flanker.27

Pravda, mé hodnocení nemůže být objektivní, protože jsem viděl všeho všudy části nějakých čtyř dílů. Je to ale z právního a sociálního prostředí, tudíž mi to nedá nekomentovat. Takže: politicky korektní srajda, kde se vznešeně moralizuje tím nejubožejším a nejlacinějším způsobem. Je jedno, že ty kecy lze rozcupovat dvěma nebo třemi větami racionální argumentace, protože jsou nesmírně hloupé, to scénáristy zjevně netrápí. Příklad: žena v naději tam káže, jak se nepodrobí prohlídkám a kdesicosi, spoléhá na boha všemohoucího, který přece chce, abychom byli zdraví a silní a jeho vůle je neměnná. Už vidím, jak případně její děťátko, které umřelo kvůli senzibilizaci krve (věc, která se dá velmi snadno identifikovat v prenatálním stádiu a vyřešit rychlou transfůzí) jen proto, že to nebylo včas odhaleno, jí pak z ráje zamává a řekne "maminko, díky žes mi nedovolila žít, že ses spolehla na vůli všemohoucího, já teď můžu být v rájíčku." A maminka nad mrtvým děťátkem zaplesá "to je boží vůle, díky ti pámbíčku." A zatímco maminka pěla svou ódu na boží vůli a svobodu rozhodnutí (kterou svým přesvědčením svému očekávanému dítěti zcela vzala), všichni v soudní síni sedí, poslouchají s blaženým úsměvem, jak je to všechny osvítilo, nikdo ani nehlesne slovo námitky, jen se chytnout za ručičky a zpívat koledičky. Bleee. Imbecilita, která předpokládá, že divák je individuum bez mozku a vlastního rozumu. A možná vzhledem k zemi původu nebude tak daleko od pravdy.

Námět, který se objevuje zjevně ve více zemích. Jezinka tu zmiňuje ruskou, já jsem něco podobného četl v knize francouzských pohádek (už si nepamatuju, zda to byl Perrault nebo někdo jiný). Proti zdejší nevlastní matce jsou všechny Popelčiny macechy dohromady vlastně docela milé paní, ke kterým se dá chodit každou neděli na horkou čokoládu. To jen dodává příběhu na drsnosti a závažnosti, proto je škoda, že je místy děj trochu nedomyšlený a konec takový uspěchaný, ale nevadí. Jen mne zaráží, proč ti, kdo mají moc všechno zlo utnout na začátku, nechávají hlavní postavy procházet takovým martyriem, které si zasloužily leda svojí dobrotou. Aneb zase izákovský problém (či abychom zašli do filosofie, theodicea), který nikdy nestrávím.

Orientální pohádky mám docela rád, často se věnují snaze o nastolení spravedlnosti a bývají docela chytré. Nicméně tenhle šach vypadá (i díky angažování Miroslava Donutila) jen jako taková příprava na Rozsudky soudce Ooky, což je moje vůbec nejoblíbenější pohádka ta toto téma. Takové hodně dobré tři bodíky, s podmíněným odkladem na čtvrtý.

Reparát za Promethea? Dá se to tak brát, s výhradou, že jestli byl let na hasičáku v Gravity na povytažení obočí, pak zdejší "ironman" finále je přímo na parkinsona. V kombinaci s předchozí uměřeností je to jako Jackson Pollock v galerii vlámských mistrů. Nebudu to raději rozebírat, protože bych si to mohl ještě rozmyslet, takže ne čisté, ale čtyři. No a že pěstoval brambory z hoven. Kompostování výkalů je odvěká lidská činorodá zábava...

Karle, ty mě máš rád, ale nerad! Ty kdybys nemusel, tak bys mě rád neměl. To já tě mám taky ráda, ale na rozdíl od tebe, já tě mám ráda ráda. Co říct, snad jen že je to dokonale odpozorované z reality a uvedené v život geniálním hereckým koncertem. Famózní.

Stejná pohádka existuje i v rozhlasové podobě a je lepší, poetičtější. Zde tahá z (pod)průměru tradičně Preiss a dále flamenco.

Slušná verze Bílého tesáka, na kterou se docela rád jednou za čas podívám. Sympatický Brandauer, ale nejlepší ze všech na place je samozřejmě Jed.

Jako v některých jiných pohádkách není to vlastně tak důležitý ústřední pár. Tím, kvůli komu se stojí na draky dívat, je samozřejmě Vladimír Menšík. "Můžu si hrát s gongem? - Můžeš, ale neuhoď se do hlavičky."

Není nad to, když se adaptace knihy ujme sám autor. Podobně jako v případě Vyššího prioncipu jde o silný příběh z kruté doby, přesto nepostrádá nádhernou křehkost a romantickou atmosféru. Dana Smutná byla v tomto filmu nádherná.

Jestli jsem se jako malý u nějaké pohádky bál, byla to tahle. Přesněji řečeno spíš nepříjemný pocit, vyděšení z toho, co všechno může člověka potkat, aby poznal, co je to skutečná ztráta. Z Josefa Kemra šla opravdu místy hrůza. Tohle je případ, kdy jsem si opravdu přál, aby už ta noční můra skončila. Konec je myšlenkově mnohem výše, než by se od studiové pohádky dalo očekávat. V tom je jeho krása.