honajz2

Takový loutkový Rok na dedine z českého venkova, který má v sobě víc než jen ukázku folkloru. On je to vlastně film o tom, jak se tehdy lidé dokázali bavit a těšit na tyto velké události navzdory nepřízni osudu a smutným událostem - a že to tu s každou další povídkou vychází stále více najevo, u Pouti a Posvícení obzvlášť. Celé to taky je povídkový film, složený z Trnkových krátkých filmů vyrobených v roce 1947, přičemž jsem to čekal (vzhledem k předloze), jen mě zarazilo, že každá povídka tu má vlastní titulky a nepůsobí to tolik jako film, ale spíš jako pásmo. To mi ale vůbec nevadí, na rozdíl od Trnkova vedení jednotlivých povídek, které se ve většině z nich ještě dělí nad podpovídky a kvůli tomu zde chybí jejich větší celistvost. Je to tedy velkolepý a chytře natočený projekt, který si oproti Starým pověstem českým nehraje na víc než by měl, ale stejně jako u něj je takový zvláštně nedotažený. Práce s loutkami je zde ale skvělá, jednotlivé scény jsou působivě vytvořené a natočené, sem tam to má dobrý nápad (loutkové divadlo (v loutkovém světě)) a o to zde šlo především, tudíž je Špalíček povedený loutkový film a za mě i lepší, než Staré pověsti české. Jen mu tedy dám stejné hodnocení jako Roku na dedine, jelikož mi Rok na dedine sedl víc a hlavně ve mě víc zanechal. U Trnky mám bohužel ten problém, že ať od něj vidím cokoli, často to objektivně ocením, ale subjektivně se mi do toho dost těžko dostává a u Špalíčku to dopadlo bohužel stejně, takže mi asi bude zase trvat, než se od Trnky na něco podívám. Slabé 4*

Těžká amatéřina, která ale má docela napínavý příběh a umí skrze kameru a echt osmdesátkovou hudbu navodit atmosféru, díky které se dají ignorovat ochotnické amatérské výkony a častý výskyt mikrofonu v rámu... aspoň zpočátku. Atmosféra sice zůstane (ačkoli mě někdy jen bavilo počítat, kolikrát uvidím mikrofon), ale vývin ústředního příběhu je s každou další minutou příliš připitomělý a jen béčkově (céčkově filmařsky) kopíruje tehdejší slavné sci-fi o mimozemšťanech, včetně E.T.ho. Naštěstí si to nehraje ani na nic přelomového, ale ani tento fakt mi nestačí k tomu, abych tomu dal vyšší hodnocení. Zvlášť, když sem tvůrci neustále cpou odkazy na to, že natáčeli v Hollywoodu, ale tyto odkazy zde nemají opodstatnění a smysl ani parodický, ani jakýkoli jiný. Takže je to typický produkt své dekády, který očekávatelně zapadl. Lepší sice než mnou nedávno viděné Endangered Species, ale opravdu ne o moc. Lepší 2*.

Dát tomu nižší hodnocení než tři hvězdy ani nejde, jelikož Angelopoulos mistrně pracuje s výstavbou dlouhých záběrů, má je detailně promyšlené a není v nich zbytečné vteřiny, jelikož i dlouhé koukání kamsi nebo dlouhé mlčení zde má svoji pointu. V tom mě Krajina v mlze naprosto nadchla, přinesla nejednu silnou scénu (za mě vede asi ta s kamionem, kde se děje něco naprosto hnusného a přitom nic není vidět a pocit z toho je o to intenzivnější) a Angelopoulos s kameramanem Arvantisem a střihačem Tsitsopoulosem mají i dokonalý cit pro temporytmus, takže tu vše filmařsky nádherně ladí dohromady. Bohužel scénář je artový kalkul, který za sebe skládá spoustu působivých scén, jež se ale celistvě rozpadají. Inspirace Fellinim nebo Bressonem jsou zřejmé, ale tihle dva mají naprosto odlišný styl a spojit ho dohromady chce pořádnou odvahu a píli, aby to tak vůbec šlo. A tady to zrovna nešlo, jelikož střídat absurdně (až) komické scény, jejichž pointa je především v té absurditě (houslista, slepice) s depresivními a pomalými je opravdu nekonzistentní. A zasadit do putování tehdejším depresivním Řeckem (aspoň to jsem z toho vyvodil, o historii Řecka moc nevím) dvě malé děti z toho dělá v závěru samoúčelnou depku. Takhle se onen záměr zobrazit tehdejší náladu státu upozadil před příběhem dvou děcek cestujících do Německa za otcem a rázem z toho je něco jako Muška s globálním přesahem, který ale zůstává hlavně Muškou. Prostě děti na sebe strhnou pozornost v jakémkoli filmu víc, než vše ostatní a přitom by se do takového přesahu více hodili dospělí herci. Takhle se ani nedivím, že je to pro některé vyděračské, protože minimálně scéna z koněm rozhodně je a pro citlivější povahy jich tam bude ještě víc, zatímco to podstatné díky tomu pomalu zanikne. A ačkoli i použití dětí má svůj smysl (budoucnost národa), zanikne i ten. Je to škoda, protože filmařsky je to opravdu skvost, ale ostatní je nevyvážené. 3*

