Zeebonk

Bravurní honba za recyklací hnijících trupů zdatně uhňácaná příjemnými a politicky nekorektními, severskými prstíky. A to i přesto, že se závan papírové vypočítavosti neostýchá divákovi proplesknout čichové buňky a zanechat za sebou nedůvěřivě roztažené nozdry, neboť bez té naší papírové vypočítavosti by zábava byla cudná, obrýlená katolička s ohmataným růžencem v pravé kapse a sukní po kotníky. Do posledního cípu čtyřech zářivých hvězd nahrává fakt, že je celá mozaika protkána známými norskými ksichty a humorem černějším než etiopský maratonec (ne)šťastně vběhnuvší do análu Asi Akiry. A teď už snad jen dodám starý, teatrální a dokola omílaný povzdech, že takové pichlavé mnohovrstevné krimošky by mohly vznikat i v tom našem vrásčitém řiťáku Evropy, ale ti zodpovědní zrovna chlemtají další misku plytké tragikomické polévky.

Nezvykle hřejivá romantika z končin severských, nad jejíž bezmeznou nápaditostí a říznou dynamičností se Hollywood oddává tiché, závistivé autofelaci. Hlavní hrdina je výstavní exemplář submisivního, středoproudého Seveřana, jeho drahá polovička je šťavnatý flák rozkošné, panovačné čubky a dohromady tvoří ujetý, jiskřivě nejiskřivý páreček vhodný tak akorát k nevyhnutelnému vypěnění půllitru. Zkrátka patosu prostý majstrštyk, jenž stačí na postižené, decentně lidumilné zdvižení koutků a povznášející pocit produktivně stráveného času.

Vlezdoprdelský kalkul nestydatě vykořisťující emoce přežvykujících držek před plátnem. Jedna velká, zavrženíhodná, slzopudná, citová ždímačka a hlavně ryzí definice výstavní festivalové děvky, jež zvládne pusou dvanáct macatých diváckých klacků a pravačkou dalších čtyřicet. Susanne Bier dávám košem hned po prvním rande, neboť žádný jiný film se mi ještě nesnažil tak mermomocně vecpat svou obludnou naolejovanou hlavu mezi půlky. Žádný jiný film mě ještě nenechal v tak polonasraném a zhnuseném rozpoložení vůči zemím severským a všem jejich servítek prostých domorodců s líbivě vychlastanou melodií hlasu. A nebýt dvou bravurně střižených protipólů pány Persbrandt a Thomsen, tak bych ty veškeré zbylé hvězdičky našťouchal režisérce do chřtánu a celou bych si ji nastrouhal do kebabu.

Od lalůčku čelního by to bylo za houževnaté tři, ovšem od pravé a levé chlopně čtyřku solím s přiblblým úsměvem a lidumilně prohnutým obočím. Once upon a time dělí od stupínku dokonalosti hezkých pár čísel. V romantických liniích postavy oplývají vskutku sebemrskačskými manýry a některé důvody, proč spolu nesdílet lože, bych pánům scénáristům nesežral ani po namixování do kaviáru v poměru 1 ku 8. Ve výčtu nedokonalostí dále samozřejmě nemůže chybět nějaký ten logický laps, lacinější soustava pixelů a odpudivý přehršel romantiky. Ale na tu druhou, znatelně relevantnější stranu oceňuji rozšíření barevného spektra v otázce dobra a zla, neboť černobílost charakterů je nejotravnější pohádkové dogma, bezkonkurenčního Roberta Carlyla, jehož dechberoucí kreace, silně připomínající mloka po koupeli v amfetaminu, mě svou nezměrnou úchvatností dotlačily na práh psychického orgasmu. A co víc - všechny figurky a jejich alterega jsou sympatické, až divákovi praskají oční cévky, epizody jsou vypiplané do nejtitěrnějších detailů a každá z nich můj drahocenný čas hýčkala jako v bavlnce, že snad jednoho dne sjedu i tu druhou sérii. PS: V tom červenci roku 2013 jsem musel mít nějaký zbuznělý týden, protože nedávno, při pokusu o zhlédnutí druhé série, jsem se svalil ze židle v záchvatu nezřízeného blití.

Liga spravedlivých napočtvrté a zase o chlup blíže k dokonalosti. Prvních pár minut zvěstuje další naivně ušlechtilou superhrdinštinu, ta se ovšem rázem mění v promyšlenou, dospělou a brutální sešlost známých ksichtů s morálkou prohnilější než tělíčko Bruce Wayna ve svých šesti stopách pod břečťanem. Skrze tradičně přetažený úvodní zvrat nám je servírována paralelní současnost oplývající atmosférou temnou jako mývalí vercajk po prznění výfuku, jejíž nejvíce fascinujícím produktem je přestárlý hrubián Batman s játry na šutr a muškou horší než Parkinsonem stižený zahradník. Všechno to šlape jako hodinky, dokud neprosáknou na povrch páchnoucí stoky patosu a nenamíří svým mastným ukazováčkem na nechutně stereotypní animaci, na jejímž omšelém laku nebyla za poslední roky provedena ani nejtitěrnější úprava a mé zrakové ústrojí se tak začíná rozkládat nudou.

