Martrix

Sice to pořád vypadá, jako by se nic moc nedělo, ale zpětně si uvědomuju, že tempo je přesně takové, jak to příběh potřebuje. Není to umělé natahování, kdy tvůrci vaří z vody a snaží se naředit jeden nápad. Tady se buduje a protože zatím se postavy chovají jak mají a nezaznamenal jsem zatím žádný hloupý moment, nemám důvod si myslet, že to nikam nepovede.

Velmi rozvláčné, ale tvůrci naházeli divákovi dost drobků, aby vzbudili zájem. Jako vždy u mysteriozních, nebo hororových kousků, i tady se velmi vyplatí nic moc si o filmu nečist, ideálně mít jen skouknutý trailer. Melody a kupodivu i Mamouda jsou v pohodě, kamera velmi dobře, atmosféra tam je...takže zatím dobrý.

Vcelku zklamání. Fajn kamera, neokoukané tváře, zajímavé prostředí a exorcismus trochu jinak. Tím to dobré ale končí. Strojené dialogy s neherectvím hlavní postavy, spolehlivě utloukly atmosféru, která se místy drala ven. Dílo zkázy ale dokonala velmi primitivní kostra příběhu. Nepřekvapí vás vlastně nic ...s výjimkou podivného chování postav v závěru, které hraničí se parodií. Jakoby se tvůrci na poslední chvíli rozhodli, že Old Ways bude pilot k odlehčenějšímu seriálu s názvem Bruja nuevo.

Film doslova nacpaný (budoucími i tehdejšími) hvězdami, scénář mistra komedie režírován Fričem a přesto tomu výsledek tak docela neodpovídá. Zápletka není špatná, ale humor je dávkován poněkud opatrně, takže to moc neodsýpá. Tvůrci nahodili předvidatelnou zápletku, takže divák vlastně čekal jen na scény s Haasem, který ale bavil jen komolením češtiny. Ferbasová v roli Tonky byla spíše vedlejší postavou, takže zatím teprve vystrkovala svoje komické růžky. Potenciál většiny hvězd s výjimkou Baarové, tedy moc využit nebyl a vlastně být ani nemohl. Všichni se jakoby drželi zpátky...což jim velel samozřejmě scénář. Švadlence chybí rozvernost typická pro komedie třicátých let a snad diváka ochladilo i téma vykořisťování, které vyznělo vážněji, než sám Wasserman nejspíš chtěl. Vlastně je to tak trochu dramedie pro pamětníky. Vůbec by mi nevadil remake z dnešní doby.

Jestli byly vzpomínky Bobana na to jak vlastně přežil fajn, tak teď už to tvůrci s těmi flashbacky přehání. Věděli jsme už od první epizody, že Bobeš zachránil Fenku a že se uprdelil v Hutthouse a přesto najednou tři čtvrtiny epizody sledujeme, jak se to stalo.  Z pohledu vývoje děje, total zero, tomu se ani nedá říct vařit z vody, to je prostě jen obrázkový kalendář. Tzn. typická epizoda, která nic nikam neposouvá, ale spustí slinné žlázy všem fanouškům, kteří prostě milují všechno SW. Naštěstí to vcelku vynahradí ta nevzpomínková čtvrtinka, kde se aspoń něco řeší. Úplně mě ale fascinuje, jak si tvůrci pohrávají s diváky, jako s loutkami. Stačí třívteřinový hudební motiv Mandorínkomana v tom správném kontextu a matky letí pro mopy, aby vytřely loužičky pod svými nerdíky. Ano, tohle je fanservicová matrjoška. Fanoušové dostali Krsťu a teď další cukřík...objeví se jetpakář ve zbroji z adamantia. A já jsem si jistý, že to není zdaleka všechno...protože co se děje týče, nemají tvůrci co nabídnout, takže musí doručit další figurky, aby byl ten adventní kalendář co nejpestřejší. PS: Ale uznávám, že vizuál je luxusní.

H. Haas opět jako výrazně starší postava. Kdo ví, proč vykrádal role svým starším kolegům? Ve svých 33 letech ztvárňuje šedesátiletého despotu, který tvrdě vládne všem, kteří ho nechají. Haas byl vynikající herec a sice byl vtipnější, než později Marvan, ale současně byl méně opravdovější. Marvan byl skutečný morous v odpovídajícím věku. Přesto není důvod hledat mouchy. Poslední muž je i tak hereckým koncertem s několika zdařilými vtípky a vlastně ani nevadí ten závěrečný neuvěřitelný přerod z despoty na demokrata. Přesto dám raději spíš silné tři, než slabé 4*.