Zase film, který vidím na 3,5. Námět je velice zajímavý, filmařsky dobře zpracovaný a podobně "nejistým" způsobem, jako o dva roky starší Les soleils de l'Ile de Pâques, kde jsou taky výrazné záběry na sluncem osvětlené sloupy a podobná práce s postavami (což je klad i zápor zároveň, ale tam to dává větší smysl než tady, bohužel) a taky to má nejednu intenzivní scénu - třeba z rozevírání dlaně se mi udělalo trochu blbě a to jsem nedávno koukal na Hei tai yang... Hodně se mi líbil i neotřelý konec, který to posouvá výš, než se dlouhou dobu zdá. Jenže to taky je příběh, který by se víc hodil do Krajních mezí, jelikož se tu děj zbytečně prodlužuje o scény působící jak vystřižené z Mikrokosmosu (a koukám, že nejsem jediný, kdo si na to při sledování vzpomněl) a místo toho se mohl spíš věnovat postavám, které jsou až na jednu postavu nijaké. Vlastně mi to i kazilo ten souboj lidstva s inteligentními mravenci jednající jako jedna bytost, jelikož za záchranu lidstva usilují 1. chlap, který jde na vše racionálně, ale přes stromy nevidí les, 2. chlap, který má tendence válčit, ale bez pořádného plánu, 3. holka, která je sice hezká, ale hodila by se leda tak na plakát amerického padesátkového hororu, jelikož když vstoupí do děje, tak jen zmateně kouká okolo sebe. Jo, a u jednoho z nich něco smrdí. A ačkoli by se to dalo brát jako metafora na typy lidí v takové situaci, chybí mi k tomu větší zaměření, jelikož tohle jsou jen SPOILER už od začátku bezmocné KONEC SPOILERU figurky. Jinak by se mi to hodně líbilo, to dělení do fází je chytré, konec povedeně vygradovaný a asi jen za to tu slabou čtvrtou hvězdu dám, jelikož to ještě chtělo dotáhnout a rozhodně to není tak propracované, jak mohlo být. Vlastně mám pocit, že takhle podivné práce s postavami byla u (aspoň trochu) náročnějších žánrových filmů ze 70.let mimo Hollywood docela běžná... Slabé 4*

