Ony

Jako umělecká instalace ok, ale 61 minut bych u ní asi v galerii nestála.

Měli na víc.

Nemusím tyhle ironicko-chytrolínské komentáře a neozdrojované archivní záběry, ale mohlo by být hůř.

znepokojivá nuda

Zpětně se sice dá dlouze dumat nad momenty, kdy to drhlo, nedávalo moc smysl nebo bylo trochu přitažené za vlasy, ale to nic nemění na tom, že těch 85 minut jsem byla úplně v transu. A až zas příště něco pokazím v práci a budu mít pocit, že je to konec světa, vzpomenu si na Asgera.

Prvních asi dvacet minut jsem viděla v IMAXu, pak "se porouchal", tak jsem si vystála frontu na prachy a jako veliká bojovnice na to šla hned znovu. Už tedy bez maxima obrazu, ale stejně je tam pro mě zásadní zvuk (+hudba). Celé je to samozřejmě dokonalé, až na ty dojímavé civilní hrdiny a roztahaný konec.

Přestože jsem Miladu viděla v podstatě pracovně a snažila se k ní podle toho přistupovat a přestože jsem v ní namísto tvůrčí invence postřehla těžkopádnou snahu o autenticitu skrze ztuhlé masky a obarvené archivy, moje emoce se rozhodly, že to pro tentokrát tak nějak stačí.

Taková příležitost a tak urputně překalkulovaný výsledek... To už mě víc dojala ta Margaret Mamma Mia Thatcherová před pár lety.

Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc jsem znechucená. Chybu to má už v názvu a formát celovečerního filmu tomu rozhodně nepřísluší. Nejdřív ve mně převládl takový ten dojem, že jsem viděla i daleko horší filmy, ale vyprchal.

Osm hlav je vyprávěno filmařskou makarónštinou, která je ve výsledku srozumitelná, chvílemi překvapivě humorná v dobrém slova smyslu a chvílemi ve špatném. Nejde o přímočarou honbu za silným biografickým příběhem, což se mi líbí, ale na druhou stranu mě film nechal poměrně chladnou. Silněji než cokoli jiného ve mně rezonuje "odrhovačka" Lagernaja v podání Jevgenije Rubilina. Asi bych se nebránila druhé projekci – v jiném rozpoložení to třeba budu vnímat jinak. PS: Trochu podobný závan čehosi jako Hlava-ruce-srdce.