Ony

Film je to v mnohém skvělý, výjimečný a slibný. Sám námět je sice ohromně jednoduchý, ale tvárný. Scéna ohluchnutí je výborně natočená a některé detaily, včetně předmětů v pozadí (např. hodiny), jsou příjemně ozvláštňující. Bohužel ale děsně rušivě na mě působily podivně vyráběné emoce a vůbec jednání postav působí místy prapodivně - z nešťastné lásky si nechám rozjet hlavu, ale za pár minut už mám zase choutky a jsem ten největší hajzl z okolí... Hlavní hrdina je někdy podezřele bystrý (u lékaře), ale někdy přímo nepochopitelně tupý a naivní. Anna je úžasně labilní, což mi v podání Marie Glázrové taky zrovna nesedlo. Zkrátka by si jednotlivé charaktery zasloužily mnohem víc prostoru. Takhle pro mě byl nezajímavějším František Kovařík se svojí rakví.

Představte si něco mezi trilogií Slunce, seno, ..., Spalovačem mrtvol a Extasí. Moc pěkně to končí.

Téma obchodu s dětmi je zpracováno ve filmu, který od začátku do konce opojně poletuje mezi drsným dokumentem a nadzemskou poezií. Úvodní scéna, kde se anděl snáší na cikánskou osadu, je tak nepopsatelně krásná, že mě pro celý film tak trochu přiopila. Příběh a jeho věcnou korektnost jsem tedy nebyla s to vnímat nějak s kritickým nadhledem (Také samozřejmě proto, že v reáliích se vyznám pramálo.). Ljubiša Samardžić v hlavní roli mi sice nijak extra nesedl, ale nakonec je to dobře, protože kdyby se mi ještě k tomu všemu zalíbil, asi by mi puklo srdce. Anděl strážný je jeden z mých nejslzavějších filmových zážitků (A nejdojemnější je Paskaljević jako vždycky ve vlaku.). Jsou tu velmi silné detaily a krátké momenty (slepý žebrák, ovce, …), stejně jako rozsáhlejší kruté sekvence (kamera: Milan Spasić). Herci jsou úžasní. Hudbu složil legendární Zoran Simjanović (Maratonci, Otec na služební cestě, Sud prachu atd. atd.). Obzvláště zajímavá je herecká a pěvecká účast Šabana Bajramoviće, muže s neuvěřitelnou minulostí.

To bylo něco tak hrozného, až mě to dojalo. Bude to pálení žáhy nebo osamělost.

Trapnost - to není v žádném případě hodnocení tohoto filmu, ale atmosféra, která z něj tak děsivě čpí. Depresi vyvolává už samo prostředí, Klářino komandování ostatních a nemálo také smrtkovitá postava hraná Lolou Skrbkovou. Ale největší úzkost a znechucení ve mně vyvolává motiv zaslepenosti a posedlosti, které ubíjejí všechny ušlechtilé lidské city. Snímek se v podstatě obešel bez nějakého důmyslného příběhu, je to skutečně spíš pořádná "jáma".

Krásné je to. Krásné je především to, že jsem Stříbrný vítr viděla dvakrát, a to dvakrát na plátně, když venku zpívali ptáčci, zelenaly se meze, bylo to veselé a smutné a tak. Znáte to. Předloha na mě měla až zdrcující účinek. Obzvlášť v kombinaci s Tolstého Kreutzerovou sonátou je to nebezpečná četba. Film je oproti knize tak trochu telecí. Chybí mrzáci, rebelantství je ztlumeno, necítila jsem se tak znechucená z prohnilosti světa. Ale příliš ochuzená nejsem, to zas ne. Nevadil mi ani literární jazyk postav. Tomu, co se zde říká, totiž věřím, ať je to řečeno jakkoli, třeba básnicky, třeba pateticky. Navíc Krška se stejnou pečlivostí převádí na plátno i tu vrstvu Šrámkova díla, která se dá nazvat jazykem filmovým. Celky a detaily, proplouvání prostorem, všechno tu je. I ta okna. Ta okna!

Moc pěkný dokument složený z moudrých (nebo alespoň moudře znějících) slov Lindsayho Andersona, režiséra mých milých filmů. Vzpomínky na free-cinema, natáčení Toho sportovního života a filmů s McDowellem, nějaké to divadlo, nějací ti rozhněvaní mladí muži, ... Celkem stručné, ale potěšující. Hodnocení si odpustím, jelikož 38 minut řečí starého pána, byť je to Lindsay, asi hodnotit nelze. Navíc jsem to viděla (viděla je možná silné slovo) na nějaké hodně zvadlé VHS, vytažené odněkud asi z pekel.

Achjo, nějak málo vkusné na Woodyho. Ale světlé chvilky jsou tak oslnivé, že musím přimhouřit oči a udělat z toho zase nadprůměr.

Nemám ve zvyku se nějak rozplývat nad dlouhatánskými záběry, ale tady jsou některé skutečně okouzlující. A k tomu celkem monotónní, ale o to opojnější hudba. Do těch opileckých tanečních scén jsem se zamilovala, to je jasný, ale nevěřila bych, jak se vžiju do situací, jako bylo nalévání polévky nebo několik ještě větších "nic". Hodně rozvláááčné, ale pěkné.

Scéna, kde se Kliment snaží oznámit matce svého kamaráda (miloučká nahluchlá Terezie Brzková), že její syn padl, mě úplně zruinovala. Zbytek filmu jsem sledovala v deliriu, ale mám pocit, že to bylo pěkné. Humorná složka působí až nepatřičně vtipně.