verbal

„Ále, kráčím si takhle vstříc pěkně zkurvené životní mizérii, přičemž u toho budu dost hustě sugestivní, místy až močopudná, taxi holky a pupušové určitě nachystejte kapesníky.“ Dramaticky docela silný až tísnivý film, u kterého si rozhodně nebudete vesele podupávat Verdiho árie či pobrukovat Sienkiewiczovo libreto k nim, jak by mohl název napovídat. Válka je prostě zmrd, kor válka mezi necivilizovanými animálními hovady na obou stranách, kterou pak vesměs odsírají civilisté. Je sice trochu tendenční svinstvo, které leckomu může černovybělit historické události, už tak oběma stranami 25 let post coitum brutálně zkreslované, vyobrazit Srby jako největší kundy a nezmínit, co za SS zvěrstva poturčenecký dobytek z ARBiH pod vedením snad nejhoršího (a asi i nejvychcanějšího) válečného zločince celého konfliktu, Nasera Zkurviče, jenž paradoxně vyklouzl z celé té Haagské frašky, neméně masově prováděl před Srebrenicí etnickým srbským civilistům v rámci účelových provokací, čistek i čirého sadismu. Takže si pěkně zachovejte divácky odstup, jediná pravdivě černobílá věc na celém spektáklu bylo vyobrazení obvyklých zpolitizovaných impotentů z UNPROFOR, kteří naslibovali bezpečné zóny, načež hezky Mladičovi nashromáždili celé porážkové stádo a arivederči, čímž jsou de facto za celou tu masárnu úplně stejně odpovědní.

Cenzor Netflusu se pravděpodobně upravdoláskařil xmrti nebo z toho účelového neomarxistického mentorování tabulrasových stádových debilů zkolaboval v levicovém rauši, když soudruzi nechali projít něco takového! Nádherná demonstrativní ukázka dle skutečných událostí pro všechny ty milovníky inkluzí, integrací, asimilací a harmonické multikulti Světoevropy, na věky věků šťastně a všestranně altruisticky žijící pod hřejivými sdruženými barvami Benettonu v moudrém a bezelstně laskavém náručí pro mnohé pasáky velmi ziskové Evropské Utopie. U žabožroutů už to cílevědomě probíhá přes dvacet let a výsledky jsou opravdu zřetelně znát! Rozkošně zdemolované a utěšeně se rozrůstající chalifátní enklávy ve všech velkých městech, pevně semknuté v jakékoliv myslitelné trestné činnosti, kam se výkonná moc státu bojí vkročit a sociálně slabší „domorodci“ jsou ekonomicky nuceni přímo v tomhle svrabu či v jeho nejbližším sousedství žít. No jejich chyba, ty tlučhubovské levičácké impotenty, kteří z oplocených bílých čtvrtí bezstarostně masově mixují do paseného stáda ty tolik kulturní a mírumilovné zislamizované nebo ryze animální čokofrancouze z prvobytně pospolných kolonií, si přece sami demokraticky zvolili. Nebýt toho, že se tohle svinstvo pak může libovolně rozpínat a volně se pohybovat po Schengenu, směju se jim do xichtů a strouhám mrkev. Jenže ono toho je, a tak mě dost mrazí a upřímně mě sere, že se dříve krásná a bezpečná historická města stávají anarchistickými nechoďzónami, zamořenými štěnicemi. A pokud se s tím někdo něco pokusí udělat, tatáž banda od reality běžného života plně odtržených hrabivých pamrdů, bezpečně ukrytá za absurdní fašisticko kocourkovskou systémovou byrokracií a za kohortami bezpáteřních přizdisráčů či krutě zneuznaných skvoterských smažek, zvyklých žít ve svrabu, s ním po bolševicku okamžitě zatočí a hlásá dál své účelové bludy o předsudečném rasismu, který je už dávno vymýcen a nahrazen rasismem empirickým. No, velmi doufám, že toto nešťastné období pomalu vrcholí a už brzy tamní postižená dosud mlčící většina gaučových aktivistů a pokojových žvanilů pořádně pocítí důsledky své lhostejnosti, rozšlape Makronky po Elysejském paláci, vyháže Andělky z nejvyšších oken Reichstagu a Evropa tak bude mít možnost zůstat ještě nějakou dobu alespoň trochu civilizovaná. Dokonale mementivní a solidně odsejpající film, v němž i dříve napomádovaná buzna Lelůš konečně vypadá jako chlap, po kterém nejednomu eurozónaři, co to ještě neviděl na vlastní oči, zhořkne baklava v držce. Ovšem již brzy i ve vašem okolí, stačí volit dredařovy narkáčské neokomunisty, kokoti!

