DaViD´82

K vlastní škodě si to příliš rochní v postupem času čím dál tím přepálenějším utrpení čistě pro utrpení. Zrovna v tomto případě více než kde jinde platí, že méně by bylo více. Zdejší konstantní mučednictví ústřední hrdinky rukou veškerého mužského pokolení vede k divákovu otupení, ne jeho znechucení. Zároveň by se tím vyřešil i vůbec největší zádrhel v podobě přestřelené stopáže. Každopádně jako působivě vystavěný drama (ne)western s patinou osudové řecké tragédie o milujícím "tak trochu" misogyniím otci a pelešící se "nevděčné" dcerunce výtečné. Především pak díky místy hypnotické uhrančivosti a suverénní Dakotě.

Severský noir pro jednou ne formou mrazivého thrilleru, ale finanční krimi, kde se namísto krve a mrtvol vrší obchodování akcií díky neveřejným informacím, kde jedna skořápková korporace se stádem bílých koní zastřešuje druhou a kde korupce patří k regulérní obchodní taktice. Na rozdíl od zámořských Billions, které pracují s v mnohém obdobně vystavěnou dynamikou, zde veškeré ty korporátní, finanční, vyjednávací a za stohy lejster schované machinace nejsou čistě zastřešující záminkou, ale regulérní součástí toho všeho. Na napínavosti výsledku to pranic neubírá, protože v jádru je to stále především o postavách a jejich činech čili prostě "kravaťácký nordic noir" se vším co by od toho jeden očekával; rozhárané charaktery s uvěřitelnými motivacemi, chladně procedurální přístup, zašmodrchanost toho všeho i již tradiční problém dánských seriálů, kdy tempo je tak specificky pozvolné, že by se to dalo/mělo odvyprávět v osmi epizodách namísto deseti (či deseti s kratší stopáží) a přitom by to stále nepůsobilo uspěchaně. | S1: 4/5 |

Hlavní vysílací časy (zdaleka nejen) na našich stanicích již tradičně okupují seriály z lékařského prostředí. A tak se do tohoto pelotonu přidala i ČT Dvojka s „dokureality TV“ formátem (ne nepodobným Nemocnici Motol), který dramatem, vhledem, osudy a emocemi nemá konkurenci a všem ujel o několik parníků. Neuvěřitelné, jak se tvůrcům daří držet linii a nepropadnout lacině ždímaným emocím (nečekejte kameru "nacpanou" pod ruce a do ksichtu chirurga během zákroku), byť je to nesporně vystavěno tak, aby to emoce/obdiv/údiv vzbuzovalo, to zase ne že ne. Navíc se nejede na jedné vlně "pacient za pacientem", ale každá epizoda má své zastřešující téma. Od počátku se tak (ne)přímo vzdává hold těm nejpovolanějším (a že to trio vybraných fachmanů a jejich týmů je neskonale vděčným objektem zájmu); a to prostě a jednoduše skrze jejich denní rutinu. Což bohatě stačí k jednomu z nejsilnějších programů, se kterými ČT v poslední dekádě vyrukovala. Zvlášť když se to od druhé epizody nezalekne ani kontroverzních, problematických či morálně ambivalentních témat a úhlů pohledu. Chyby to samozřejmě má, především poněkud chaotickou roli „dokumentaristů za kamerou“. Není to tak, že by vždy byli aktivní co se zvídavosti týče, ale zase se nedá ani říci, že by byli za všech okolností neviditelní a do dění nevstupovali. Jako kdyby každý ze tří štábů měl v tomto zcela jiný přístup. Každopádně potenciál pro případné další řady je nezměrný, jelikož s tímto formátem rozhodně lze zajít ještě dále.

