Lischai

Bum, tohle jsem od českého seriálu nečekal. Žádná CSI Miami, ale posmutněli čeští poldové ve vytahaných svetrech a větrovkách, co v šedých panelákových sídlištích řeší obyčejné lidské vraždy a popojíždějí mezi tím ve Feliciích. Skvěle civilní herectví, drobný humor, dobře napsané detektivní případy... prostě paráda. Není potřeba se stydět za to, že naše policie neumí zaostřit záběr z kamery tak, aby byla vidět tvář vraha v odrazu na víku popelnice - tohle je mnohem lepší. Jen je škoda vedlejší linky s TV1. Je úplně jasně vidět, že autoři velmi rozumí policii, ale nikdy neseděli v redakci. Tlustý šéfredaktor co pořád žere a usiluje o zničení dobrého jména policie je trochu z jiného vesmíru, než zbytek tohoto jinak v pohodě seriálu.

Viděl jsem původního FMA a nebyl jsem si jistý, jestli těhle 64 dílů podobného ale jinak stojí za to. STOJÍ. Pokud váháte, neváhejte. Některé silné scény a skvělé momenty chybí (je tu méně Lust, chybí podzemní město a finální twist je trochu jiný než původní FMA), ale místo nich dostanete skvělé nové velké linky s Hohenheimem a sestrou majora Armstronga. Celé je to ještě více komplexní, provázané a epické. Je škoda, že si autoři ani tady nedopustili občasné komické anime vložky, kdy postavičky vesele poskakují a drmolí - pokud je ale odpustíte, je to fantasticky promyšlený a chytlavý seriál. Díly 1-10 jsou skoro stejné, 11-20 něco je trochu jinak, 20-30 jsou lehce nudnější, ale pak nastává 40-60 jízda, kdy je prakticky nemožné se na to přestat dívat. A na konci to samozřejmě opět chce heart made fullmetal, aby se člověk nedojal.

Při příchodu do sálu jsem měl sedm teorii, co Ondřej Vetchý dělá. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že ať už Mádl jako pointu zvolil cokoli, jedna z těch sedmi věcí to prostě musí být... ale nebyla. Pojedeme k moři má nahlouplý plakát a trailer, co to podávají jako laskavý rodinný film... ale není. 4-5*, rozhodně fantastický debut.

Dva poznatky. 1. Kocour v náručí udělá hrdinu dva až třikrát sympatičtějším. 2. Na plakáty by měli napsat, že je tenhle film hrozivá deprese. Ne taková ta prvoplánová, kdy někdo umírá na rakovinu, ale ta hlubší, cynická, studená. Jak v tom vtipu: "Když máte moc práce s vyhodnocováním přihlášek uchazečů o zaměstnání, namátkou půlku z těch papírů zahoďte. Stejně nechcete najmout někoho, kdo má v životě pořád pořád jen pech."

Moderní indie film s ruční kamerou a takovými těmi pastelovými barvami, co vypadají jak vintage filtr z Instagramu. Co od filmu čekáte, to dostanete - na povrchu trochu vtipné, pod tím skrytá slzavá traumata. Milá holka z diagnosťáku se skamarádi se svou vychovatelkou a přes jejich vztah se díváme na šrámy, co utrpěly ve svých životech. Není tu nic, co byste nečekali od indie filmu s touhle tématikou, ale jako celek to funguje dobře.

Začátek má skvěle svižné tempo režie a příjemně podivnou náladu. Ten je jednoznačně prima, jsem za něj rád a kdyby byl celý film takový, je na tom mnohem líp. Ve třetině pak ale někdo přiloží pod kotel lopatu nezávislého uhlí a vyrojí se scény masturbací, opilých dětí a prvních sexuálních zkušeností, které nejsou úplně konzistentní se zbytkem filmu. Konec je pak poměrně indie nesrozumitelný, vhodný pro diskuse do hospody vedle artového kina. Celé je to ale hezké vizuálně, natočené s takovým vintage feelingem na kinofilm a písničkami Pink Floyd, což potěší každé srdce.

"Možná bych byla méně osamělé, kdybych byla sama." Hope Springs je takový ten "film ze života", který je napůl srandovní a napůl strašidelný v tom, jak je přesný. Padesát mi zdaleka není a stejně to na mě fungovalo, tak se ho moc nebojte. Když Hope Springs odpustíte podivné 80' písničky, které ve filmu zcela náhodně ničí polovinu emočně silných scén, je to více než v cajku film. 3,5*.

Každý, kdo si pustí seriál o televizních scenáristech. musí mít vrozené předpoklady pro to, aby se bezhlavě zamiloval do Tiny Fey - což se podle mě děje každý den a přináší to tomuto seriálu vysoká hodnocení.

Spike Jonze je čert z pekla. Pokládám to za jediné možné vysvětlení toho, že mohl napsat a zrežírovat film, který dvě hodiny sype na diváka pocity a zážitky ze skutečných vztahu, a přitom je na plátně hrdina sám. Když někde v pozadí zachrčí chrapláček Scarlett Johansson, ze kterého je cítit láska, přijetí a bezvýhradné pochopení, docela věříte hlavnímu kníračovi, že dokázal půl roku chodit s mobilem. Her je krásný, neklišovitý romantický film, co dostal právem Oscara.

Tohle je zřejmě jediný televizní seriál na světě, kde ve třetím plánu občas jen tak náhodou propluje obrovský říční remorkér. Fukunaga tuhle depresivní okultní podívanou natočil s láskou, a je to vidět v každém potemnělém záběru mokřadel a kouřících továren za soumraku.