Sice nevím, jak moc byl Konkurs opravdu originální koncept a jestli si jen nepřevzal něco ze zahraničí (a rozhodně bych neměl problém tomu věřit), ale to, co Forman a Semafor sice hezky naznačili, ale dál nedovedli, zde Makhmalbaf dotáhl do takových výšin, že se zde celý námět konkursu (zde teda na film) stává něčím hlubším, než jen ukázkou naivity a poblouznění těch toužících za každou cenu po slávě. Salaam Cinema totiž odráží onu naivitu v naprosto jiném totalitním prostředí, kde žena nesmí projevit slabost a každá v castingu na úkol "máte deset vteřin na to, abyste se rozbrečela" jen deklamuje režimní tezi, že to na filmovou kariéru přece nepotřebuje a že nikdy v životě nebrečela (ačkoli je vidět, že některé mají zrovna na krajíčku) a hlavně se vše v poslední půl hodině zvrtne, když si Makhmalbaf vybere jednu rodinu a z ní dvě starší dcery a ty v castingu, nic netušící, nechává projít si náročnou filmovou rolí. Otevírají se zde sami samotné, zatímco je Makhmalbal vystavuje neustálé nejistotě ohledně toho, jestli uspěly či nikoli a záměr tak castuje na herce v castingu. Bude to sice znít pitomě a esotericky (a popravdě ten pojem nemám rád), ale měl jsem pocit, jako by se tu Konkursu otevřelo třetí oko. Co všechno je člověk schopný udělat pro roli ve filmu? A proslavení se v herecké branži. Naprosté minimum režisérů je na herce milé a vstřícné, tudíž tu spousta účinkujících přichází o naivní představy filmového natáčení a když si Makhmalbaf vybere své hlavní hrdiny, nechá je viditelně projít si stejným hereckým náporem, jako skutečné herce.  Oběma ženám se zdá průchod konkursem drsný, ale přitom žádná z nich nechce opustit šanci stát se slavnou herečkou, ačkoli už si několikrát zvolily prohru a chtěly definitivně odejít. Salaam Cinema je skvěle pojatý sociologický film o lidech toužících po slávě, který jde až na dřeň a není jen trochu chytřejší parodií. A i přes závěrečné titulky tu nápis "The End" je napsaný křídou na kamenné tabulce a v závěrečném záběru "To be continued..." taktéž. Sofistikovaný projekt, který si ještě musím nechat projít hlavou, abych se ujistil, jestli na plný počet spíš je nebo není (přece jenom, se zákeřnou iluzí mohl začít dřív), ale tak jako tak jsem se opět přesvědčil, že nejoriginálnější filmařská díla vznikají v Íránu v extrémně omezených podmínkách. "Chcete šťastný, nebo smutný konec?" Silné 4*

Proboha co to s Monkem udělali? Ono je sice fajn, že se tvůrci věnují vážnějším tématům jako jsou deprese, sebevraždy a stáří, ale na tu druhou se do konceptu Monka hodí jen to poslední a to je, stejně jako všechna ostatní, zpracované dost mizerně. Sice je super vidět celou starou partu pohromadě (ačkoli všichni pochopitelně zestárli) a pár fórů se vydařilo na výbornou, ale jinak je to vyloženě slabší epizoda seriálu natažená na skoro hodinu čtyřicet a vyplněná právě depkou, Monkovými náběhy na sebevraždu způsobené stářím a covidem (ano, na ten tu taky dojde) a celé je to křečovité, na sílu a jako fanoušek seriálu nechápu, proč se pro takové ladění (stejní!) tvůrci rozhodli. Sice je fajn říct, že sebevražda není řešení a že když jste na tom špatně, je lepší si o tom s někým promluvit (když už tam na konci je číslo na nějakou americkou linku pro sebevrahy), ale proč to, proboha, je v konceptu Monka? A proč se tvůrci snažili vytvořit stejně silný epilog jako bylo finále seriálu, když ho jen vykradli a dodali k němu pitomý případ s nejbohatším chlapem na světě? A jak to celé nedrží pohromadě dost potvrdí i těžce patetická scéna v parku, kde se Monk setká s obětmi vražd, které vyřešil - a dokonce i s těmi, jejichž vraždy teprve vyřeší! Finále seriálu bylo vtipné v tom, že všechny osudy úžasně zakončilo a přišlo s obrovským zvratem, který Monkovu situaci pořádně a hlavně silně uzavřel, ale tohle je ve finále ještě zbytečnější, než se od pohledu zdálo. Ale to výrazné rýpnutí do Elona Muska se mi líbilo, neříkám nic. To je aspoň jeden z mála kladů, co tenhle epilog má... 2*

Mořské dobrodružství/kravina/pozdrav z dovolené. A je tam i mořská panna, teda mořský pán, co hraje na rybu. Konec sice až moc odkazuje na klasické videoklipy a bohužel ne parodicky, ale jinak je to něco, co v české hudbě zoufale chybělo. 4*

