DaViD´82

Tak i tam nahoře v nekonečném tichu platí Murphyho zákony... Přímočaré či chcete-li nedějové, minimalistické a přesto tak grandiózní. Gravitace je nesporně dechberoucí technická (r)evoluce; již jen ty lahůdkové hrátky s kamerou či (ne)přítomností zvuku, to se nedá popsat a to co Cuarón dělá pro 3D či práci se zvukem je bez diskuze novátorské. Ovšem k čemu by to bylo, kdyby to zároveň nebyl dobrý film a šlo pouze o vypiplanou režijní exhibici? Ano, k ničemu. Jenže ono to je nejen dobré, ale přímo výtečné, intenzivní i nebývale strhující a plně funkční po emoční stránce. A to nikoli Sandře navzdory, ale z velké části právě díky ní. A též díky Cuarónovi, Lubezkimu a Priceovi a... A prostě máte-li se aspoň trochu rádi, tak si tento (v rámci možností) realistický malý velký počin dopřejte v Imax projekci; stojí(te si) za to a zároveň vám to dá pádnou odpověď na otázku "proč v době kdy každý druhý má doma sestavu domácího kina o parametrech lepšího sálu" stále ještě chodit na filmy do skutečného kina. Je to jako stát pod skutečnými pyramidami oproti jejich fotce v časopise; tedy neporovnatelné.

Rivalové beze zbytku naplňují Morganův mustr, kdy vyjde ze skutečných osudů, vyhmátne si z tématu „to něco nadčasového" a vše tomu podřídí. V rámci dramatizace událostí na tom „jak to ve skutečnosti bylo" málokdy nechá nit suchou, ale nevadí to, protože to působí jako že to tak být mohlo a že si to tak říci mohli. Což není špatný přístup; ostatně je to dramatik. Byla by tedy chyba očekávat od Rivalů věrnost a ještě větší chyba hledat v nich pohled do duše závodníka motorsportu à la Le Mans. A vyloženě blbost by byla očekávat od nich sportovní klišé. Ostatně to je sportovní film až tak nějak v druhém plánu. Co tedy vlastně čekat? Drama (a především drama!) o rivalitě dvou (ne)respektujících se protivníků, kde jeden je líc a druhý rub téže mince a kde každý představuje jeden z (nejen) sportovních archetypů; charismatický floutek užívající si života plnými doušky i miláček kamer s talentem od pána Boha, kterému kariéru zařizují jiní versus drilem cepované precizní umění v ústraní se pohybujícího za všech okolností racionálního kariéristy každým coulem. Portrét dvou mužů, kdy jeden by nebyl bez druhého a... No prostě takové závodnické yin a yang. A to vše v divácky vděčném (a Howard to umí náležitě prodat, o tom žádná) hávu Formule 1, ovšem nikoli o Formuli 1.

Odlehčené Přítelkyně z domu smutku v oranžovohnědém zámořském podání.

Pohlcující sychravá atmosféra, působivé znepokojující obrazy, sympaticky nekompromisní a vůbec ne jasná hlavní dějová linie, propracované nejednoznačné postavy, které se zadřou pod kůži (Hannibal, Abigail, Will, Du Maurierová, Crawford) a… A také naprosto nepochopitelný koncept „co epizoda to samostatný případ“. Tedy přístup který zapadne asi jako tuzemské klub do Ligy mistrů; tedy ani ve snech. Což bije do očí o to více, že jeden každý z těch epizodických případů je reklama na nezáživnou rutinní thrilleroidní tuctovost v názorné praxi. Některé sice potenciál i mají, ale díky tomu, že tvůrci stejně v každém díle věnují minimálně polovinu času hlavní linii, tak nemají potřebný prostor se rozvinout. Jediné, co se daří bezezbytku, je kouskovat tímto přístupem hlavní linku a zbavovat ji veškerého tahu na branku. Kdyby se toho hned na počátku ujala některá z velkých kabelovek, tak se to mohlo obejít bez otravných epizodických "CSI prvků" (jak by to vypadalo názorně předvádí pilot a finále) a Hannibal mohl být čistokrevným psem, který štěká i řádně kouše. Bohužel pod správou NBC z toho vylezl nedomrlý kočkopes, který neštěká, nekouše, nemňouká a ani nepřede. | S1: 3/5 |

