Ony

Pepíček Beků není zrovna ideální představitel intelektuála (možná byla v jeho obsazení záměrná ironie, těžko říct) a Irenku jsem měla chuť zbít. Nebo spíš mučit. Pár fórků ušlo, ale ostatní je hrozná křeč (ty úsměvy bolely). Je na tom hodně znát, že to primárně vznikalo jako obrázek československo-polského porozumění, což je účel, který prostředky rozhodně nesvětí.

je roztomilej

Goran Vojnović se nezdá, ale je to docela šikovnej kluk. Jeho knihu Čefurji raus! (která u nás vyšla pod rádoby provokativnějším názvem Proč na tebe každej sere) řadím ke svým nejzásadnějším uměleckým zážitkům tohoto roku a film Piran-Pirano také není k zahození. Ne že by to byl nějaký spektákl - spousta scén je ve tmě nebo snímána proti slunci, takže je tam houby vidět. Ale jako takový jednoduchý festivalový film s typickým jugoslávským tématem vykořenění to obstojí.

Vida, jak se svazáci za těch pár let vybarvili. Samé výtržnosti, sex a tvrdý alkohol. Na výborovky si chodí zatancovat charleston. Lojza je rebel s několika příčinami a v podání osmnáctiletého Víta Olmera velice přitažlivý a na tehdejší poměry nekonvenční hrdina. Jenže potenciál této postavy zůstal v ustrašeném scénáři bohužel z velké části nevyužit. Snaha podívat se „jinak“ na tehdejší mládež na venkově tam je znát, ale dopadlo to tak půl na půl. V něčem je to ještě hodně naivní, ovšem některé ty trapné dialogy mi připadaly skoro jako ze života. Vůbec jsem teda nepochopila závěr. Asi měl být nenásilně optimistický, ale je spíš nijaký. Celkově je to film, který hodně slibuje, ale je nedotažený, takže mu možná nakonec dám jen 2.

Krškův steampunkový velkofilm s opravdu krásným Vladimírem Rážem v hlavní roli. Škoda, že schéma nechápající vrchnosti a chápajícího lidu je sem našroubováno tak neústrojně. Asi proto, že logicky by to mohlo být skoro naopak, což film částečně naznačuje (šlechtici a průmyslníci se projevují jako mecenáši, dělníci ničí stroje, které jim berou práci), ale to se samozřejmě nehodilo.

Dojímá mě vlna rozhořčení, kterou Nemoguća misija: Protokol duh vyvolala mezi srbskými internetovými diskutéry. "Ten sektář by si měl nechat implantovat mozek. Pak by možná i pochopil, kdo a co jsou Srbové." To nepochybně, ale myslím, že oproti tomu, jak se sebeprezentují, a jaké stereotypy tím přiživují, někteří srbští režiséři a herci, jsou Huntovy nesmyslné kecy o ranách, co nepadly vedle (nebo co to tam vlastně plácá), zanedbatelné (asi jako socha TGM v Kremlu - taky bychom se mohli zlobit). Těžko soudit, kdo je tady větší paranoik - zda hrdí Srbové, nebo kdesi ve studené válce zamrzlí tvůrci MI. Jisté je, že tento film tu není od toho, aby byl chytrý, a mě bavil nejvíce z celé série.

Tohle mě hodně potěšilo – skvěle dramaturgicky zvládnutý sled přesně těch elementů, které jsem ve filmech odjakživa milovala. Za všechny bych jmenovala třeba ty scény, kdy si dva kamarádi jakože prozpěvují při kytáře a do zvukové stopy je střižen operetní tenor s celým orchestrem. To není chyba, právě tak to chci.

Z celé té epické šíře jsem si odnesla, že nějací kosmonauti přiletěli na nějakou planetu. Ale tak já na pochopení zas tolik nelpím a cca dvě třetiny jsem byla schopná nějak senzuálně vstřebávat. Pak jsem se ale stejně vzdala a jen to tak tupě dopozorovala. Prostě tam toho hodně chybí a na nedokončený film je to nekřesťansky dlouhé. Vím, že je asi na vině cenzura, ale co já s tím, že...

Zas tak hrozné to není. Hlavní linie je sice hodně naivní a předvídatelná, ale jednotlivé epizody z toho domu hrůzy mě bavily. Atmosféru to má dobrou. Krška tentokrát sice nezakomponoval žádnou gay zápletku, ale volejbalisti v tangách se mu povedli.

Nejdřív jsem moc nechápala, proč si Jožka nepřišel pro Mariku dřív, než se vdala. Nezadlužil by se tolik u Ferka. Jenže pak v kontextu celého filmu už je to jedno - dluh sem dluh tam... Navíc ta svatební sekvence je dost dobrá. Jinak je to příběh poněkud schematický, ale hodně dobře vystavěný. Byla jsem celá napjatá. Jde ještě o takový ten kritický venkovský realismus ve starším duchu. V roce 1951 bylo natočeno pokračování s názvem Osvobozená země, které jsem zatím neviděla, ale už název napovídá, že se asi kamsi posuneme.