Pagliacci

Chyba je v dítěti. Pixar si naložil břímě, které soudobá technika neměla šanci unést a výsledkem je sice Pixarovsky originální příběh, ovšem ale totálně zkažený až téměř hrůzostrašně ztvárněným dítětem.

To je problém skvělých nápadů portovaných na plátno. Když za tím nestojí někdo s kumštem, začnou se rozpadat v koláž scén, které jsou místy dobré, místy výborné ale vždy pouze v rámci své individuality. Jako celek prostě nefungují a divák jako by vždy byl krok pozadu. A v akcí a perfektním příběhem nabytém Gamerovi je to jako pěst na oko, které já se snažil vyhýbat ze všech sil, protože Gamer vážně není takové zklamání, jaké by si člověk představil s takovým hypem a zdejším hodnocením. Ona akce je zejména kvůli fešnému filtru a střihu výborná, nasáklá testosteronem a jako celku se jí dá vytknout pouze nulové hudební podkreslení, přičemž si doteď myslím, že trošku rockového nářezu by ji vyneslo do nebes. Kapitola sama o sobě je kritika společnosti, herního a internetového světa, která je, říkejte si co chcete, až znepokojivě trefná ve svých konturách, ve zpracování, řekl bych dost laciná a až moc zvrácená. No a když to vezmu kolem a kolem, jediná větší výhrada je opravdu pouze k té neucelenosti, díky které mám z filmu občas pocit, že koukám na pár efektivních trailerů bez zastřešující linky ale i tak jsem se výborně pobavil a dokonce poznal něco se sebe samotného. A to že, ať moralizuji kde chci, jak chci, tuhle hru bych si zahrál z fleku. Nepříjemné poznání ale žiju:)

Quentin vyměkl. To je první věc, co mě napadla při finálním/rozlučkovém záběru na Bradův fešný ksichtík. Explicitní, vysoce stylizované a zábavné násilí, které se stalo poznávacím znamením Tarantinových filmů tu je pouze ve stopovém množství, nahrazené někdy nekonečnými dialogy, mnohem častěji dokonalým Christopherem Waltzem. Ať tak nebo tak, s takto zajímavým námětem se ve mě pocit promarněné šance ozývá hlasitěji a ani celkem vyvedené finále(které je slabým odvarem promítání G.I.Joe) ho nijak výrazně nepřehluší. Naštěstí, po herecké stránce jsou pancharti perfektní a tu chvilku, kterou si tam široká plejáda herců od Komisaře Rexe po Dian Kruger zahraje, je ve většině případů bezchybná a nebýt jich, úmorně dlouhou stopáž bych si sám prostříhal. I přez počáteční lehké zklamání je ale třeba říct, že se jedná o poctivou filmařinu a hanit ji jenom proto, že od Tarantina čekám něco víc nehodlám.

Odlehčená variace Star Wars na které je hodně ztěží vidět, že se jedná o závěr(?) seriálu. Ačkoliv se tu a tam objeví záběr na loď jako z papundeklu, většina efektů je i v dnešní době velice dobře koukatelná a atmosférou "zpíchnuté na koleni" dotváří tak trochu jinou scifi operu. Herci jsou tu všelijací, jejich postavy se dají zaměnit téměř za každou hvězdnou posátku vesmíru ale protože pár z nich oplývá smyslem pro humor, který v kolektivu působí vážně pohodově, kouká se na ně moc pěkně( i Baldwin No.32 ujde). Jediné k čemu mám vážnějíších výhrad je nezajímavý a totalně předvídatelný příběh, který bych asi ocenil jako fanoušek seriálu dozvědivší se pár faktů z universa Firefly. Jako laik ho ale musím klasifikovat jako brak. I tak ale film pobaví a v konkurenci seriálových filmů/pilotů/pilotů spin offů, stojí rozhodně na bedně.

Na rovinu říkám, že i když se objeví seríál vtipnější, zajímavější a promyšlenější, Friends se z mého seriálového nebe nehnou ani o píď. Objektivita šla někam už v době, kdy mě Přátelé provázeli snad každou významější chvilkou života mého. Dost pravděpodobně bych bez nich neodmaturoval, nesmířil bych se s rozchodem s mou femme fatale a mnoho dalších okamžiků, které se kvůli téhle partě snášely o polovinu lépe. A nemohli za to jenom dokonalé postavy šesti tak odlišných persón ale hlavně ta težko popsatelná atmosféra klidu, a inteligentního situačního humoru jemuž už navždy bude Chandler králem.

