verbal

Ach to byly časy. Když vás v 19. století začala jakákoliv štěrbina v domácnosti srát, prostě jste ji šoupli do blázince, ať už jí jebalo, či nikoliv. Šovinistům přátelský doktor Bolíto ji tam ihned napálil jedinou tehdy známou diagnózu – hysterii, no a vy jste si mohli v klidu užívat ticha, štětek, absintu a jiných klasicistních kratochvílí. Kapku nekomfortní pro inkriminovanou štěrbinu se mohla stát situace, kdy ji ve skutečnosti až tolik nejebalo a bývala pouze hašteřivá či vzpurná kráva. To se ji pak mezi ty opravdové hrabavky zjevně trochu obtížněji zapadalo, ovšem tehdejší osvědčené terapie ledem, pícháním nadrženým zřízencem nebo temnou kobkou pak dozajista měly nejen nesporný terapeutický, ale také kýžený převýchovný účinek. No, nasraně jedné tak trochu slepičí úlet a feministické lkaní netknutých štěrbin, jak stál tenkrát ten patriarchát za vyližprdel a jak bychom si ještě dnes qůli tomu měli odřezat penisy a začít studem žehlit, vytírat a štrykovat, na straně druhé zmákla Laurentka tu místy manýrní prudu vcelku s grácií, dramaticky záživně a hlavně vizuálně uhrančivě, kdy každý mimoblázinecký záběr vypadá jako kompozice od Ma(Mo)neta a každý blázinecký jako noční poluce Vikyho Yga. A odpustím ji protentokrát i ten behaviorálně dementní konec, pohybovali jsme se přece v blázinci, že ano.

Když už v tom tedy byla řeč o Ezopových moudrech, hned mi to připomnělo tu slavnou bajku s poučením o Myši a vlaku. To takhle lezla úplně vypatlaná myš přes koleje, a když už přelézala tu vzdálenější, náhle se objevil vlak a ujel ji ocásek. Myš byla z toho samozřejmě úplně perplex a dost trojčila, co si teď jakože bez ocásku počne, načež se rozhodla pro něj vrátit. Přelezla kolejnici, spokojeně čapla ocásek, ovšem když lezla zpátky, zase se náhle objevil vlak a ujel ji hlavu. A to nesporné morální poučení a krutopřísné moudro z celé té lapálie zní: „P… Moment, v náhlém záchvatu grafománie jsem úplně zapomněl napsat nejdřív něco k filmu. Myší je zde totálně iritující a až děsivě prkenná piča s mongoloidním kukučem, která se před kameru dostala snad jen díky svému očividnému hrudnímu talentu. Ta jednoho dne začne se svým snoubencem, až děsivě prkenným negrem s akutní poruchou artikulace, který se před kameru dostal snad jen díky svému BLM logopedovi, šmírovat páreček odnaproti, ve složení - až děsivě prkenný velkobritský bukvoid, který se před kameru dostal snad jen díky tomu, že mocinky chodil do fitka a pak přeblafl producenta, a euroasijská mula, která asi jako jediná z celého toho hororově ochrnutého obsazení příjemně vypadá a dokonce i občas hraje. Načež následuje dvouhodinová hitparáda naprostého kauzálního kokotismu a debilně účelových pičonáhod pro náctileté vymaštěnce, jen aby to hlavně bylo jakože kůl, vrcholících jakž tak kulantním nápadem. K němu se však satanžel vcelku nudně, zcela přitrouble a herecky totálně koženě doplazili po zádech downů, laciných štětek a přes několik „nesmírně vzrušujících“, kýčovitě sterilních softpíchaček a la „megazkušená nabíječka“ Rosamunde Pilcher, zabíraných navíc tak ze sta metrů, aby jej v dementfinále využili asi jako impotent šprcky. Taxnad ještě ten hluboce filosofický přesah pro všechny ty semiretardované labilní myši s velkýma kozama: „Pro jeden ocas hlavu neztrácej!“.