Sychravá výprava za polechtáním pravé hemisféry horkým olovem. Snímek prošpikovaný tunami vypjatých dialogů, jež pnou na jakési vzdálené severské frekvenci, která průměrnému Jižanovi vykopne zažloutlé řezáky společně s dvouhodinou pečlivě shromažďovaných sofistikovaných žvástů. Slov k tomu tedy mám poskrovnu, snad jen, že to srší sítnice škvařícím emocionálním nábojem, kamera neopouští oblast čelního skla a na konci jsem se cítil, jakoby mi někdy někdo vysál vnitřnosti gigantickým brčkem a posléze je do mě našťouchal zpět křovinořezem. Mistrovští herci, inteligentní scénář, dva úhly kamery a jeden malý působivý film, který již nikdy nechci vidět.

Robert Carlyle opět sere zlato jakožto Dr. Rush a já můžu konečně prohlásit, že jsem ho za poslední roky viděl ve více hereckých pózách než všechny rozmazlené hollywoodské podvraťáky, jež si penetrují tělní otvory zlatými plešouny, za celý život. Nový Stargate je dospělý, bravurně vypointovaný, neštítí se krve šplouchající všemi směry, charaktery mají šířku i hloubku a vizuál konečně pobral dostatek kapesného, aby si mohl dovolit nonšalantně rozhazovačný škleb. Každá postava mi přirostla k srdci lépe než krevní sraženina a po poslední epizodě se mě zmocnil mučivý žal a ještě mučivější výhled na budoucnost ve vězení zvaném planeta Země. Za snad jediný možný kaz by se v té naší hnidopišné galaxii mohl považovat pomalejší rozjezd druhé série a s tím spojených pár těžce neúderných a navýsost rozředěných epizod. Můj stupeň nerdovstí každopádně ještě nevykvasil do výšin Battlestaru Galactica, takže tímto dočasným restíkem omluvte svědivou skutečnost, že ono údajné nestydaté vykrádání nechám prozatím ležet pod pěti čistokrevnými hvězdami.

Moralistické škádlení dvou ostřílených veteránů v líbivých exteriérech sychravého prdelova. Polobůh De Niro neztratil pod náporem třech strastiplných dekád ani zkroucený chlup ze svého oslnivého šarmu a fyzické nerezivosti. Naopak třetinobůh Travolta spěje napříč snímky vhodnými k vystlání chcacího koutu pro kočky v bytě 3+1 k ryzí, omračující heterosexualitě, k níž pomáda přilíná asi jako mandarinka k vepřovému jazyku. Zubaté ďoury v logice jsou pilně zaplňovány příjemnou zásobou explicitního násilí, rosolovitý závěr jsem se snažil vytěsnit z hlavy prozpěvováním chytlavých melodií Johnnyho Cashe a žádný jiný trouchnivějící cíp celuloidu jsem nenašel, takže jedna dvě tři čtyři hvězdy pro naplňující stylovou žánrovku.

Ano! Ano! Žánrové děvka Danny Boyle zářně cválá zpět ze zapomnění a hrdinně ustřeluje varlata faktu, že všemi nečekanými pointami si již vytřeli řiťáky kolegové Nolan a Fincher. Zvraty a pointy všech tvarů a velikostí na nás vrší ze všech stran, je sebejistý, originální a politicky nekorektní. Je to přesně ten chlapík, kterému jsme pár let zpět uctivě olizovali zaprášené špičky tenisek a já jsem ten jeho natripovaný propletenec vysrkal i s polevou. A co víc, v posledních minutách jsem se stihl vymrštit na špičky a v entuziastickém gestu převrhnout stůl i s laptopem, neboť ten můj Danny přemilý se vrátil s teniskami blyštivějšími než kunda Rosárky Dawson. Brilantní herecké kreace Jamese a... blablablablabla... Blab... Blab. Blaaaaaaa. Blablablabla. Snažím se říct... Blabla... Blablabla. Bla. A komu se to nelíbí, tak ať... Blablablabla... napíše komentář nebo co. Bla.

Sledovat přístupný zombie film je jako šoustat po 100 mg Zoloftu - jste uvnitř, víte, že dokážete přirážet do rozdrcení kyčlí, ale po krátkém zamyšlení si uvědomujete, že to bez toho posraného vrcholu nemá cenu. Tak tedy, technická stránka byla u režiséra vždy diskutabilní, osobně se řadím ke skupině, která ráda rozezná ksicht od prdele, takže bych pro tento odkrvený epileptický guláš ani pandu do ohně nešoupl. A pak je tu ona bolestivá absence explicitního násilí, s níž se snímek stává kastrátem na sekačce od mountfieldu, sekačce, která nahradila střihačské nůžky a do toho všeho přichází pan Richardson, jenž směle zastupuje Forsterova dvorního kameramana, kolegu Schaefera, ale oplývá stejně pokročilým stádiem Parkinsona. Nicméně nás nad vodou stále drží v žánrové kategorii nevídaně inteligentní scénáři, bravurní výkon taťky Pitta a jakási důstojnost a preciznost každého šmiknutí střihačské sekačky. A to vše navzdory rozšklebeným svárům způsobeným poměřováním vercajků u výroby, jejichž zásluhou je notně obtížné nevnímat snímek jako epizody, mezi které ta poslední ne a ne pasovat.