Výborný nápad potopený postavami. Taťka to sám neutáhne, Roger pomůže jenom sporadicky a u zbytku si ani nevzpomenu na jméno. Je to dost škoda, protože některé epizody(většinou zaměřené na Stana, CIA vtípky) jsou v kvalitách Family Guye a ke dnu je táhne pouze šeď zbytku rodiny, kde vážně nikdo není nijak zvlášť zajímavý, a tudíž ani Mistr Farlene pro ně nějak třeskuté vtipy sesmolit nedokáže.

Když film začíná jako Clientnova od srdce podaná zpráva o starcově nahlížení na svět dneška, je plný generačních rozdílů souboje věčných zákonů morálky a etiky kontra létům působení MTV, H.Montany, Svítání a Facebooku a stařecké zatrpklosti. Tohle vše bych od Clinta v jeho věku čekal, jakási poslední zpověď a rozloučení se s divákem. Žádné loučení ale nebude, film se převrátí a Clint naopak bere do rukou zbraň a očividně má v plánu zakončit velkolepě, tak jak jsme ho znali za mlada. Záměr pěkný, bohužel, nejsem si až tak jistý, že se mu to tentokrát povedlo. Popravdě musím přiznat, že na něj mám přece jenom ostřejší lupu a proto jsem tak trochu hnidopich. Každopádně jsem se nemohl zbavit dojmu, že příběh je hodně černobílý. Kowalsky je šablonovitý veterán, se šablonovitě chamtivými potomky a až moc rychle se z původní averze vůči Korejcům přeorientovává na jejich strunu a brání je zuby nehty, jako by nikdy nevedl na jejich účet rasistické řeči. S touhle formulkou biče a cukru jsem se už setkal v Million Dollar Baby a hádám, že takhle je to Clint a tak ho musím brát, což mi vlastně nedělá problém. Sám Clint hraje naprosto dokonale, hlášky trousí snad ještě líp než za mlada, rozzuřené obličeje vrásky stonásobně umocňují a vůbec kvalita většiny hereckých výkonů je výš než Waltovi kalhoty. Příběh je i přes těch pár výtek pohlcující a železná ruka režiséra ho vede jistým tempem až k nečekanému konci, který je pro mě těžko vstřebatelný. I přes to, že jsem kritizoval víc, než jsem čekal, film je rozhodně z té lepší části Clintovy režisérské tvorby a v konkurenci letošních filmů jeden z nejlepších.

Umělecké dílo obklopující nás na každém kroku, vykrystalizované do jedenácti kapitol, které opravdu nejdou nijak závratně „do hloubky“ a jsou spíše efektní než efektivní. I tak si neumím představit lepší formu jak divákovi zábavným způsobem uceleně prezentovat krásy planety Země a i přesto, že se to mnoho z nás už odnaučilo, všichni bychom se měli s pokorou poklonit krásám našeho světa a Siru, který nám tento pohled umožnil.

Co se týče smyslu pro humor, mám to na dlouhé lokte. Ironie, sarkasmus a rámcově inteligentní humor se v době ultratrapných, přehrávaných a skrznaskrz prvoplánových příběhu o seznámení rodinných příslušníků, hledá šíleně těžko. Jako by po Přátelích už všichni vařili z vody a herci schopní položit se do svých rolích se uvařili v ní. Naštěstí ne všichni. Naštěstí jeden ze starých pardů neztratil nic ze svého génia a uštěpačnými komentáři pronášenými s kamenou tváří mě ve Studiu 60 dostává jako za mlada. Ta jedna dokonalá série, po které tenhle skvost předčasně zabili pravděpodně nechápající amíci je Perryho plná a díl co díl mu nahrávají jako Tony Stark charizmatický Bradley Whitford a naprosto famózní Amanda Pett. A co víc, Studio 60 vůbec nestojí jenom na humoru a hercích ale v základech dlí mimojiné i úžasná atmosféra nezkaženého světa kde bernou mincí je jen a pouze úsměv. A tak to chci.

Stejně dobře, jako Steve Mcqeen zpoza mříží utíkal, dokázal si frajer Luk tu chvilku, co za nimi strávil, svět na vodítku užívat. První polovina filmu je v dobrém slova smyslu jakási odlehčená verze Shawshenku, Velkého Útěku a Papilonu, která nemá ani tak ambice vypovídat o šílených podmínkách ve věznicích sedmdesátých let jako spíš bavit a to se ji daří perfektně stejně jako ve svých vážných chvilkách rozproudit krev v žilách. S dvěmi řetězy na nohou se ale situace komplikuje a v jednom okamžiku jsem si myslel, že film stvoří legendu aby ji obratem nechal padnout ať je to jakkoliv neuvěřitelné. No ale naštěstí je Luke frajer a jeho ztvárnění je dokonalé.