Godhaj

„Život vyžaduje životní velikost.“ Nesmrtelná vánoční pohádka nic neztrácí ze svého kouzla. Ač se mi dost protiví závěrečný komunistický rej, který ve mně vždy navodí atmosféru perzekuce 50. let, zbytek této pohádky je řemeslná perlička plná vynikajících herců a krásných kostýmů. Scénář je plný nádherných vět a slov, doslova srší hláškami a vtipem. Děj si hezky pohrává s dekadentností rudolfovského dvora, kterou konfrontuje s pohledem obyčejných lidí, jako je např. Skota nebo Matěj. Jako velké plus vidím v tom, že tato pohádka pobaví jak dospělé, tak i děti.

„Prosím, pane profesore, Čuřil mě zul!“ Tato komedie mi nepřijde vůbec vtipná. Postavy ať na straně profesorů, tak na straně žáků, jsou krajně nesympatické a veskrze černobílé. Celé je to hrozně uřvané a trapné. Navíc zápletka se školním časopisem musela být zastaralá už tenkrát, natož dnes. A samotný závěr jsem vůbec nepochopil, kamže to všichni běží.

„You have taken everything from me.“ Tříhodinový režisérský sestřih Tróji je poctivým historickým velkofilmem starého střihu. Megalomanské počítačové efekty doplňuje bohatá výprava a uvěřitelné reálie. Zjednodušený příběh není hloupý, nechybí tu krev ani nahota, ale zároveň se v nich film nijak nevyžívá. Herecky je to silné, až na Blooma, který prostě hrát neumí. Potěšily mě drobnosti jako věštění z ptáků a všeobecná tehdejší pověrčivost.

„A pravdu mají vždycky ti, kterých je víc, co?“ Těžce překombinovaná detektivka, na které je ve výsledku nejzajímavější to nahlédnutí do zákulisí starého televizního studia. Duo vyšetřovatelů Lukavský – Tříska bylo bez chemie a jejich postavy byly dost šablonovité. Podezřelých bylo zbytečně moc, rekonstrukce zločinu se táhly a výsledkem je dost nudná a málo uvěřitelná krimi.

„I was told I have 96 hours. That was 16 hours ago.“ 96 hodin je nadupanej akčňák, kde se nic moc neřeší. V centru dění je akce co střídá další akci. Naštěstí se vše odehrává v evropském střihu, takže se film vyhýbá otřepaným stupidním klišé akčních filmů hollywoodského původu. Liam je uvěřitelný, s nikým a ničím se nepáře, což je nadmíru uspokojivé. Ve výsledku mi vadila jen velkolepost některých akčních scén, které přesahovaly uvěřitelnou míru. Subtilnější a syrovější atmosféra by film vytáhla ještě o něco výše.

„Druhá úvaha byla, že jsi pro mě hrozba.“ Tahle studie do života nájemného vraha se povedla na výbornou. Jak je hlavní postava v podání milimetrově přesného Delona chladná, takový je i celý film. Pomalý, přesný, syrový a vůbec se nesnaží zalíbit divákovi. A takové filmy já mám nejradši. Obecně vzato je tento film i poměrně tichý, hlavně scény z Delonova bytu, příjemně mě proto překvapila rafinovaná hudební vložka, když se dělo něco napínavého.

„Chodí to stejně v lásce i v boji. Buďte rychlý, nebo vás Musaši porazí.“ Děj je oproti prvnímu dílu přímočařejší a více se soustředí na hlavní linku, a to Musašiho boj na chrámové hoře proti přesile nepřátel. To je velké pozitivum. Ale tento klad zastiňuje vizuální stránka filmu, která trpí množstvím studiových záběrů s papundeklovými kameny a namalovanými horami a nebem. To působí velmi hloupě a lacině. Výsledek je tak u mě stejný jako v případě prvního setkání s Musašim, převažuje mírné zklamání.

„You don’t believe in tipping.“ Gauneři jsou solidní prvotinou, na kterou může být Tarantino pyšný. Kecací scény jsou opravdová lahůdka a je jen škoda, že jich film nenabízí více. Bohužel většinu příběhu vyplňuje brutální násilí plné krve, na které bylo velmi těžké se dívat. Z herců jsem si nejvíce užíval Harveyho Keitela, kterého bylo příjemné vidět jednou v hlavní roli. Celkově vzato mě po shlédnutí tohoto filmu dost mrzelo, že Tarantino nevsadil víc na scénář a spokojil se s béčkovým úchylným krveproléváním.

„Mother! No women in the monastery after dark.“ Scorsesemu se podařilo uchopit exotickou látku odlišně od hollywoodského standardu a výsledek dopadl docela zajímavě. Pozitivní dojem jsem měl z příběhu, který se odvíjí nečekaně a vyhýbá se tradičnímu schématu se zápletkou a rozuzlením, což přispívá k uvěřitelnosti, že jde o rekonstrukci událostí z dalajlamova života. Herecké výkony mohu také jen pochválit. Co mně ale vůbec nesedlo, byla obrazová stránka, respektive rychlé kamerové nájezdy, které jako by vypadly z nějakého akčního filmu. K tomuto typu filmu by mi více sedly statické záběry, navíc, když to, co snímá hledáček, je vizuálně podmanivé samo o sobě.

„Všechna manželství jsou stejná.“ Když už jsem si myslel, že mě Ozu nemůže s ničím překvapit (všechny jeho filmy jsou totiž o problémech se svatbou), shlédl jsem tento film a byl jsem překvapen. Zpočátku se totiž odvíjí jako typický Ozu – mladá dívka řeší svatbu, ale pak se děj stočí na její tetu a strýce a řeší se problém soužití ženy, která chce od života víc zábavy s mužem, který je skromný a tichý. Výsledek je typicky Ozuovský, takže mi zůstal příjemný úsměv na rtu. Zpracování je klidné, kamera statická, nicméně obrazová kompozice je osvěžující svou harmonií a prostotou.