Amarcord_1

83% - Překrásný animák s originálním příběhem, vypracovynými postavami, a krásnou myšlenkou. Musím přiznat, že tento film ještě posílil mou lásku k vaření (zejména k experimentování). Proč tedy nedám pět hvězdiček? Těžko říct... Asi cítím, že podobných filmů již bylo hodně, a hlodavá zvířátka mě jinde dojala víc. Třeba se na podruhé polepším.

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o)

80% - Pedro a jeho dokonale barevná režie bylo něco, co jsem sice čekal, ale opět mě to převapilo, a do velké míry vzalo. Tomuhle já říkám „dobře udělanej film“! Skvěle vypracovaný scénář s několika zatraceně dobře fungujícími točnými momenty je podporován Iglesiasovou hudbou, která výborně pracuje s dynamikou, napětím a rytmem filmu. Nuda nehrozí. Shlédnutí Špatné výchovy jsem dlouho odkládal, protože jsem se úplně netetelil touhou ponořit se do homosexuálního prostředí, ve kterém se děj odehrává. Pokud máte podobný problém s motivací vůči tomuto filmu, prostě věřte Almodóvarovi, vyplatí se to.

30% -Pár spektakulárních akčních scén a sympatický pár v hlavních rolích jsou jediné klady tohoto paskvilu, ježhož scénář, jsa si vědom své vlastní bezvýchodnosti, hloupne s každou přibývající minutou. Koukněte se radši zvlášť na nějaký Matrix a Válku Roseových. Tento film je tak trochu „2 in 1“ z obou zmiňovaných, a zoufale nefunguje.

85% - Tento film mému vkusu sice zrovna nelahodí, ale přesto mě velmi oslovuje svým geniálním řemeslným zpracováním, zničujícími nadčasovými symbolismy a skvělými hereckými výkony. Viděl jsem ho třikrát, a líbí se mi čím dál víc. Zvuk, kameru a hudbu (v tomto pořadí) považuji za hlavní klady Apocalypse Now – jakéhosi válečného „road movie“, jehož děj se sice možná trochu táhne, ale o to víc z něj člověk šílí.

90% - Druhý Felliniho film od smrti Nina Roty je podbarven šlágry a odrhovačkami klasické hudby s důrazem na operu. Od začátku do konce nesmírně zajímavá a milá lidská podívaná. Italská vášeň pro zpěv a jisté elitářství v konfrontaci s cílem i průběhem plavby. Vizuálně úžasně natočené: Studiové igelitové vlny se mi ohromně líbily a závěr mě přesvědčil, že i Cameron si od Felliniho asi leccos propůjčil ;o) Tato podivná road-movie (dá se to použít v souvislosti s lodí?) mě mnohokrát dostala tak, jak to dokáže asi jen Fellini. Člověk se prostě usmívá, ale nějak tak dovnitř, a během toho chechtání se mu do očí derou slzy dojetí...

70% - Nevím, co zdejší mluvkové shledávají na českém dabingu špatného. Originální i český je namlouván jediným člověkem (Martin Sobotka alias Lister z Trpaslíka mi fakt vyrazil dech!), což mimochodem jasně dává najevo, že tento film nemá ambice být dobrý, ale být špatný - a to svým vlastním originálním stylem. Ve své špatnosti dává vzpomenout na mnoho komických žánrových klišé, která jsou u těch "pravých" filmů myšlena naprosto vážně, a celek doplňuje infantilnostmi nejhrubšího zrna. Co si budeme namlouvat: Tento film je naprosto nevhodný pro intelektuální party milovníků asijských bojových filmů. Je však zajímavým zpestřením jiných intelektuálních parties se zvýšenou koncentrací ironie, sarkasmu a lehkých drog ;o)

20% - Každý zajímavý nápad na celý večer zábavy nestačí. Odmyslím-li si všechny ty vulgarismy, je tato hra strašná, ale fakt ukrutná nuda. Vycházeje z toho, že z Ivánka lidé často citují, dá se říct, že zde máme tu čest s možná největší propagací a populirazí sprosté řeči v historii moderní češtiny. A tím já se skutečně nebavím. Jednak, protože je to nuda, ale taky trochu z principu ;o)

90% - Do kina jsem šel na další díl Simpsonů, tentokrát delší a širokoúhlý. Čekal jsem aspoň tolik zábavy, co se vejde do jednoho tradičního dílu... no a tak se stalo. Kdo se rád baví u Simpsonových, měl by se bavit i při tomto dílu, kde se sice leccos opakuje, ale vem to čert. Děj má spád, nedochází k žádným přiblblým písničkám, a Ned Flenders prý bude nominován na Oskara za vedlejší roli. To by vám, přízemním pozemšťanům, mělo stačit, holoto!

60% - Steva Buscemiho mám moc rád, a toto jeho dílko jsem si užil. K nadšení jsem měl ale daleko. Jedná se o komorní konverzačku, v níž se však po té „konverzační“ stránce tolik zajímavého neděje. Během příjemných osmdesáti minut divák zažije několik náladových obratů, které po hříchu časem nepřekvapují a pateticky nudí. Něco na tomto filmu je scénaristicky nedotažené. Nevím, zda-li je to nepříliš velká přesvědčivost celé situace, či absence nějaké pointy, nebo oboje. Jisté je, že jsem z kina odcházel s pocitem, že jsem byl svědkem podivného chování dvou lidí,že mi to přišlo docela zábavné, ale taky bohužel „kde já už jsem to jen viděl...?“.