Kýčovitá mýdlooperní hospodyňkovská homokládovina o ňuňavě romantickém BJJmedvídkovi (BlowJob Jam), pyjonýrovi všech pyjonýru, slaďoušovi nejsladším a správňákovi nejsprávnějším, kladnějším než kláda, který, pokud zrovna s nadšením neaportuje paničce tenisáky, nečumí na ni jak baset na kotletu a nenosí jí v hubě kabelku, xmrti rád oblézá slizce zpocené otyloně z MMA (Mentally Malformed Aggressors), co by jej za normálních okolností sfoukli jen lehkým kýchnutím, očichává jim rozkroky a vytírá jim xichtem podpaždí. Suma sumců docela trappling (choreografický i tokací) a něco, jako by přeslavná spissovatelka hajzlpapírů E.L. Jamesová napsala scénář k 50 odstínům Fandama. Nasraně druhé to však má veškeré markanty osmdesátkového kunkfuj braku, čili takové nostalgicky vinné potěšení a ideální výplň na dlouhé podzimní podvečery, kdy se vám strašně nechce čumět s nějakým romanticky roztouženým bobrem na chervánky, osaměle si progelovávat řitní věnec či mlátit menší a slabší. A já zrovna jeden z takových podvečerů měl. Tak tři, a už o tom nechci mluvit.

„Ále, kráčím si takhle vstříc pěkně zkurvené životní mizérii, přičemž u toho budu dost hustě sugestivní, místy až močopudná, taxi holky a pupušové určitě nachystejte kapesníky.“ Dramaticky docela silný až tísnivý film, u kterého si rozhodně nebudete vesele podupávat Verdiho árie či pobrukovat Sienkiewiczovo libreto k nim, jak by mohl název napovídat. Válka je prostě zmrd, kor válka mezi necivilizovanými animálními hovady na obou stranách, kterou pak vesměs odsírají civilisté. Je sice trochu tendenční svinstvo, které leckomu může černovybělit historické události, už tak oběma stranami 25 let post coitum brutálně zkreslované, vyobrazit Srby jako největší kundy a nezmínit, co za SS zvěrstva poturčenecký dobytek z ARBiH pod vedením snad nejhoršího (a asi i nejvychcanějšího) válečného zločince celého konfliktu, Nasera Zkurviče, jenž paradoxně vyklouzl z celé té Haagské frašky, neméně masově prováděl před Srebrenicí etnickým srbským civilistům v rámci účelových provokací, čistek i čirého sadismu. Takže si pěkně zachovejte divácky odstup, jediná pravdivě černobílá věc na celém spektáklu bylo vyobrazení obvyklých zpolitizovaných impotentů z UNPROFOR, kteří naslibovali bezpečné zóny, načež hezky Mladičovi nashromáždili celé porážkové stádo a arivederči, čímž jsou de facto za celou tu masárnu úplně stejně odpovědní.

Cenzor Netflusu se pravděpodobně upravdoláskařil xmrti nebo z toho účelového neomarxistického mentorování tabulrasových stádových debilů zkolaboval v levicovém rauši, když soudruzi nechali projít něco takového! Nádherná demonstrativní ukázka dle skutečných událostí pro všechny ty milovníky inkluzí, integrací, asimilací a harmonické multikulti Světoevropy, na věky věků šťastně a všestranně altruisticky žijící pod hřejivými sdruženými barvami Benettonu v moudrém a bezelstně laskavém náručí pro mnohé pasáky velmi ziskové Evropské Utopie. U žabožroutů už to cílevědomě probíhá přes dvacet let a výsledky jsou opravdu zřetelně znát! Rozkošně zdemolované a utěšeně se rozrůstající chalifátní enklávy ve všech velkých městech, pevně semknuté v jakékoliv myslitelné trestné činnosti, kam se výkonná moc státu bojí vkročit a sociálně slabší „domorodci“ jsou ekonomicky nuceni přímo v tomhle svrabu či v jeho nejbližším sousedství žít. No jejich chyba, ty tlučhubovské levičácké impotenty, kteří z oplocených bílých čtvrtí bezstarostně masově mixují do paseného stáda ty tolik kulturní a mírumilovné zislamizované nebo ryze animální čokofrancouze z prvobytně pospolných kolonií, si přece sami demokraticky zvolili. Nebýt toho, že se tohle svinstvo pak může libovolně rozpínat a volně se pohybovat po Schengenu, směju se jim do xichtů a strouhám mrkev. Jenže ono toho je, a tak mě dost mrazí a upřímně mě sere, že se dříve krásná a bezpečná historická města stávají anarchistickými nechoďzónami, zamořenými štěnicemi. A pokud se s tím někdo něco pokusí udělat, tatáž banda od reality běžného života plně odtržených hrabivých pamrdů, bezpečně ukrytá za absurdní fašisticko kocourkovskou systémovou byrokracií a za kohortami bezpáteřních přizdisráčů či krutě zneuznaných skvoterských smažek, zvyklých žít ve svrabu, s ním po bolševicku okamžitě zatočí a hlásá dál své účelové bludy o předsudečném rasismu, který je už dávno vymýcen a nahrazen rasismem empirickým. No, velmi doufám, že toto nešťastné období pomalu vrcholí a už brzy tamní postižená dosud mlčící většina gaučových aktivistů a pokojových žvanilů pořádně pocítí důsledky své lhostejnosti, rozšlape Makronky po Elysejském paláci, vyháže Andělky z nejvyšších oken Reichstagu a Evropa tak bude mít možnost zůstat ještě nějakou dobu alespoň trochu civilizovaná. Dokonale mementivní a solidně odsejpající film, v němž i dříve napomádovaná buzna Lelůš konečně vypadá jako chlap, po kterém nejednomu eurozónaři, co to ještě neviděl na vlastní oči, zhořkne baklava v držce. Ovšem již brzy i ve vašem okolí, stačí volit dredařovy narkáčské neokomunisty, kokoti!

