DaViD´82

Ruthless pragmatism. Vydírání, korupce, (ne)předstíraná (a)morálnost, ctižádost a touha po moci s americkým úsměvem na rtech v hávu vysoké politiky. Znáte ten rozpolcený pocit, kdy na jednu stranu chcete tak strašně moc vidět další epizodu a to nejlépe hned teď, ale zároveň si jí pustit nechcete, jelikož to znamená okradení se o celý jeden díl a tedy nevyhnutelné přiblížení se konci, kde již žádná další epizoda nečeká? Znáte? Tak přesně tohle je v mých očích zámořský remake House of Cards. Jde o remake, který má smysl, protože jakkoli obě verze vycházejí ze stejné situace, tak se každá vydá svou vlastní cestou. Americká verze do značné míry staví na pragmatické dynamice Underwoodovic vztahu a má (ne)překvapivě mnohem blíže ke Dnům zrady než k předloze (což díky Willimonovi není žádná náhoda). Jde o ukecanou politickou intrikárnu, na kterou zdánlivě padne ono okřídlené „sere mramor". Zdánlivě. Ve skutečnosti však těžko najít seriál, kde by to pod povrchem tolik vřelo hmatatelným dusnem. K čemuž až nečekaně dobře sedne i výrazně fincherovsky vycizelovaný chladný vzhled; a to zdaleka nejen v jím režírovaných epizodách. S pozdějšími sériemi tvůrci postupně do seriálu více a více zapracovávají aktuální témata. Což (prozatím) vrcholí v třetí řadě linií s AmWorks a "jakože Putinem"; a překvapivě to ani v jednom případě není ke škodě, přes koleno lámané a nepůsobí to jen jako "nutná vatózní výplň, protože nevíme čím těch třináct dílů na sezónu vyplnit", ale zároveň se nedá popřít, že třetí série se (nejen) díky tomu veze na jiné vlně než ty předchozí a není to vždy jen ku prospěchu. Čtvrtá série pak sice nezačne v úvodních dvou třech dílech nejlépe, ale záhy se vyprofiluje do druhé nejlepší řady; jakkoli mírně přitažené za vlasy. Také je oproti předchozím balastu zbavená a tedy více dynamická; což se projevuje i kratší stopáží jednotlivých epizod (cca 8 minut na díl čili ve výsledku jakoby o dvě epizody kratší). Seriál to nepochybně není bezchybný (ostatně co je; tady vadí především product placement a méně sevřená druhá série, které schází "polidšťující" element à la Peter Russo), jen tak po většinu stopáže působí; především pak ve své úvodní a čtvrté řadě. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 |

Jestliže Iron Man 3 vzbudil naděje, že by se marvelovky konečně mohly vymanit z předvídatelné kolonky „řemeslné omalovánkové tuctovky nic proti ničemu a za každou cenu pro všechny a tedy ve výsledku pro nikoho“ a vydat se svébytnější cestou, tak nový Thor tuto naději zadupává hluboko do země. Nic tu není vyloženě špatně, ale zároveň tu nic není ani vyloženě dobře; prostě připosraná sázka na jistotu jako většina předchozích marvelovek. Opravdu zdařilé je to pouze v těch momentech, kdy se to nebere vážně. A těch je jako šafránu; Lokiho cameo kejkle, věšák, metro, obludka s holoubky a… A to je tak nějak vše. Ve výsledku tedy cca třicet vteřin opravdové zábavy a nikoli pouze jejího předstírání?

Problém není, že se BBC snaží oslovit i jinou cílovou skupinu než doposud a důsledkem čehož se tu vesměs probírají a rozebírají základy, které jsou tak nějak všem známé či jsou „zkušenějším“ známé z jiných pořadů. Problém je, že to Cox prezentuje jak pro naprosté debily, kteří nemají kapacitu ani na to, aby úspěšně zvládli první stupeň základy a právě on je ten Vyvolený, který byl na Zem seslán, aby všechny poučil. A činí tak skrze intonaci a gestikulaci, které jako by vypadly z konkurzu na roli zhuleného Ježíše s jokerovským úsměvem zvěstujícího velké pravdy apoštolům. V praxi to vypadá tak, že cestuje na nějaké odlehlé exotické místo a… A nic z toho. Takto například vleze do největšího jeskynního komplexu planety, kde nám vyjeví, že v naprosté tmě nic nevidí, ale že se mu zbystřily ostatní smysly. Tím to končí a nic víc z toho. A jede zase o kus dál na jiné exotické místo. Vzhledem k tomu, že nesleze z obrazovky, tak jde buďto o nepřekonatelný problém či pokud jste škodolibí holomci jako já, tak o skvělé guilty pleasure. Výhoda toho druhého přístupu je, že se skvěle pobavíte a ještě si díky tomu užijete trefná videa podobná tomuto.

Po skončení jsem měl neodolatelnou chuť odběhnout na tmavé místo, zatnout pěsti, vrátit se v čase před projekci a užít si to znovu. Což vzhledem k tomu, že mi to přišlo přeci jen zbytečně dlouhé a ne příliš soudržné, je myslím samo o sobě nejlépe vypovídající.

V těch (nej)lepších momentech jako Griswoldovic famílie; o to větší škoda převažujících trapných scén, které jsou již přes čáru či zcela mimo mísu.

Dech se tají, jak ty ledy tají. Časosběrné, sakra působivé a ve výsledku značně mrazivé pozorování ledovců na ústupu.

