DaViD´82

Je poněkud zarážející, že epizoda pro kterou se připravovala půda od závěru druhé řady, by naprosto (ale skutečně naprosto) shodně fungovala jako epizoda Doctora Who. A zarážející je to o to více, že zdejší "Saw syžet (s Pevnost Boyard rozměrem)" byl v Sherlockovi již jednou použit. Akorát tedy o poznání lépe. Na druhou stranu se tomu nedá upřít, že to je zábavné, v perfektním tempu a umí to být stejnou měrou napínavé i nesměšně emocionální. A tak je nakonec nejvíce na škodu fakt, že to v závěrečné dvacetiminutovce udělá tři kroky vzad čili několik let naznačování a vytváření osudového dusna přichází zcela vniveč.

Pokud něco první sérii vyčítat, tak občasné potíže s tempem. Což je problém, který přetrval a kvůli vyššímu počtu epizod je v první polovině této série o poznání znatelnější. Jednoznačná výtka směřuje i na adresu velkého zvratu v polovině série. Nic proti němu, je sám o sobě vynikající. Jenže je použit na špatném místě; respektive pozdě. V té době to totiž díky všem těm pečlivě rozesetým náznakům aktivní divák (a pasivnímu "seriále bav mě" divákovi Mr. Robot vskutku určen není) alespoň do nějaké míry prokoukne. Měl přijít již na konci úvodní epizody série; tam by měl ještě potřebný wow efekt a zároveň by umožňoval řádově zajímavější interpretaci v epizodách následujících. Tolik k problémům a je čas na klady. Tak především je třeba s povděkem kvitovat, že tvůrci nejdou po cestě vyšlapané první řadou (jakkoli, pravda, někdy na té nové cestě zbytečně přešlapují na místě). Audiovizuál je ještě o chlup vypiplanější a důmyslnější (také si to tentokrát celé zrežíroval Esmail sám), Malek a Carly zase o kus působivější. Chytré, uvědomělé, promyšlené, pomalu gradované, inovativní. To vše platilo a platí i nadále. Ve výsledku nesporně slabší první řady, ale stěží to považovat za vyložený ústup kvality. A když se vezme v potaz s jakým koncem museli tvůrci pracovat, že se museli obejít bez jednoho ze dvou největších tahounů (dějově i výkonem) první řady, že většinu sezóny jede každá z postav svou vlastní oddělenou linii a že se tentokrát opustilo od epizodického vyprávění, tak je výsledek vlastně ještě o dost lepší než by jeden čekal.

"There came a moment around the time I turned 70, when it dawned on me that I was no longer a participant, rather a spectator." Notně prodloužená verze a (c)hutnou omáčkou opatřená Audience. Vpravdě opulentní (obrazem, výpravou, kostýmy, hudbou), což však nic nemění na faktu, že nejlepší a nejsilnější to nesporně i tak je v komorních "divadelních" momentech dialogů dvou až třech postav. Ostatně ono je to koncipováno tak, že mnohé epizody jsou samostatná jednoaktová dramata díky čemuž je to spíše o jednotlivých scénách či epizodách než celku. Seriál je to každopádně v nejlepším slova smyslu distingovaný (nezaměňovat s emočně chladným), navzdory tématu nikdy černobíle (anti)monarchistický, oplývající skvostnými dialogy, kterému dodává šťávu to, že Morgana stejnou měrou jako status a dynamika královské rodiny zajímají premiéři, kabinet, sekretariát, služebnictvo a v neposlední řadě dobová politická i společenská situace (ne)urozených všech vrstev. Prostě lidé. Ti především a "až" v první řadě a po celou dobu. | S1: 4/5 | S2: 5/5 | S3: 3/5 | S4: 4/5 | S5: 3/5 |

Přesně ten typ filmu, který se v osmdesátkách stal trademarkem spielbergova Amblinu. A ač toto "amblinovka" není, tak si to s nimi nikterak nezadá. Zpočátku. Je tu vše od maloměsta, čistě dětského pohledu na věc, sympatických děcek, praktických efektů, Goldsmithova zdařilého soundtracku (speciálně pak hlavní motiv), samozřejmě i kol (bez těch by to prostě nešlo) a... A především ona nezaměnitelná osmdesátková atmosféra dětské výpravy za nevšedním dobrodružstvím. Nemá to sice takové tempo a spád jako žánrový souputníci, ale rozhodně je to natolik dobré, že si chtě nechtě jeden pokládá otázku, proč z toho není nadčasová klasika jako z těch ostatních a místo toho to upadlo do zapomnění. A pak se film přehoupne do druhé poloviny a rázem je to jasné. Protože tvůrci do značné míry opustili poetiku dětského dobrodružného snímku. Je to sice i tak zajímavé, ale již ne příliš dobré a záživné. Výsledkem je sdělením ambiciózní "jakože dětský artový trip o všehomíru a padesátkových sci-fi béčkách", který je korunován kultovním závěrem, kdy byl Dante nucen snímek dokončit mnohem dříve než původně bylo v plánu a tak tam jako z nouze ctnost narouboval začátek snímku "tak trochu jinak".