Těžko hodnotit přes dvacet let starou bondovku jinak, než pocitově. A přestože je Brosnan sympoš, Sophia opravdu krásná a záporák v podání Carlylea má dostatek charisma...nezmůžu se na víc, než chladné...většinu času jsem se sice nenudil, ale ani vysloveně nebavil. Možná je to tím, že žánr přepálených akčních blockbusterů neberu s dostatečným nadhledem. Na druhou stranu...bondovky s Craigem i poslední M:I se mi líbily. Jeden svět nestačí, přesto ze všech brosnanovek trochu vyčnívá a asi je nejstravitelnější. Zápletka je vcelku ok a začíná se tady projevovat i to, co mě bavilo na pozdějších 007. Je to víc a víc osobní. Pravděpodobně na tom mají podíl pánové Neal Purvis, a Robert Wade, kteří sice i tady vystavili Bonda opravdu velké akční náloži, ale pořád zbyl čas i na další postavy. Bohužel jsem měl pocit, že se v takové poloze necítí Brosnan nejlépe...bylo to jako postavit Shreka mezi sedm trpaslíků. Přesto mu nelze nic moc vyčíst, protože ty zdlouhavé scény, kdy všichni ví, že to dobře dopadne, že se to Bondovi zase povede...protože postava Bonda je odsouzena dosáhnout vždy svého...ty scény mě prostě nudí. A nejspíš je to i důvod, proč jsem byl nadšený z Casina Royal, kde Bond snad poprvé zakusil tvrdou ránu, kdy se mu někdo dostal pod kůži. I když je srovnání trochu nefér, vysvětluje to moje nižší hodnocení. Postavy, kterým se nedá dostat pod kůži, jsou mrtvoly, figurky v rukou scénáristů a jejich úkoly mi nepřipadají moc důležité, když k těmto postavám nemám žádné sympatie a vlastně je mi jejich osud ukradený. A přesně to je můj problém se starými bondovkami. Než přišel Craig, bylo to o chlápcích, kteří srkají Martiny, osouloží koho si zamanou, zabijí kohokoliv, kdo se jim postaví a splní vše, co dostali za úkol. U toho trousí vtípky a tváří se, že jsou vždy nad věcí. Takhle ploché, nejsou ani postavy ve 2D animácích. Pozitivní je, že v této bondovce se to pomalu začínalo měnit k lepšímu.

Sally Hawkins pro mě má zvláštní kouzlo, takže ať už je v jakékoliv roli, tak z ní nemůžu spustit oči. Postavy které hraje, díky tomu vnímám mnohem opravdověji, než jen jako imaginární figury, jak jsou popsané ve scénáři. V tomto filmu mám navíc poprvé možnost vidět ji mladou. Celá Poppy, povahou i vzhledově, dokonce i povoláním, představuje ženskou, kterou jsem vždycky chtěl. Přiváděla by mě k šílenství. Jistě, ale vedle takových sluníček si tak bude připadat každý druhý. Buď vás nabíjí, nebo zabíjí...je na vás, jak moc se budete chránit. Poppi je třicetiletá žena, která byla obdařena darem životního optimismu a radosti ze života. Život není peříčko, tak proč ho ještě dramatizovat negativním přístupem a škarohlídstvím. Jenže zdaleka všichni to tak nemají, což pocítí i sluníčkovka Poppy. Leigh namíchal první polovinu filmu tak, že se člověk uculuje a moc té praštěné a usměvavé ženské přeje, aby to štěstí tvořené prostými, ale důležitými věcmi neskončilo tvrdým pádem. Je to o nastavení diváka, jestli vnímá živost  jako stav pohody a radosti, který občas přeruší nějaká nepříjemnost, nebo jestli bere život spíš jako sled povinností a útlaku, který občas prosvítí šťastné chvilky. A právě takový nešťastný a tím pádem zlostný člověk vstoupí Poppy do života. Leigh chtěl nejspíš ukázat ten kontrast a přimět diváka, aby se aspoň vědomě občas pokusil být víc jako Poppy, než jako Scott. Ale možná se jen chtěl podělit o tu radost, že někoho takového zná a dát některým mužům naději, že sluníčka jako Poppy existují.

Nikdy by mě nenapadlo že chlápek, který mě kdysi okouzlil poetickou, rozvernou a vtipnou Amélií z Montmartru, mi zkazí den jedním z nejhnusnějších fantasy příběhů, jaký jsem viděl. Stylisticky je to parádní, vizuál neživých předmětů je dokonalý. Děti, představitelka Drobka speciálně, jsou kouzelné a bizarní postavy skvěle obsazené i zahrané. Spousta vynikajících a velmi neotřelých nápadů a s tím souvisejících scén, vytváří hravou směsici smrdutého fantasy artu...který nesnáším. Podobně jako někdo zvrací ústřice a jiný je miluje, tak já mám problém s příběhy o pokřivenostech, které se odehrávají ve světě, kde slunce svítí jen aby vám vypálilo oči, hudba hraje jen aby z vás udělala zabijáka a láska vede nevyhnutelně k tomu, že vás zabijí. A neospravedlní to ani ty dvě hřejivé scény v závěru, ani happyend, který už tu slizce úchylnou atmosféru nemohl překrýt. Tento film strkám do šuplíku k "pohádkám" J. Herze, kterého považuji za krále hnusného artu. Totálně mimo můj vkus a preference. A to jsem si myslel, že největším úletem Jeuneta byl Vetřelec: Vzkříšení. Zlatej Alien.

Jednou za čas se podívat na infantilní animák, určitě nezaškodí ani předospělému chlápkovi...jsem si řekl. A jo, neuškodilo mi to. Nemusel jsem použít víc mozkových buněk, než stačí na udržení svěračů a víček. Jedny aby se neotevřely, druhé nezavřely. Premisa není blbá a jakýsi potenciál tam je, ale pořád je to hloupoučká pohádka s jasným poučením dětí. Oproti jedničce kouzlo vyprchalo a přestože nechyběly ani vcelku dobré nápady, tak mě to moc nebavilo. Bylo víc než jasné jak to dopadne, i jak se k tomu konci bude směřovat. Ale těžko si stěžovat, že se nekoná žádný další Shrek, nebo aspoń nějaká lepší pixarovina. Hotel Transylvánie: Transformánie, je jednoduše průměrný animák.