své. Rozlehlý dům, jedno podezřelé dědictví a rodinné tajemství, hřbitov, podzemní katakomby, neznámý vrah a navrch ještě chodící mrtvoly. Trošku guláš, ale chutná zatraceně dobře. A nesmim zapomenout na Paula Naschyho, který tu bravurně sehrál sice vedlejší, ale o to výraznější roli podivínského hrobníka Igora. Pro mě o třídu lepší, než třeba takový Horror Rises from the Tomb ze stejnýho roku.

Rozhodně ne film pro každýho. U Zvětšeniny mi dokonce přijde, že hodně zafungoval stádový efekt, alespoň co se hodnocení týče. Někdo z intelektuálních kritiků vykřikne, že ten film je naprosto excelentní art pecka, a začne se ohánět pestrobarevným slovíčkařením, kterým vás prostě musí naladit na stejnou vlnu. Dotyčný snímek pak získá jaksi kultovní status, i když většina z diváků stejně nepochopí, za co přesně. Herci byli sice fajn, ale děj mu přišel o hovně, hudba mu nic neříká, jelikož pochází z úplně jiný doby, a to filmařské umění jaksi nezachytil, protože prostě neni asi moc chytrej nebo vnímavej. Ale je to klasika né? Tudíž nemůže dát míň jak tři hvězdy, aby mu jeho pověst přece náhodou nepošpinil. Já se tentokrát od zdejšího stáda s radostí odtrhnu. Půjdu si totiž svojí pěšinou a říkat si svoje názory tam, kde mě nikdo neuslyší a který stejně nikoho nezajímají. Cha cha, chi chi, cho cho...!

Příběh o dvou sourozencích (bratr a sestra), kteří odmalička vyrůstali v přísně kázeňské rodině. Jejich výchova, především pak otcovy (decentně šílený "Ztracený Otčím" Terry O´Quinn) podivné metody, který je psychicky fixoval na lékařskou figurínu, zanechala nesmazatelné stopy hlavně na starším bratrovi. Po smrti rodičů sice oba zůstávají sami v jejich rodinném sídle, ale situace se začíná nebezpečně vyhrocovat... Pin je spíše psychologickým dramatem, než plnohodnotný horror. Má dost pomalé tempo, což asi nebude vyhovovat každému, ale postavy jsou pak o to více trojrozměrnější. Každopádně je film vystavěný s citem a důrazem na podivný vztah mezi mladou dívkou a jejím psychicky labilním, schizofrenním bratrem. Kam až může dosáhnout sourozenecká (a vlastně i rodičovská) láska, touha vlastnit a ovládat?