Inshitdiózní ťaman zkusil zadrnkat na retrostrunu a zahrát si na Itala. Výsledkem sice není obvyklé mistrovství světa v unylém vrzání pantů a svévolném houpání lustrů, avšak ten kapku jeblý bizár o pypce s očima i na prdeli a flexibilními klouby se mi o nějakou extra zábavu či retropotěšení taky dvakrát nepostaral. Na pořádné džalo je to málo červené i málo nechutné, zcela to postrádá nějaké ty tradiční kozy fan tutte, z tentokrát ani trochu apelující teplákové mastňačky Análbelky Voliž vám Fulči ani nedrnkne a nevolízal by ji snad ani Páter Tomáš. Holt jen vypiplaná restrostylizace Ardženta nedělá, a byť řemeslně profesionální, retroztřeštěný hlavněproudý brak, který si v korektních mantinelech dnešní přihřáté doby prostě nemůže dovolit řádně traumatizovat změkčilé pubertální kokoty tradiční detailní brutalitou a nic jiného v opatrně zkrvavených rukách nemá, je tak spíše nechtěnou parodií než zamýšlenou poctou žánru.

Sahat psychošově schovance na orgány může mít u zdravého jedince klidně stejné vedlejší účinky, jako nechat se opíchat kurevsky ziskovou experimentální rychlokvaškou bez empiricky prokázané účinnosti proti mediálně záměrně zveličované nemoci s letalitou nižší než u zarděnek. Například smrt. A tak ve tmě zase číhá zmrd v podobě slepého, proti bolesti imunního, rychlohojivého a nyní téměř bez dilemat veskrze kladného sedmdesátníka, i ve svém požehnaném věku schopného bez bílé hole a labradora nafiletovat celé komando mladých a vidoucích speciálních jednotkářů, ovšem jednotkářů s řadou skrytých komorbidit a oslabenou imunitou vůči důchodcům. Oproti originální jedničce jde tentokrát „jen“ o stupidně jednoduchou a notně přestřelenou domácí invazičku. Avšak invazičku skvostně a neserouce se natočenou, syrovou, parádně brutální, plnou mimořádně oslizlých bezskrupulózních patolů a s megadrsným dědou Štefanem, předávkovaným Geriavitem. Čili sanctasimplicitní blaženost a rozhodně nic pro artové hnědopichy, přecitlivělé bukanýry, romantické hospodyňky a astrofyzika LIVČU.

Kdyby se například takový bývalý člen NSDAP vypravil v roce 1975 do Uruguaye na koncert Horsta Wessela, vsadím se, že by naběhl do první lajny, nadšeně hrozil na interpreta z kotle zdviženou pravicí a ze všech zbývajících sil by si s ním řvouce notoval Die Fahne hoch nebo Bombenfliegerlied. A není divu, byla by to pro něj nostalgie jaxviňa, protože tenkrát na Hitlerjugend diskotékách nic jiného nehráli.  No a Horst by pak na tiskovce prostě prohlašoval něco jako „No co, hrával jsem tenkrát prostě svou muziku a lidem se to děsně líbilo…“  A tak nám z žumpy zaslouženého zapomnění náhle vylezla zkurvená komunistická prominentní mumie, bezpáteřní hrabivá mrdka, cirkusák s cigánským nevkusem, bezohledný pamrd, autor slavných „(s)hitů“ (čti rakovinotvorných kolotočářských cajdáků) a bývalý protěžovaný člen kulturní kozanostry, klubu zabijáků talentů a režimních rýžovarů (Janeček/Wágner/Šteidl & a jiná soudružská hovada), aby v masturbačním egopíárku připomněla zapomětlivým a nepamětníkům, jaký že to je vlastně  „fajny kluk“, „správňák“, „skromňák“ a skoro „disident“. Co naplat, otylým husákovým štěrbinám klepe přechod na kundy, Alzheimer se pomalu chystá schovávat jim věci a jsou hormonálně destabilizované, tudíž se slzou v oku náhle rády z posledních sil nostalgicky zavzpomínají, jak je nějaký vygumovaný branec přefik na Spartakiádě nebo jak jim ho tam nějaký vekslák po roháči ve vodce našrouboval u Diskopříběhu. Neméně maligní a kulturně degenerativní buzikály jsou navíc v kurzu stejně jako seriály Prímy Hnooj, a tak prasata mají po dvaceti letech oprávněného trčení v noře zase pré. Takže Štancl panděruje po obrazovce jako retardovaný Pandrhola, blaženě maloměšťácky pochrochtává, naparuje se, na kolik zlatých kohoutků a leopardích kožešin už nahrabal, tolik „spravedlivě lká“, jak na něj byli všichni známí po revoluci „nespravedlivě“ bakaní a dle svých vlastních, jen volně parafrázovaných slov na každém kroku tvrdí, že „by klidně kouřil i bezďáky v nádražce, hlavně, když za to bude honorář“. A nejsmutnější na celém tom toxickém odpadu je to, že mu při tom cigánském sebeukájení mohutně geluje anál snad nejgeniálnější český textař a pankáč, jaký kdy žil, jenž zjevně na stará kolena propadl mamonu a jeho „ideály proměnili v prach“. Anebo pank už je fuckt mrkev. Fanánku, jsi prase! Prase a hovado!