Abstraktní studie odrazů světel a zrcadel, pohybů lidí i věcí a spousta zajímavých záběrů z toho plynoucích, přičemž jsem u některých moc nechápal, proč tam jsou, když se v nich jen stejná scéna opakuje několikrát dokola, ale celkově pro mě zajímavé záběry převažovaly nad těmi, které mě neoslovily, tudíž tomu dávám odpovídající hodnocení. Byť to teda ne úplně dokáže obhájit svou stopáž, ale o tu tady vůbec nejde. A taky mi to připomnělo, že bych si měl zase udělat menší maraton krátkých experimentálních filmů, který už jsem opravdu dlouho nedělal... Slabé 4*

Že by to nabralo vlastní směr? Bylo by to super, jelikož ten hybrid Kanclu a Komparzu tu splynul natolik, že dostal vlastní ksicht a bude mít čím se odlišit i přes pár reckylovaných fórů a situací. Hlavně jsem rád za dějovou linii ze spolku malých lidí (nebo jak se jmenuje), jelikož to je něco nového, vážnějšího a Gervais skrze něj ukazuje obě strany mince problémů. Sice dost cynicky, ale já to takhle rád, takže si nestěžuji. 4*

Po Hackerovi a hlavně po Veřejných nepřátelích jsem se začal bát, jestli už se Mann nevyčerpal a nezestárl, ale Ferrari mě přesvědčilo o tom, že rozhodně ne a že ty dva filmy jen zrovna moc nedopadly. Koneckonců, přechod na ruční kameru některými režisérům na konci kariéry vyloženě uškodil (třeba Chytilové) a ačkoli mi Hacker, který s ní byl natočený celý, přišel pořád lepší než Veřejní nepřátelé, jsem rád, že se ve Ferrarim Mann na ruční kameru vykašlal a natočil to klasickou. Popravdě, jediný, kdo to s ruční kamerou zvládl skvěle, je David Lynch, který s ní natočil podle mě nejlepší jeho film, ale to už odbíhám. Hlavní je, že je Mann zase zpátky a tak jsem si poprvé na velkém plátně mohl užít jeho chytré pomalé budování atmosféry a brilantní filmařinu od zvuku, který upřednostňuje vždy to, na co je třeba upoutat pozornost, než na to, co by mělo být slyšet nejvíc (telefon), po kameru, která dokáže do nejednoho záběru dostat cinefilní překvapení a do jednotlivých scén zase nehollywoodské (její) budování a určité minizvraty. Perfektně vede i herce, kteří tu podávají skvělé výkony a všem jsem jejich role věřil.. A nejvíc mě těší, že to není tolik o závodění a rychlých autech jako spíš o postavách a vývinu vztahů mezi nimi, které naštěstí Mann umí podat tak, aby byly zajímavější než rychlostní testy a přitom to nic nemění na tom, že závěrečný závod s fatálním koncem je napínavý a vysoce intenzivní. Navíc se mi v tom zamlouval víc než Grand Prix, které se mi sice taky líblo, ale zatímco to jen cvrnklo o temné stránce tohoto sportu, Mann se tomu nebál víc věnovat a přitom to ještě začlenit mezi více nastíněných témat. Životu Enza Ferrariho se to věnuje jen v krátkém časovém úseku a přitom mi to přišlo výstižnější a komplexnější, než spousta jiných životopisů. Zároveň to ale není tak filmařsky a scénáristicky výrazné jako třeba Heat, Collateral nebo Zloděj, takže díky tomu Ferrari není až tak silným zážitkem, jakým by mohl být. Nehledě na to, že úvod je zbytečně pomalý a hůř se mi do něj dostávalo, ale pak mě to spolehlivě pohltilo jako většina Mannovy tvorby. A ještě mě mrzí, že se to sice celé odehrává v Itálii, ale všichni tu mluví skoro pořád anglicky s výrazným italským přízvukem. Přitom italština by tomu dodala na realističnosti, ale to už je spíš můj problém, který možná nikdo jiný kromě mě u filmů nemá. Za mě tedy povedený film a ačkoli to není látka, která by Mannovi seděla nejvíc, je poznat, že to bylo jeho vysněné téma a tak do toho dává hodně. Díky tomu je ale taky poznat, že má stále filmovému světu co nabídnout. (Světozor, Praha) 4*