LeoH

Působivé noirové obrázky vtahují, náznaky alternativní historie přítomné hlavně v občasném použití němčiny dodávají lehké tajemno, dívčí hlásek předčítající Rotkäppchen v drsné předgrimmovské verzi zamrazí v kostech, jenže neohrabaně zašmodrchané soupeření několika tajných organizací moc nemotivuje k rozplétání a ledově studené melodrama ani romantizovaný militarismus nerozechvěly moje evropské srdíčko natolik, aby se ho dějové a emoční zvraty nějak podstatně dotkly. Nedá se to ale v žádném případě odmávnout jako spotřební brak a synek, který nám to doma pustil, si v tom ve svých citlivých čtrnácti to intenzivní našel.

Chtěl bych žít ve světě, ve kterém Otakáro točí další filmy, ale odhodil svou antiscénáristickou pózu, protože jeho pojetí filmu jako „hostiny smyslů“ bylo jedním z nejslibnějších momentů české porevoluční kinematografie. Na Elišku jsem koukal s potěšením, na formálně podobně pojednaný film, který by navíc měl co říct, bych koukal s nadšením. Howgh.

Svébytný postmoderní mišmaš s mnoha typickými jarmuschovskými absurditkami pozvedá na úroveň hypnotického zážitku totálně stylová muzika rappera RZA a jeho Wu-Tang Clanu a neuvěřitelná pohybová elegance Whitakerova zavalitého těla. V době premiéry byli někteří Jarmuschovi fanoušci včetně mé maličkosti možná trochu zklamaní, že se nedočkali dalšího Dead Mana, připadalo nám, že cool stylizace tentokrát dostala přednost před filosofickými hloubkami; s odstupem času se ale zdá, že Ghost Dog i tak stárne víc než důstojně. — This ain't no ancient culture here, mister. –Sometimes it is.

Jeden z nejpamětihodnějších výplodů našeho famáckého ročníku. Prostřednictvím čtveřice naprosto nepravděpodobných reprezentantů lidstva, viděných s humorem, ale bez výsměchu, se Jakubovi povedlo podat vyčerpávající zprávu o stavu civilizace v pražské kotlině na sklonku předposledního roku starého tisíciletí, a možná i o něčem víc. Od absolutního hodnocení u mě filmeček dělí jenom fakt, že až příliš mnoha výpovědím jednoduše není dobře rozumět (ne vinou Tomáše Kubce, který zvukovou stopu nasnímal, poskládal a smíchal skvěle, ale kvůli svéráznému mluvnímu projevu jednoho z protagonistů, jinak totálně apokalypticky charismatického belzebubího dědka). Stejně je zvláštní, jak kluci a holky, v které člověk na škole nejvíc věřil (a Jakub z nás byl jednoznačně nejdál, filmařským viděním, citem pro téma, schopností vybrat si k sobě nejlepší lidi…), v následujících letech v podstatě nedostali / neuměli si vytvořit příležitost se pořádně projevit.

Příjemná hodinka honící možná příliš mnoho zajíců najednou – představit Tarkovského životní osudy, pracovní metody, náhled na umění a ještě rozebrat pár typických symbolů a motivů z jeho filmů, to na tak malé ploše nešlo stihnout jinak než náznakově.

Teprve napotřetí s Brosnanem se podařilo kromě variování starých nápadů a průběžných inspirací soudobou popkulturou (zde hostující Lara Croft a terorista-replikant s omezenou životností) přidat něco navíc, a sice zcela nově zamíchat rozložením a motivacemi kanonických postav hlavní oběti, hlavního záporáka a jeho fyzického poskoka, takže děj dokáže místy i překvapit. Taky snahy dodat agentovi 007 i jeho protivníkům trochu lidské hloubky a emocí konečně nevyznívají falešně, i přesto, že některé výchozí premisy a akční scény jsou hodně daleko „za čárou“ i v rámci žánru, který zrovna realismem neoplývá. Humor (a dvojsmyslné narážky v konverzaci s dámami) tentokrát na můj vkus moc přímočarý, když se ovšem přidá špetka nostalgie jako ve scéně, kdy starého dobráka Q střídá „mladý muž“ John Cleese, má výsledná směs zajímavé účinky. A ještě – Brosnan dorostl z lehké prkennosti do opravdové elegance. Sečteno a podtrženo, po pár hlušších bondovkách zas jedna, která mě vtáhla i naponěkolikáté.

Promo určitě přesvědčivější než film samotný, ale stejně si dejte radši Otrantský zámek nebo rovnou Kladivo na čarodějnice.

Tady se nám obvykle pubertálně zachmuřený Fincher dopustil dokonce i většího množství humoru – a jako že ho mám léta přes všechny nesporné řemeslné kvality zařazeného jako studeně kalkulujícího předstírače, který zneužívá lidskou fascinaci násilím k bohapustému simulování myšlenkového přesahu, tentokrát skoro bez výhrad dostal i mě – na ten humor a na sympaticky anarchistický pohled na krizi nejen mužské, ale vůbec člověčí identity v post-postmoderním dnešku (v tomhle ohledu se doba za těch 17 let vůbec nezměnila). Úplně rozumím tomu, proč má tolik mých známých ke Klubu rváčů tak silný vztah; vidět ho v době premiéry (a možná být tehdy o pár let mladší), dost pravděpodobně by se i pro mě zařadil k těm „definujícím“. A určitě bych si líp užil pointu – sice se mi celé ty roky úspěšně dařilo vyhýbat se výslovným spoilerům, ale někdy bohužel samotná informace, že přijde důležitý zvrat, stačí k tomu, aby člověk uhodl příliš brzy. Ještěže tenhle film na pointě zase tolik nestojí. — P. S.: Helena Bonham Carter se se svojí Marlou definitivně přesunula do kategorie hereček, nad jejichž jménem v obsazení filmu se napříště budu tetelit, a tímto přebírá v mé topce místo po Isabelle Rossellini.

Buñuel v záhrobí uznale přikyvuje.

Tříhodinový pobyt v extrémní emocionální ždímačce, sepsaný, zahraný, nasnímaný a sestříhaný tak mistrně, že (#subjectivism-alert) skoro postrádá momenty, které by působily uměle nebo „přes čáru“. Někteří vytýkají nedostatečné intelektuální hlubiny a jiní se zasekli už na rámovací premise „tyhle věci nemůžou být náhoda“, pro mě obojí druhořadé; ústředním tématem, ke kterému se moje myšlenky během filmu stočily a nepřestaly se kolem něj točit ještě dlouho potom, bylo odpouštění – odpouštění těžkých vin, drobných prohřešků i pouhých nenaplněných představ, odpouštění partnerům, dětem, rodičům, sobě samým, odpouštění jako tough part of the job, když máme poznat/vycítit, jestli odpustit lze nebo ne, a to či ono taky uskutečnit – a přitom právě to je důležitý klíč když ne ke štěstí, tak aspoň k snesitelnému (spolu)bytí. Sebereflexe jako blázen, není mnoho filmů, které by se mnou tohle ještě dneska dokázaly. — Apropos, jsem zvědav, jestli když budu příště líp poslouchat rapujícího prcka, přijdu na to, čí byl ten pán ve skříni, co nebyl té paní.