LeoH

Další úlitba třináctiletému synovi, fandovi do všeho japonského, za to, že se mnou na letošní hradišťské filmovce bez reptání useděl všechny ty Vášně, Manily ve spárech světla a Matky Johany od Andělů. A opět jsem nelitoval – z manga filmů mám pořádně nakoukaného jenom Mijazakiho a bylo moc příjemné ujistit se, že není jediný, kdo tohle médium umí dát do služeb osobité fantazie a netradičního pohledu na mezilidské vztahy, zde hlavně na vztah učitel-žák (místo klasické dvojice dokonalého mistra a postupně se zdokonalujícího studenta tu máme dva outsidery, kteří se na cestě za neustálého hašteření nevědomky podpírají navzájem). Pozoruhodné je už i jen rozložení děje mezi lidským a „příšeřím“ světem – kluk se po raném traumatickém zážitku ponoří do fantazií a prožije v nich celé dětství, teprve na prahu dospělosti zase začne brát na vědomí realitu, pohádkové království jí musí ustoupit, ale kluk si z něj zároveň přináší sílu, díky níž dokáže skutečnost unést… To není vůbec hloupě vymyšlený rámec, ve kterém se navíc odehrávají věci zábavné, poetické i přitažlivě akční a zároveň nenásilně výchovné. Jako rodinný program můžu vřele doporučit.

Poslední „proletářský“ Visconti a z těch sedmi jeho kousků, které jsem do dnešního dne viděl (počítám-li i povídku z Boccaccia '70), jednoznačný vrchol, šťastný kříženec neorealisticky autentického obrazu místa a doby s melodramatem a moralistickým esejem, natočený jistou rukou a napěchovaný plnokrevnými postavami, dějovými linkami, tématy, motivy i myšlenkami tak, že ani při tříhodinové délce se jedinkrát nedostavil pocit úmornosti, který mě pravidelně přepadává u filmů režisérova „dekadentního období“. Plus, řečeno s klasikem, na kluky nejsem, ale Delonova něžného boxera Rocca bych z postele nevykopal, o mladistvém temperamentu Annie Girardotové nemluvě.

Ač dobře rozumím potřebě dostat na plátno tolik chladu a měl jsem tudíž protentokrát racionální důvod přenést se přes tzv. civilní herectví, strojené texty dialogů i šedivý digitální obraz, za celou dobu jsem se neoprostil od pocitu, že koukám na šplhounský famácký absolvenťák v absurdně, neživotně přepychových kulisách, snažící se pojednávat velká témata bez adekvátní životní zkušenosti nebo aspoň představivosti. Ale za vší tou sterilitou jako by se bojácně schovával člověk s planoucím srdcem, který by mohl mít na to natočit něco opravdového, až pro něj ztratí důležitost „bytí filmařem“ a naplno se ponoří do filmování (jestli ho do té doby nesemele malý český kinematografický mlýnek).

Banální příběh znectěné šlechtičny, nejnabubřelejší představitelná forma a smrtící délka – tentokrát jsem se na Viscontiho opravdu napojit nedokázal, snad že operu nemusím nejen v životě, ale až na čestné výjimky ani na jevišti, snad že v sobě jeho tuláci, rybáři a městská spodina mají mnohem víc života než temnými vášněmi zmítaná aristokracie. To už snad radši tu Angeliku.

Kdysi jsem kdesi zaslechl, že snad měl mít Dalí prsty ve scéně s růžovými slony z Dumba, ale tuto roztomilůstku jsem neznal. Původní nápady a obrázky mají takový náboj, že ho nezabíjí ani ne-ruční animace; spojení s Dominguezovou muzikou zasazuje Dalího přesně tam, kam patří, emocionálně, časově i geograficky. K vidění zde. — P. S.: To si píšou, pane Bernau, že je Dalí popík. Odjakživa, jenom se to o něm nejdřív asi tak padesát let nevědělo. Nevím, proč by z toho jednomu mělo být nevolno.

Zdaleka nejvřelejší potlesk ze všeho, u čeho jsem se na letošní LFŠ v Hradišti nachomýtl, sklidila tahle skoro sedmdesátiletá taškařice, se suchým sebeironickým humorem v krásných přírodních kulisách pojednávající o tom, kterak malý skotský člověk vrchnost přečůral. Pozor, vyvolává nepřekonatelnou chuť na panáka (i když já radši irskou). ***1/2

Statečný poslední pokus uhájit brakové teritorium před Spielbergy a Lucasy (a posléze třeba Nolany) s jejich mamutími rozpočty umožňujícími prodat kdejaký kus škváru jako zboží nejvyšší jakosti et item hlubokomyslnosti, aneb nic nepředstírající, laciná, zvrhle zábavná míchanice ze Star Wars, Star Treku, Sedmi samurajů, Sedmi statečných, Barbarelly, Venuše a sedmera pohlaví a kdovíčeho ještě, to vše s hudbou nadměrné velikosti od ambiciózního mladíka Jamese Hornera. Strávit část hradišťské filmovky s třináctiletým synátorem a střídat se s ním u výběru filmů může člověku přinést nečekaná potěšení.

Když odhlédnu od historického významu, udrželo si pro mě tohle zpracování Pošťáka šťávu hlavně díky šikovnému lavírování mezi více rovnocennými tématy (vztahové peripetie ústředního páru i Ginovy „vedlejšáky“, válečná Itálie, samotný zločin, otázky viny, sociální stránka věci – spousta materiálu k šrotování), díky postavám z masa a kostí a díky formě, která teprve směřuje k viscontiovské studené dokonalosti a ještě se (tolik) neopájí sama sebou. Protentokrát u mě zafungovala i přímá úměra mezi délkou filmu a hloubkou ponoru do něj, což zdaleka nemůžu říct o všech pozdějších Viscontiho opusech.

Úvodní představování aktérů možná zbytečné či zbytečně roztahané (ukažte mi někoho, kdo by si tuhle věc pustil, aniž by pány znal), vstupy současných režisérských es místy banální, samotné debaty a zejména pitvačka Vertiga s Psychem ovšem stojí za to, inspirují k přemýšlení nejen o Hitchových filmech zase jinak a netriviálně a dokument k nim hezky graduje zcela v duchu mastery of suspense (zažitá česká verze Hitchcockova titulu mistr napětí se mi odjakživa jeví významově zavádějící, i když mistr odkladu by zas nemělo tu údernost). Jako reklama na knihu výborné; ti, kdo ji vzývají jako filmařskou bibli, se sice nic nového nedozvědí, ale zase si nepochybně užijí hojnost původních zvukových záznamů a dobové fotodokumentace. Vypněte to, povím vám historku.

Takovej čistej poctivej sousedskej horůrek, který ještě nemá zapotřebí vycpávat první plán postmoderním pomrkáváním (i když se tu taky cituje o 106), móc chytře aranžovaná s prominutím mizanscéna (jak on se nikde v záběru nedůstojně neplíží, ale vždycky už tam stojí – a pak zas nestojí… hu!), na zakládající dílo slasherového žánru nečekaně střídmé zobrazování násilí, promyšleně poskládaná muzika, gradace bez zakolísání. Být aspoň trochu hororový fanoušek, neváhám s plným počtem, takto ****1/2.