Další výprava velrybářská k břehům Grónská, co nezdařila se, protože nikdo nejel na velryby, ale na Titanik. První tři díly jsou nádherně hnusným, až vizuálně nepříjemným a depresivním exkurzem na totální dno viktoriánské spodiny i humanity, poháněným zejména dokonalým, skvělým, vynikajícím až fenomenálním Kolínovým mrazivým sociopatem a animálním hovadem. Pak ale náhle v permafrostu lupne, pod ledem hrkne a v tvůrčí potenci těžce zakuňká, načež se vynoří dva díly brutálně nezáživného Teroru, eskymáckých lidových tradic a religiózních pičožvástů, ústících do hajzlu slabomyslného rychlokonce, bezradnějšího než katolická panna při felaci. Takže těsné vítězství fascinujících špíny, svrabu a palidství nad pravdou, láskou a scénáristickou bezmocí 3:2.

Protežé aneb Mařenka a partička metuzálemovitých rakváčů hrajících si z posledních sil na drsoně je vcelku snesitelná a jakž takž zábavná jednoduchá kokotinka, zejména protožé to není další sériový netflusovký zvratek, tudíž to má skoro hlavu i patu, vcelku originální záměr, nekleká se tam před negrama, ani jedna postava netopí, není pohlavně zmutovaná, ani mentálně znásilněná nějakým tím zkurveným šovinistou. Kvéčko navíc vyrostlo do solidní hybridní MILFky a počítám, že za hrané pohlavní interakce s megaslizkým dědou Kýtnem, který by dozajista ve svém věku už neušukal ani kvadruplegickou důchodkyni, natož vietnamský sentinel v životní formě, dostala i řádné příplatky za dehonestaci a zvrhlost. Nechtěnou komickou vložkou je i Bobo Tétisícovka v roli krutohustě svraštělého a atrofovaného náčelníka gerontomopedistů Hanoi Angels, jehož „bezvadně padnoucí“ pytlovitá džiska je snad relikvie ještě z dob, kdy se snažil polyhliníkově vylít do formy Árnýho. Herecký starobinec tak opět zachraňuje strýček Džexn, který vypadá furt stejně a hraje stejně živelně už tak od roku 1948. Prostě taková nijak zvlášť urážející náhradní jednorázovka, když jste zrovna takhle večer líní zapnout si v automatické pračce nějaký mimořádně zábavný program s intenzivním mácháním a ždímáním na 1600 otáček.

Narkoleptické stilnoxdrama a lezavá hemoroidální pruda s prkenným Démonem, prdeli hostilním tempem mapující americkou noční můru nižší střední třídy prostřednictvím účelového kurvení skutečného příběhu opíchání Meredith Kercherové. A tak děj přesunuli z Itálie do Francie a z opíchané velkobritky udělali zislamizovanou hadrovou hlavu, aby ukázali, jakými jsou konzervativní staří Francouzi, neomarxistickým etablišmentem nuceni na stará kolena žít v životu nebezpečných imigračních ghetech, zmrdskými a jak jinak než předsudečnými rasisty, a jak jinak než spravedlivě tímto rozhořčené francouzské feministky z árijských čtvrtí děsně kůl sympatickými sluníčkářkami. Ovšem hospodyňky pozor! I přes tuto nechutnou demagogickou epizodu se pořád jedná o ukrutně unylé, tupopointové a bezladoskladné šourání přitroublého otylého Meta oklahomskými staveništi a marsejskými uličkami s Bohem, rodinou a neustálými doporučeními, ať jíte sýry a mámy, na rtech, u kterého vám i těžce znuděná žehlička odmítne napařovat, a bylo by dozajista mnohem zábavnější raději dvě hodiny čumět na to, jak vám pod peřinou kyne těsto. Za něco takového by scénáristu i dramaturga měli veřejně unudit xmrti, třeba furtdokolovým čuměním na Birdmana. Inkriminovaný příběh i to kýžené lkaní nad sociálním a intelektuálním statusem amerických solvin se s trochou fantazie určitě dalo zpracovat tak, aby u něj nezívali čerti, nepospávali hadi či nejásali artoví hnědopichové a jiní masochističtí prudofilové.