Co Whedon slíbil, to také doručil. Tedy epizodickou popcornovku (mozek v offline módu nezbytně nutný) ze světa, kde se „tam někde za rohem“ prohánějí Avengers. A to s tradičními whedonovskými dialogy i tradiční whedonovskou nedějovostí. Co ovšem nemile zarazí; a co seriál potápí dříve než se rozjede; je prostá skutečnost, že jsou veškeré postavy v lepším případě nezajímavé a v tom horším rovnou na zabití. Jeden aby pohledal druhou tak vzácnou symbiózu ochotnického neherectví a otravně napsaných postav. A to je u seriálu, jehož celý koncept stojí čistě a pouze na tom, že chce být sympatickou oddechovkou pro celou (americkou) rodinu, problém zcela zásadní. Celé to stojí jen a pouze na Coulsonovi, jenže tam kde je ve filmech sotva na pět minut a ta jeho jednorozměrná übercool nahláškovaná póza tedy funguje, tak v seriálu, kde je hlavně on, se ta samá póza přejí rychleji než by bylo záhodno a po pár dílech již leze na nervy jako máloco jiného.

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Showtime pravděpodobně AMC závidí „mašinu na ceny a kritická ocenění" Mad Men a přichází tak s naprosto shodným konceptem i stejně vypulírovaným stylem. Jen z jiného prostředí, ale jinak je to nemlich to samé. A není to v žádném ohledu na škodu, jelikož špatné či jen průměrné to tedy rozhodně není. Na to je to až příliš dobře zahrané i napsané. Má to do budoucna ovšem jeden možný zádrhel; bohatá kariéra napříč několika desetiletími dua Masters/Johnsonová nabízí nesporně silné téma na minisérii, ale na plnohodnotný seriál s výhledem na několik sérií? No uvidíme, uvidíme. Ovšem smysl to (zatím) vidět má, protože s větší stylovkou se na obrazovkách setkáte snad jedině u výše zmíněné konkurence či v rámci BBC.

Důvod proč je Cate herečkou s velkým há. Škoda že samotný film kolem ní není již od úvodních minut méně přímočaře nalajnovaný "jak, kdy, komu a co se stane", poněkud živější a ne tak chladně odtažitý (tohle splňuje jen postava Chiliho) a tak nějak celkově méně šustící papírem.

O první půlce platí, že korejský John le Carré také John le Carré a o té druhé zase, že (severo)korejský Bourne také Bourne.

Domácí video partičky kamarádů, které by stejně jako všechna ostatní domácí videa mělo zůstat uvnitř party. Jak sympaticky totiž celý ten nápad vyznívá na papíře, tak diletantsky je to zrealizované. Rogen s Goldbergem měli mít dostatek soudnosti a nepouštět sami sebe za kameru. Nerozsype se to jak domeček z karet jedině díky obsazení. Všichni bez výjimky si to evidentně užívají. Což je i důvod proč mě u toho spíše zajímají bonusové materiály a komentáře než samotný film, který je stylem i humorem na naprosto shodné vlně jako všechno ostatní co (si) doteď Rogen sepsal.

Převod seriálu na plátna je vždy ošemetmá záležitost, která většinou končí kočkopsem, který neví jestli se spíše zavděčit fanouškům či divákovi neznalému. Dvojnásob ošemetné jsou pak celovečerní adaptace němých animovaných eskapádových grotosek ve stylu Toma a Jerryho. To tvůrci Oggyho a škodíků se s tímto nijak netrápili a tak prostě přinášejí kvarteto samostatných epizod (či povídek chcete-li), které jsou svým rozsahem v zásadě takové delší a výpravnější běžné epizody, které spojuje pouze základní téma "věčný to boj napříč věky". Čili je to povětšinou klasicky animované a nemluví se tu (resp. mluví, ale nesrozumitenou hatmatilkou zprostředkovávanou skrze obrázkové bubliny). Hned první pravěká epizoda "boj o oheň" je jako to nejlepší z původního seriálu; znalý divák si všimne jednoho pomrknutí za druhým a baví se stejně jako ten neznalý. Druhá pohádkově středověká pasáž "o hledání a zachraňování té pravé" je ještě lepší a nebál bych se jí z fleku zařadit do zlatého fondu animované grotesky vedle klenotů žánru. Čirý gejzír nápaditosti, vtipu a zábavy pro každého, kde není morous bez špetky dětské dušičky. Bohužel s přechodem do roku 1900 v segmentu Sherlock je ne přímo všechno špatně, ale rozhodně tuctově. A celé to vyvrcholí nejslabší bezpočtukrát jinde viděnou pasáží à la Star Wars, která jde přežít jen díky krátkosti a finálnímu vypointování celého filmu. Ve výsledku dvě rozdílné poloviny, z nichž ta druhá se zuby nechty snaží kazit dojmy. A bohužel jí to vychází.