Pro plné zorientování se to vyžaduje přeci jen lepší než povšechnou znalost v předmnichovských politických piklích čili pro neznalé to příliš není. Jenomže zároveň to není ani pro ty, kteří o nich páru mají, jelikož těm to nenabízí nic, co by již nevěděli. Netne se v tomto ohledu dostatečně hluboko. A stejně se to má s orámováním děje skrze psychicky zlomeného Masaryka jakožto člověka, který se cítí zrazen a zároveň, že sám zradil. Není to sice v této poloze nezajímavé, ale nedostane se mu to nijak pod kůži čili skutek i v tomto případě utek. A do toho všechny ty jakože artové mnohoznačné záběry na tříštící se vlny apod. Každopádně jako celovečerní kinoverze Českého století to vlastně není vůbec špatné.

Výtečně vybrané pohádky, které jsou tak akorát dlouhé, tradičně pojaté, ale zároveň ne pouze upravené verze všem dobře známých příběhů a i tak akorát poučné, aby však nepůsobily, že v nich jde jen a pouze o to ponaučení. Jsou to prostě dobré pohádky. Má to jediný problém; Langmajerův nezúčastněný přednes. U Langmajerů doma holt asi pohádky četl někdo jiný než on, protože tohle působí spíše jako čtení pro rodiče než jejich potomky. Což je u "rozhlasového" formátu, kde krom několika mála ilustrací není nic jiného než osamocený sedící herec čtoucí knihu, docela velká piha na kráse.

Twin Peaks 90210

Trefný satirický nadhled o tom, jak starost o děti nahradila posedlost dětmi, žabomyších půtkách na krev na maloměstě i o tom, co se děje za zavřenými dveřmi domácností, když se nikdo nedívá (v "ne až tak hrozivosti" jde v důsledku o jedno z nejmrazivějších ztvárnění domácího násilí vůbec). Spíše než o adaptaci jde sice o doslovnou ilustraci předlohy, ale ta je natolik nosná i tématy bohatá (jakkoli na oddechové straně spektra), že to spolu s výtečným obsazením rodičů i potomků bohatě stačí ke spokojenosti. Problém je jedině délka; přeci jen sedm epizod na něco málo přes čtyři sta stran je silná káva sama o sobě. Nemluvě o tom, že už i předloha se potýká s mlácením prázdné slámy ve střední pasáži. Paradoxně přes veškerou doslovnost to má však oproti předloze značně odfláknutý závěr, kde nejen že se nedostane na důstojné uzavření veškerých linií, ale ony dokonce některé v této verzi ani nedávají smysl.