Inshitdiózní ťaman zkusil zadrnkat na retrostrunu a zahrát si na Itala. Výsledkem sice není obvyklé mistrovství světa v unylém vrzání pantů a svévolném houpání lustrů, avšak ten kapku jeblý bizár o pypce s očima i na prdeli a flexibilními klouby se mi o nějakou extra zábavu či retropotěšení taky dvakrát nepostaral. Na pořádné džalo je to málo červené i málo nechutné, zcela to postrádá nějaké ty tradiční kozy fan tutte, z tentokrát ani trochu apelující teplákové mastňačky Análbelky Voliž vám Fulči ani nedrnkne a nevolízal by ji snad ani Páter Tomáš. Holt jen vypiplaná restrostylizace Ardženta nedělá, a byť řemeslně profesionální, retroztřeštěný hlavněproudý brak, který si v korektních mantinelech dnešní přihřáté doby prostě nemůže dovolit řádně traumatizovat změkčilé pubertální kokoty tradiční detailní brutalitou a nic jiného v opatrně zkrvavených rukách nemá, je tak spíše nechtěnou parodií než zamýšlenou poctou žánru.

Sahat psychošově schovance na orgány může mít u zdravého jedince klidně stejné vedlejší účinky, jako nechat se opíchat kurevsky ziskovou experimentální rychlokvaškou bez empiricky prokázané účinnosti proti mediálně záměrně zveličované nemoci s letalitou nižší než u zarděnek. Například smrt. A tak ve tmě zase číhá zmrd v podobě slepého, proti bolesti imunního, rychlohojivého a nyní téměř bez dilemat veskrze kladného sedmdesátníka, i ve svém požehnaném věku schopného bez bílé hole a labradora nafiletovat celé komando mladých a vidoucích speciálních jednotkářů, ovšem jednotkářů s řadou skrytých komorbidit a oslabenou imunitou vůči důchodcům. Oproti originální jedničce jde tentokrát „jen“ o stupidně jednoduchou a notně přestřelenou domácí invazičku. Avšak invazičku skvostně a neserouce se natočenou, syrovou, parádně brutální, plnou mimořádně oslizlých bezskrupulózních patolů a s megadrsným dědou Štefanem, předávkovaným Geriavitem. Čili sanctasimplicitní blaženost a rozhodně nic pro artové hnědopichy, přecitlivělé bukanýry, romantické hospodyňky a astrofyzika LIVČU.

