LeoH

Velice neobvyklý Allen – vzdušný filmeček natočený lehkou rukou, možná svým způsobem předznamenávající mnohem pozdější neodolatelné přitakání všem podobám lidské existence ve Whatever Works. Duše zarytého materialisty spokojeně zvěstující na odchodu na onen svět, že na druhé straně přece něco existuje... už jen tahle nádherná zkratka! Neviděl jsem to dvacet let a před těmi dvaceti lety jsem vězel příliš hluboko ve svých vlastních vztahových a světonázorových zmatcích, než abych si ten nadhled a lehkost vyprávění dokázal opravdu užít. Dnes, plus mínus ve věku postav (a hlavně autora), jsem překvapen, jak je tenhle biják báječný.

Simon a Garfunkel v pozdní podobě, s latin-rockovým spodkem, dechovou sekcí, kytarovými a saxofonovými sóly, čili vlastně úplně netypicky. Sjížděl jsem tenhle koncert na gymplu ještě z „kotoučáku“, snažil se pochytit kytarový doprovod a chytré vedení dvou hlasů, které místy zněly tak plně, jako by jich snad zpívalo víc, a frázovaly jako jeden, až to bralo dech. Asi před dvěma lety jsem narazil na DVD a měl to celé poprvé příležitost taky vidět. Čekala na mě řada překvapení – třeba hned toho chlapíka, který v úvodu zvučně oznámí „Ladies and gentlemen, Simon… and Garfunkel!“ a našlapaný Central Park začne bouřit, jsem si dobrých pětadvacet let představoval jako nějakého naleštěného amerického baviče, určitě ne jako připosraženého úředníčka Eda Kocha, t. č. newyorského starostu. A taky jsem neměl tušení, že se majitelé těch dvou hlasů zpívajících v božském souzvuku navzájem nesnášeli do té míry, že je to na nich vidět od chvíle, kdy vkročí na pódium a podají si ruce – aniž by ta antipatie jakkoli narušila jejich hudební blíženectví! Neuvěřitelné. Do doprovodné kapely si Simon navybíral výkvět studiového muzikantstva a podle toho jim to taky šlape. Scéna stylizovaná jako střecha newyorského mrakodrapu včetně typického vodojemu a ústí ventilační šachty s postupujícím soumrakem mění barvy a dokresluje průběžně zesilující městsky-táborákovou atmosféru komorního večírku pro půl miliónu hostů (sedmý nejnavštívenější koncert v historii) konaného ve městě nejen Simona a Garfunkela, ale taky třeba Woodyho Allena, Lou Reeda, Laurie Anderson, Suzanne Vega a dalších výjimečných duší, které se tu umělecky činily hlavně během poslední třetiny minulého století. Pro mě kulturně jedno z nejvýznamnějších míst na světě a jeden z formativních životních hudebních zážitků, takže co můžu dát jiného než plný počet?

Postupné odlupování slupiček duše až k nejtraumatičtější vzpomínce na samém dně (jejíž odhalení zdaleka není nejvypjatějším momentem filmu, jak by jeden čekal) je jen součástí fitzgeraldovského přediva několika dalších, neméně vzrušujících příběhových linií, spletených v tragédii proporcí téměř shakespearovských. Meryl Streepová nepatří k mým oblíbeným herečkám a bez jistého nepříjemného afektu se její projev neobejde ani tentokrát, přesto klobouk dolů za náročný mnohotvárný výkon; příjemně překvapil i v dramatickém žánru debutující mcbealovec Peter MacNicol. Kamera se snaží, místy je opravdu na co koukat, totéž v bleděmodrém hudba. Nebýt jisté umělosti, odtažitosti, „navoněnosti“ vyprávění, bylo by to mohlo být i za *****.