Příběh muže, který se řítí do záhuby. Napsat, že jde o francouzskou odpověď na Homeland (ve stylu The Hour/Mad Men) je jako si několik hodin schraňovat v ústech chrchle a následně je nenávistně flusnout do tváře tvůrcům, jenže... Drobet pravdy na tom chtě nechtě je. Hlavní rozdíl je však v civilnosti pojetí (je to zcela prosto velkých slov, gest i činů) pohledu na chod oddělení náboru "známostí"; nejen přeběhlíků, agentů, teroristů, ale převážně běžných lidí, kteří by potencionálně mohli mít přístup k zajímavým/nebezpečným (dez)informacím. Je to o tom, jak si k nim najít cestu a dostat se jim na kobylku, nikoli o tom, jak je vydírat.* Prostě denní rutina jedné nevšední kanceláře plná přetvářek, intrik, přechcávání, kutí piklů, ohlížení se přes rameno, papírování, přísných pravidel na pracovišti, přezdívek operativců převzatých z Tintina a... A ano, je to do morku kostí chladně procedurální „lecarréovina“ v tom nejlepším možném slova smyslu, která je navíc aktuální a ani byť jen v jediném bodě černobílá. Prostě nikam neuhánějící uvěřitelný špionážní majstrštyk, kdy mnohdy není jasné ani kdo je myší a kdo kočkou, s nervy drásající tenzí pramenící z chování i následných činů chybujících lidí dělajících svou práci a to v čem jsou sakra dobří. Nikoli z přestřelek, vražd či hrozících teroristických útoků. Vítězí pragmatická rozhodnutí, ne ta vedená emocemi. Již první řada mnoho podobně kvalitních žánrových konkurentů nemá; nemluvě o ještě lepší druhé řadě, která pak nemá přílišnou konkurenci rovnou napříč celým seriálovým spektrem bez ohledu na žánrové škatulky. A ostatně ani třetí řada z nastoleného trendu "absolutní kvality" nevybočuje, byť v posledních dvou epizodách obsahuje zárodek něčeho, co by v budoucnu problém být přeci jen mohl; a to sice přílišné lpění na jedné z linií, která potenciálně hrozí mlácením prázdné slámy. Paradoxně však problém doposud „nejslabší“ čtvrté řady není ve výše uvedeném, to tvůrci ustáli více než se ctí, ani v kvalitě jednotlivých linií (jsou na shodné úrovni jako vždy), ale v propojení toho všeho do jednoho soudržného celku. Jsou tu tři samostatné linie; dvě se ještě jakž takž s přivřením očí doplňují (byť ta co se dlouho tváří jako hlavní nakonec vyšumí a slouží spíše/snad jako možná rozehrávka pro další řadu), ale jedna je zcela odstrčená od počátku do konce mimo veškeré dění, na jiném místě a s jinými charaktery. Což do značné míry platí i o páté řadě, kde ta rozháranost a roztěkanost je ještě patrnější. Akorát s rozdílem, že v ní je ta stěžejní linie více v popředí a ještě o chlup lepší. Nezvyklé je však finální duo hořkosladkých "epilogových" epizod, které uzavírají kapitolu za jednou érou. Působí, s ohledem na stavební kameny série, takřka až nemístně, jak z úplně jiného seriálu (à la Sopránovi). Ostatně je má na svědomí Audiard a nesou jeho rukopis ve všech ohledech. Ovšem po pěti sezónách se to snese; je to totiž jako uzavření jedné éry zasloužené. * Vaším skutečným úkolem bude ničit životy lidem, kteří nejsou nutně špatní. Jsou to pouze cizinci, kteří pracují pro svoji zemi a mají přístup k informacím důležitým pro naši bezpečnost. Lidé, které nazýváme padouchy jenom proto, že žijí na opačné straně hranice a vědí věci, které nám chce jejich vláda za každou cenu zatajit. | S1: 5/5 | S2: 5/5 | S3: 5/5 | S4: 4/5 | S5: 5/5 |

Odvrácená tvář politiky skrze ambiciózního starostu Dunkerku. V zásadě přesně to čím chtěl být netflixovský Marseille či Spin. A to sice vyspělým amorálním nekompromisním politickým thrillerem o všeho schopných politicích, kteří si s francouzským šarmem a grácií vráží intrikářské politické kudly do zad (skrze převlékání kabátů, machinace s distribucí dotací, stávkami apod.) ve stylu House of Cards či Bosse. Až na to, že tady se nehraje pouze politika nejvyšších politických pater, ale i ta každodenní stále ještě běžného plebsu se dotýkající. Prostě stará dobrá francouzská škola v osmihodinovém hávu stavící stejnou měrou na nešablonových postavách jako na strhujícím průběhu jedné zášti. Drobnou pihou na kráse je pouze fakt, že zatímco u Rickwaerta je motivace, která ho žene kupředu, jasná, tak u dua Dorendeuová/Laugier tomu tak není.| S1: 4/5 |

O co syrovější, o to vyzrálejší. Komiksový ekvivalent Nesmiřitelných/Gran Torina aneb díky Bohu, že se nejedná o adaptaci Old Man Logan, ale o nekompromisní vyspělou neo-westernovou road movie z ranku "lépe už bylo, teď zbývá jen dožít". Prostě eastwoodovka o podzimu života ikony sužované vnitřními démony jak vyšitá, jen stopáží neopodstatněně přestřelená.