Čekal jsem vizuálně výraznou řádně špinavou do estetiky gotického horroru stylizovanou komorní atmosférickou depku zdůrazněnou Maxem Richterem, která bude zdánlivě o ničem, ale pod povrchem z ní bude cítit podprahová "conradovská" tenze. A kterou se zakaboněný po pomstě prahnoucí a pikle kující Hardy promručí od titulků k titulkům (a nesklouzne do parodie sebe sama), podporován britským divadelním výkvětem (především pak Jonathanem Prycem samozřejmě). Což je přesně to, co jsem dostal. Problém je, že to má materiál na výtečnou čtyřdílnou minisérii a nikoli na osm hodinových jednotvárných epizod. Není problém v pomalém tempu. Problém je že se tvůrcům naprosto nedaří délku ospravedlnit, ovšem zároveň se nedá říci, že by vyloženě nudili. Stále v každé epizodě nabídnou dostatek kvality (krom výše zmíněného je v každé epizodě hned několik fenomenálních scén), aby se našel pádný důvod k puštění další epizody. Otázkou je, zda to stačí; speciálně když se to ve finále dostane přesně do bodu, který divák očekává od první epizody. | S1: 3/5 |

Výtečný rodinný spielbergovský horror, který byl přístupný dětem. No nevím, vidět tohle tehdy v šesti či sedmi, tak už v životě nespím v posteli sám. Ovšem film to mohl být ještě o řád lepší, kdyby se tolik neopájel tehdejšími technickými vymoženostmi a nevršil efekty jen pro efekty, které však dnes chtě nechtě působí směšně. Chybí jim punc nadčasovosti a ruší to jinak pečlivě budovanou atmosféru. Přitom když si tvůrci vystačí čistě se šuměním televize, modrým světlem zpoza dveří, vědmou citlivě rodiče informující o "Bestii za oponou", nehybným šášulou u dětské postýlky (s vetřelčím plakátem v pozadí), Goldsmithovou hudbou. praktickými efekty či rovnou pravými lidskými ostatky, tak to umí být řádně působivé i dnes. Je v tom prostě cítit určitý rozpor, který se projevuje v nejednom aspektu. Nejznatelnější to v závěrečné půlhodině, kdy se nejdříve dostane ke slovu regulérní finále (Aťka Janoušková versus Záhrobí) a konec. Jenže místo titulků následuje rovnou druhý díl v podobě druhého regulérního finále, které se však nese ve zcela jiném duchu. A obě jsou výtečná, byť mnohem raději mám to druhé. Poltergeist měl být kratší, měl se méně spoléhat na „CGI“ efekty a neměl na něm být tolik znatelný nesoulad mezi Hooperovou a Spielbergovou vizí. I přesto (či dílem právě proto) je to dodnes film, který spolehlivě najdete v každém pořádném žebříčku nejzásadnějších žánrových filmů. A najdete ho tam právem.

Má to své nesporné problémy (mnohými zde trefně pojmenované), ale zároveň jde o jednu z těch lepších aktualizací původní látky (opomíjená povídka v rámci kánonu, která dala vzniknout jednomu z největších detektivních klišé). Tentokrát nepůsobí jako do děje povinně naroubovaná, ale naopak ta pofňukávací omáčka (fungující pouze díky ústřednímu hereckému duu) je vystavěná kolem ní. "(ne)Sherrinfordský" závěr okatě signalizovaný od samého začátku série; v tomto jsou už bohužel Moffat s Gatissem příliš průhlední.

Most people have heard of Hamlet, even if they haven't seen it, because it sounds quite boring. So, what's it about? Well, I have seen it and it's about four hours long. Edukativní, třeskutě smrtelně vážně vtipná a vlastně i nejláskyplnější pocta Shakespearovu odkazu v roce, který jich z pochopitelného důvodu přinesl bezpočetné tucty.

Série bezpečně se pohupující na vlnách lehkého trpasličího nadprůměru a osvědčené sázky na jistotu, kdy žádná z epizod není vyloženě marná, ale pouze jedna je památná (stejně jako v minulé řadě jde o tu třetí v pořadí). Dává tak vzpomenout na zlatou éru i něčím jiným než převažující nostalgií jako ty zbylé.

Vlasům jsem se zcela programově vyhýbal dobře dvě dekády. Nikoli kvůli tomu, že jde o muzikál či snad proto, že jde o "manifest mániček", ale z důvodu, že jsem kdysi utrpěl zhlédnutí klasické verze. Což je v podstatě novácká devadesátková rozjuchaná estráda bez ladu i skladu, kde na jednu vynikající píseň v děsném aranžmá připadají dvě k nepřežití (a samozřejmě v děsném aranžmá), navíc tak tupě vlezle prvoplánově agitační, že snad i samotným hippíkům se to muselo zajídat. Vidět jsem to již nikdy nechtěl; a to ani od Formana, jakkoli mi stále vrtalo hlavou "co ho k tomu sakra vedlo". Když jsem se nakonec přeci jen odvážil, tak bych řekl, že žádný jiný film nedokazuje Formanovu velikost jako právě tento. Dokázat tu zhůvěřilost obdařit smysluplným a ve výsledku až nečekaně působivým dějem (schválně si na wikipedii přečtěte původní průběh "děje"), nechat (až na jednu výjimku) jen ta dobrá čísla, navíc nikterak výrazně muzikálově stylizovaná, pozměnit pořadí písní, jejich interprety a vlastně skoro vše, to je důkaz, že on by snad i porevoluční Olmerova "díla" dokázal přetvořit v nadčasové klasiky.