Je to po dlouhé době skoro až povznášející pocit, moci se zase vypravit do kina na český film s vědomím, že se téměř jistě nebude jednat jen o další sériový anální výtěr s Langmajerem pro otylé pásové dělnice, manuální bagristy a přitroublé Pražáky, slepený z hoven a neinventivního odpadu některé z televizních žump. Ne, Ondříček je prostě nezaprodaná jistota, i teď řádně zatopil všem těm obvyklým, masově mezi dobytkem šířeným IQsupresivům a kulturcidům, a opět uplácal film minimálně evropské, ne-li světové úrovně, na který může být kinematografie našich lůzrů a hnojů právem hrdá. Ona sice nakonec asi nebude, protože se to netýká žádných ukrutně vtipných nebo tragicky dementních afektovaných prkenných pičí v přechodu, trapných impotentních pačuráků v krizi středního věku, Kolečka, Mádla ani Kokotka, a není to ani Trošku přiblblé, což těch 70% lopat a 10% olupených artových hnědopichů, okupujících tu společný prostor Agrofertu, dozajista nikdy nedocení. Tak o dvacet minut zbytečné vaty delší, než by měla na pět pěticípých být, dokonale vypiplaná a vesměs poutavá dobová freska, jež neglorifikuje a prostě zobrazuje sportovně fenomenálního poloretarda s velmi gelovitou páteří jako sportovně fenomenálního poloretarda s velmi gelovitou páteří. Freska, kterou nemalou měrou domalovali i výborně zvolení a zkušeně vodění maňásci. Byl jsem předem dost skeptický vůči Neužilovi s tím, že si jej v takové roli naprosto neužiju, a navíc jsem chtěl děsně vidět Kozubovy sýrově bílé holeně a tu bezesporu atletickou skunk-fuj figuru v červených trenkách, avšak Václav si to naopak zjevně dost užil a zmákl toho vychrtlého dementa naprosto fenomenálně, i když měl hnusnou pleš z koupací čepice, protože odmítl marnivě oholit kštici, aby mu náhodou nějaký ten fešák i během natáčení neodmítnul zafoukat do šalmaje pro přemíru testosteronu. Mikluš se pro role stranických funkcionářů prostě narodil, a i, tentokrát skvělá a přirozená, Marťhan ibn Issa není vůbec napřesdržku, když ji nikdo nenutí parodovat ostravštinu. Takže zase jednou po letech audiovizuálního teroru a diváckého utrpení intelekt i vkus neurážející tuzemský počin, po němž nebudete chtít srkat jogurt nosem, nenaroste vám vole, nepostihne vás impotence a ani vás nepopadne neodolatelná chuť vypnout celebrální funkce a vypravit se v pět ráno s bandaskou do Kolbenky či v devět s falešně koženým úsměvem do oupnofisu.

Takofá meksická jeskynní témon není žádná olá prdel! Posedává výhradně mexické migranty a Američany, jen co tito strčí rypák do jeho krasu, a dostat jej pak z posednutého na vzduch a následně zpět do Tijuany či nějakého jiného mexického pekla je téměř nemožné. Leda by posednutý amatérský postiženec vyžral na ex kanystr kozího mlíka, načež po hodině přitroublých halušek, kokrhání černého kohouta a bezradného čumění profesionálního vymítacího personálu sám nalistoval v přiloženém prastarém komixovém Rituale Mexicanum náhodnou kapitolu v sekci „Demonios a la mierda” a pokynul přítomné bruje “Vymeť mi ho třeba takhle...”. No a bába pak bez váhání zkušeně přibije k podlaze svazek větví, angažovaně mexikánsky pronese prastarou, tajuplnou vymítací formuli, předávanou po staletí mystického tlemení mykologicky pomalovaných xichtů do blba z bruji na bruju – asi něco jako “Huš, ty démone, táhni do prdele!”, a milý, ještě před chvílí tolik rezistentní a nevymítitelný pekelník je za neefektního kouřového “puffff” venku dřív, než byste stihli říct “k uzoufání nudná, dementní sračka se čtyřmi nesympatickými, prkennými ochotníky”. A přihlížejícímu nezbývá, než se modlit k El Luciferovi, aby se poblíž náhodou neochomejtla prdel nějakého toho Američana nebo migranta, protože by z toho mohla, po nepochybném úspěchu v džunglových biografech pro negramotné Aztéky, být nedejsatan dvojka. Bezvýhradně se tímto opět potvrzuje léty audiovizuálního utrpení nabytá poučka, že pokud nad něčím zdejší “hororoví exprdi” cákají, je daleko příjemnější pustit si místo inseminovaného filmu raději plyn.