Trpí to tradičním neduhem "crossoverových" setkání ze stáje DC; nezná to míru dobrého vkusu. Málem na to dojel již údernický synátor a toto je na tom ještě o stupeň hůře. Místo aby se to soustředilo na několik málo postav, tak se tu promenáduje jedno velké jméno vedle druhého. Ne snad, že by měli nějakou úlohu, ale čistě proto, aby se tu objevili, měli svých dvacet vteřin slávy a geekové si je mohli odšktnout ze seznamu svých vlhkých snů "ten versus tamten". A tak tu sice uvidíte kde koho od DC, ale tak nějak se pro tu promenádu jmen nedostává na ty hlavní, o kterých to je především. Což je škoda, protože ta látka má ve své dospělosti ohromný potenciál a především pro postavu Flashe dělá první poslední.

Adaptace čtenáři, cenami i časem prověřeného prologu k jedné z vůbec nejlepších literárních sci-fi (ano, myslím Mluvčí za mrtvé). Předloha pracuje s čistě dospělými nadčasovými tématy, na která je pro větší mrazivý účinek nahlíženo skrze děti (takový Pán much ve vesmíru) a ke cti autorům nesporně slouží, že se snaží o to samé. Problém je, že se o to právě pouze a jen snaží. Ovšem všudypřítomná osekanost a v důsledku toho jednorozměrnost postav i absentující větší proniknutí pod Enderovu kůži tomu zabraňují. Navíc se tu po celou stopáž bije rozpor dvou přístupů; věrné chladně odosobněné komorní adaptace "o něčem" a divácky vděčných pestrobarevných pozlátkových scén utočíčích na první signální. A to k sobě neštymuje.

Ten pravý vikingský zážitek na jaký se čekalo od knižních příhod Vikinga Vikiho a komiksové série Northlanders. Jde hlavně a především o přímočarou oddechovku, která však nedělá ze svého diváka tupce a to i navzdory tomu, že si mnohdy dělá z historické věrnosti dobrý den. Vadí to? Ani v nejmenším. Nejvíce na obtíž je tak všudypřítomná rozháranost; poslední dvě epizody jsou o něčem zcela jiném a zcela jinak než zbytek série a tak je to tu se vším. Nejmarkantnější to je na Travisi Fimmelovi. Čert vem že se australský akcent snaží skrývat tak nešikovně, že si šlape na jazyk. Jeho problém není dokonce ani to, že neumí hrát, jako prostý fakt že se nesnaží hrát. Jeho „hereckou“ odpovědí na vše, od lovu vysoké přes spánek až po sledování krutého vybíjení nejbližších, je šibalský úsměšek, přihmouřené oko; prostě pohled modrá ocel v praxi. A v čem je ta rozháranost? I když ho všichni přehrávají rozdílem několika tříd (včetně fakanů!), tak to moc nevadí, jelikož z něj sálá charisma, díky kterému není problém uvěřit, proč mu všichni baští, že změní zaběhnuté pořádky. Ve výsledku první sezóna plní stejnou úlohu jako její hlavní hrdina Ragnar Lothbrok v hlavní dějové lince; jde především o příslib do budoucna. Druhá řada nabízí v zásadě to samé, akorát sevřeněji a v zásadě se stále dokola opakovaným konceptem "jednu či dvě epizody zvyšujeme skrze intriky tenzi mezi postavami a pak je necháme vyrubat". Což špatně není, problém (i když to je příliš silné slovo, spíše zádrhel) ovšem je, že je to v politicko-vztahové linii standardní (jednou i vyloženě debilní) a tedy průhledné; je vesměs dopředu jasné, kdo koho, jak a proč podrazí/pomiluje/dekapituluje. Každopádně by nebylo na škodu přestat si hrát na něco ambicióznějšího než na co to má. Ono by bohatě stačilo držet se na poli přímočaré (ne hloupé!) historické rubačky. V té poloze to Vikingům sedne stejně nejvíce. Třetí řada se hned na počátku rozdrobí v několik nesouvisejících linií, které pouze variují témata i průběh v seriálu již "probrané" a přešlapují to na místě až to pěkné není. Ovšem celou sérii mohutně z vod nezáživnosti tahají závěrečné epizody s obléháním Paříže. Najednou je to plně soustředěné na jedno místo a i díky (ne však pouze) tomu jsou to rázem staří dobří Vikingové. Doufám, že si z toho tvůrci vezmou ponaučení do příštích řad. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 3/5 |

Málokdo (pokud vůbec kdo) umí v současné kinematografii civilně zachytit spletitost, složitost a s tím spojenou nejednoznačnost mezilidských vztahů tak jako právě Farhadi. Svým postavám vstupuje "dokumentárně" do života jen na určité období, aniž by vysvětloval co bylo a co bude. Zarytě se vyhýbá vyřčení nevyřčeného či nabídnutí (roz)řešení. I přesto (či právě proto) se umí dostat postavám pod kůži způsobem nevídaným. Přijde, zachytí, zdrtí a zase odejde. Největší (a ostatně i jediné) zklamání je, že se Farhadi snaží, ať již cíleně či mimoděk, o takové intimnější navázání na Rozchod Nadera a Simin. Ostatně tohle by klidně z fleku mohlo být volné pokračování "po letech". Stačilo by vyjít ze situace, že Simin s dcerou na západ odešly...