Kdyby se například takový bývalý člen NSDAP vypravil v roce 1975 do Uruguaye na koncert Horsta Wessela, vsadím se, že by naběhl do první lajny, nadšeně hrozil na interpreta z kotle zdviženou pravicí a ze všech zbývajících sil by si s ním řvouce notoval Die Fahne hoch nebo Bombenfliegerlied. A není divu, byla by to pro něj nostalgie jaxviňa, protože tenkrát na Hitlerjugend diskotékách nic jiného nehráli.  No a Horst by pak na tiskovce prostě prohlašoval něco jako „No co, hrával jsem tenkrát prostě svou muziku a lidem se to děsně líbilo…“  A tak nám z žumpy zaslouženého zapomnění náhle vylezla zkurvená komunistická prominentní mumie, bezpáteřní hrabivá mrdka, cirkusák s cigánským nevkusem, bezohledný pamrd, autor slavných „(s)hitů“ (čti rakovinotvorných kolotočářských cajdáků) a bývalý protěžovaný člen kulturní kozanostry, klubu zabijáků talentů a režimních rýžovarů (Janeček/Wágner/Šteidl & a jiná soudružská hovada), aby v masturbačním egopíárku připomněla zapomětlivým a nepamětníkům, jaký že to je vlastně  „fajny kluk“, „správňák“, „skromňák“ a skoro „disident“. Co naplat, otylým husákovým štěrbinám klepe přechod na kundy, Alzheimer se pomalu chystá schovávat jim věci a jsou hormonálně destabilizované, tudíž se slzou v oku náhle rády z posledních sil nostalgicky zavzpomínají, jak je nějaký vygumovaný branec přefik na Spartakiádě nebo jak jim ho tam nějaký vekslák po roháči ve vodce našrouboval u Diskopříběhu. Neméně maligní a kulturně degenerativní buzikály jsou navíc v kurzu stejně jako seriály Prímy Hnooj, a tak prasata mají po dvaceti letech oprávněného trčení v noře zase pré. Takže Štancl panděruje po obrazovce jako retardovaný Pandrhola, blaženě maloměšťácky pochrochtává, naparuje se, na kolik zlatých kohoutků a leopardích kožešin už nahrabal, tolik „spravedlivě lká“, jak na něj byli všichni známí po revoluci „nespravedlivě“ bakaní a dle svých vlastních, jen volně parafrázovaných slov na každém kroku tvrdí, že „by klidně kouřil i bezďáky v nádražce, hlavně, když za to bude honorář“. A nejsmutnější na celém tom toxickém odpadu je to, že mu při tom cigánském sebeukájení mohutně geluje anál snad nejgeniálnější český textař a pankáč, jaký kdy žil, jenž zjevně na stará kolena propadl mamonu a jeho „ideály proměnili v prach“. Anebo pank už je fuckt mrkev. Fanánku, jsi prase! Prase a hovado!

Další výprava velrybářská k břehům Grónská, co nezdařila se, protože nikdo nejel na velryby, ale na Titanik. První tři díly jsou nádherně hnusným, až vizuálně nepříjemným a depresivním exkurzem na totální dno viktoriánské spodiny i humanity, poháněným zejména dokonalým, skvělým, vynikajícím až fenomenálním Kolínovým mrazivým sociopatem a animálním hovadem. Pak ale náhle v permafrostu lupne, pod ledem hrkne a v tvůrčí potenci těžce zakuňká, načež se vynoří dva díly brutálně nezáživného Teroru, eskymáckých lidových tradic a religiózních pičožvástů, ústících do hajzlu slabomyslného rychlokonce, bezradnějšího než katolická panna při felaci. Takže těsné vítězství fascinujících špíny, svrabu a palidství nad pravdou, láskou a scénáristickou bezmocí 3:2.

Protežé aneb Mařenka a partička metuzálemovitých rakváčů hrajících si z posledních sil na drsoně je vcelku snesitelná a jakž takž zábavná jednoduchá kokotinka, zejména protožé to není další sériový netflusovký zvratek, tudíž to má skoro hlavu i patu, vcelku originální záměr, nekleká se tam před negrama, ani jedna postava netopí, není pohlavně zmutovaná, ani mentálně znásilněná nějakým tím zkurveným šovinistou. Kvéčko navíc vyrostlo do solidní hybridní MILFky a počítám, že za hrané pohlavní interakce s megaslizkým dědou Kýtnem, který by dozajista ve svém věku už neušukal ani kvadruplegickou důchodkyni, natož vietnamský sentinel v životní formě, dostala i řádné příplatky za dehonestaci a zvrhlost. Nechtěnou komickou vložkou je i Bobo Tétisícovka v roli krutohustě svraštělého a atrofovaného náčelníka gerontomopedistů Hanoi Angels, jehož „bezvadně padnoucí“ pytlovitá džiska je snad relikvie ještě z dob, kdy se snažil polyhliníkově vylít do formy Árnýho. Herecký starobinec tak opět zachraňuje strýček Džexn, který vypadá furt stejně a hraje stejně živelně už tak od roku 1948. Prostě taková nijak zvlášť urážející náhradní jednorázovka, když jste zrovna takhle večer líní zapnout si v automatické pračce nějaký mimořádně zábavný program s intenzivním mácháním a ždímáním na 1600 otáček.