Když člověk byť jen koutkem oka zahlédl popis děje, úhybný žánrový manévr v úvodu ho nepřekvapí, a tím pádem by se mohl zdát zbytečný, kdyby v dalších částech filmu nehrály tak důležitou roli návraty chemicky synťákového sci-fi motivu, upomínajícího na prvotní pocit neskutečna (kdepak ztotožňování izolovaných herců se svými postavami!). To je myslím hodně prima trik, podobně jako závěrečné odbočení do gangsterky. Kromě žánrových tanečků je tu i několik různých jazyků, několik různých dějových linek a spousta střípků různých obsahů nebo jejich zdání, do úst více postav rozhozené drobné útržky čehosi, co by mohla být zajímavá přednáška o světle, výtvarných uměních (nejen tom filmovém) a vidění světa vůbec, krátké citové výjevy, celé se to různě překrývá a přesypává přes sebe jako v krasohledu a je to upředené natolik umně, že i když nemám formalistické exhibice moc v lásce, stejně jako filmy o filmování, do tohohle Wendersova kaleidoskopu mě po trochu příliš přímočarém V běhu času už zase hodně bavilo koukat.

O několik řádů chytřejší, vtipnější, vkusnější a lidštější, než jsem si z dob české premiéry pamatoval (co z toho taky mohlo patnáctileté neviňátko vyrostlé ve východním bloku pobrat). Hoffmanův ponor do postav – obou postav – v „prachobyčejné komedii“ je něco, co si velká většina dnešní herecké elity (ale tehdejší vlastně taky), obávám se, neumí ani představit, což vynikne ještě víc, když ho pak člověk v (neméně výborném) filmu o filmu slyší rozebírat třeba rozdíly mezi mužskou a ženskou intonací (pokud jste Tootsie viděli v dabované verzi, jako byste ji neviděli) nebo ohnivě debatovat s Pollackem o povahách a motivacích, ale spousty nenápadné práce odvádí už scénář, ve kterém i ty nejdrobnější vtípky logicky plynou z promyšleného celku a zpětně k němu přispívají, a taky do puntíku vycizelovaný střih (jmenovitě třeba ve scéně závěrečného odhalení, kde děj i postavy drží absolutně vážnou tvář a veškerý humor si skromně odpracuje pořadí a timing záběrů). Nadčasová kvalita od party inteligentních lidí s vzácnou vášní pro řemeslo.

Žánrové cvičení s krásnou kamerou a několika působivými momenty, ale bez náboje – ze začátku se tváří jako psychodrama někde na půl cestě mezi Sunset Blvd. a Personou a nakonec z něj zbude jen odtažitá artová kriminálka.

Utlučen kulometnou palbou mnohosmyslných dialogů, zahlušen sebevědomými Nymanovými variacemi, ohromen groteskní výpravou, pobaven živou sochou, smířen s tím, že místo o řešení vraždy se hraje jen o troušení klíčů, místo zápletky se naznačuje mocenská přetlačovaná a místo emocí se blazeovaně kyne, nenašel jsem si pro sebe žádné pojivo, které by dalo té hromádce rafinovaných a často i půvabných jednotlivostí nějaký celistvý tvar. Buď tentokrát Greenawayovi intelektuálně nestačím, nebo se mě snaží utáhnout na vařené manýře bez náplně.

Chjo, jako celek jsem to určitě viděl poprvé, ale všechny scény s potvorou si pamatuju z televizních ukázek, rozborů a filmů o jiných filmech, pak to má na člověka pořádně zabrat. Což nic nemění na tom, že Carpenter je v oboru jeden z největších frajerů; jedna taková velká frajeřina je natočit horor, ve kterém je primární barvou místo černé bílá, další frajeřina je muzika, kterou si píše – nikdo mi nenamluví, že ústřední basovosynťákový motiv je od Morriconeho –, další obratnost, originalita a samozřejmost, s jakou svými béčky hrabe do kolektivního podvědomí a pod strohým, suše drsňáckým povrchem do nich v druhém plánu pašuje zcela nebéčkové metafory… Chytrej chlap, tenhle Carpenter.

Hodně blízké poetice brášky Akiho, nebo spíš naopak, jak praví sám Mika: „Já jsem ten styl po škole vymyslel a brácha ho pak skvěle rozvinul, zatímco já jsem se pohnul dál,“ temnějším a ne tak divácky přívětivým směrem, dodal bych zase já. Tak či onak, velepříjemná povinnost pro každého milovníka finských málomluvných filmů s typickým zasněně suchým, absurdním humorem – tady to všechno začalo.

Pan Bárta miluje filmy, spoustu jich viděl, hodně dobře se koukal, jak jsou udělané, umí je rozkošně a vtipně napodobovat. O ničem víc to není, i když je to svým způsobem geniální.