verbal

Kdo přežije luksusní resort? aneb bolestivá kolonoskopická sonda do mentálních výkalů z mravních i společenských norem vykolejených palidí. Poučení? Ať ten kapitalistický endoskop vytáhnete z nefachčenkovské, parazitické ovlivňovačky, zhovadilého ruského oligarchy, pudlíkovského homomodela bez sociální empatie, pokrytecké motivační řečnice, arogantního snoba nebo filipínské hajzlbáby, vždycky bude od hoven, protože u včel svědí prostředky, a „slušným“ marxistům nezbývá než své utopie přechlastávat. V určitých situacích se může stát zmrd z kohokoliv, ovšem přirození zmrdi jsou na tom vždy lépe, protože nebojují s výčitkami.

Jako „Přetvařující se impotentní homopičovinu“ striktně definuje moderní filmová teorie snímek, který je osazený špičkovými kašpary, má vyňuňanou a poměrně drahou výpravu a anotačně slibuje originální, svižnou a vtipnou žánrovou zábavu, po čemž nalákaný konzument dostane přitepleně klišovitou, bezkrevnou, sterilní a unylou až otravnou trapku bez sebemenšího nápadu či unikátní pointy, plnou necharismatických,  groteskně se pitvořících idiotů (tolik k vtipnému), u jejíhož sledování se baví snad jedině tím, že se sází s panem Hypnosem, jestli dokáže neusnout (tolik ke spádu). A konkrétně tato „Přetvařující se impotentní homopičovina“ a rádoby parodie na rádoby detektivku se navíc s takto povislým šulinem velkohubě otírá o Kristovu Agátu, proslulou originálními zápletkami a jejich analyticky brilantními řešiteli. Čili když pak zjistíte, že čumíte na sice výpravný a v rámci scénáristické frigidity na maximum zahraný, avšak ubohý, neinventivní, nudný a pouťově laciný scénáristický trichobezoár, v němž zcela necharizmatiční a rádoby toporně velkobritští inspektor Hovňous a seržantka Pičichvostová jen dělají žertovné obličeje a de fuckto nic neřeší, neboť se to nakonec naprosto kreténsky vyřeší samo, je nejlepším řešením vsadit s bohem spánku proti sobě, protože ráno budete více odpočatí, a tím pádem možná i méně nasraní, že jste si zabili večer takovou kokotinou pro mentální socky a kompulzivní hospodyňky.

Středy bylo třeba. Jednak se ze světa přiteplených slůňátek a močopudných sirotků s opětovně nabytou záhrobní hravostí vrátil velký Tim v celé své morbidní síle, druhak se ukázalo, že materiál pro náctileté retardéry nemusí nutně vypadat jako plagiátorská lobotomie typu Heryho Potrata nebo pásová rakovinotvorná ultralobotomie typu Upířích akademií, deníků a Satan ví čeho všeho ještě, třeťak se na výsluní zaslouženě dostala mimicky dokonalá nihilgotka naprosto xežrání – slečna Ortégová, no a čtvrťak si zase jednou od cévkování dědy Daglese odskočila před kameru Kateřina Zeta Jonášová a ukázala, že lze stárnout s grácií a i bez přídavků výraznějších konzervantů, přičemž samice i po datu spotřeby nemusí nutně hned zplesnivět a i ve svém požehnaném věku může pořád být skoro Alfa. Prostě milý, hravý, zábavný a scénáristicky příliš nedebilizující seroš s mnoha rozkokošnými hřbitovními detaily, plně ctící tradice Adamsovic klanu a s atmosférou silně připomínající legendární Buffy. Tudíž jedinou škodou zůstává, že se toho satanžel chytla neomarxistická platforma demagogické patodiverzity, kterou však Tim až na dva drobné pomrdy naštěstí téměř dokázal udržet na duhové uzdě. Při pohledu na nigerijskou negrosirénu by Homér patrně kapku proškrtal Trojskou válku, protože by Paris (samozřejmě senegalský mouřenín) prostě vyprcal krásného Hektora (nebinární transvestita) a vše by zůstalo doma, a to včetně Odysea a jeho náruživě žárlivého achujského manžela Agamemnóna. A to, že má příznačně zženštilý tlustý šprt bez kamarádů – Evžen – dvě maminky, není, milí soudruzi, legálně ani biologicky možné. Mohl by mít maximálně jednu maminku a jednu lesbotetu (A ne, nemusí ji říkat tati!), popřípadě dvě lesbotety, které by oslovoval třeba „matky na lízing“. Ovšem vzhledem k absenci dalších patoincidencí nic, kvůli čemu by si jeden okamžitě musel zalívat oči voskem a připoutávat se ke stěžni.

Jakub Zbraňň je snad jedinou svěží vlnkou, opravdovým originálním kreativcem, drsným, vtipným, uvolněným a neomarxisticky nementorujícím pissálkem i režisérem v zahnívajících vodách současného leporelového unidementverzsa. A velmi doufám, že nezkrotnul, nepohltil jej mamon ani kokotporátní pásová dementizace, a i nadále jimi zůstane, protože jeho vánoční kretenciál jediného bezbolestně sledovatelného homixu v galaxii není ničím jiným než rychlokvašnou, kýčovitou, přiteplenou, žinantní a řádně přiblblou komerční pičočalamádou pro retardy, ztrapňující nejen všechny dříve úspěšně zúčastněné včetně animáků, ale také patrně zoufalého Kevču Slaninu, který do toho celkově zapadá a hraje asi jako obrnou traumatizovaný Lenin v Assvendžrech.

Prostě takový další milý dobový rodinný příběh z typicky sluníčkového francouzského sídliště, plného míru- a pořádkumilovných, zákona dbalých, neagresivních, altruistických, tolerantních, sociálně inteligentních, kulturně adaptabilních, vzdělaných a pro rozkvět „své vlasti“, s otevřenou náručí je vítající a poskytující jim kompletní podporu, do úmoru pracujících obyvatel a jejich rozkošných dětí, zářivé to budoucnosti země Galského kokota i Schengenu. Jen jsem byl trochu smutný z nedostatku té tolik kýžené inkluzní diverzity, o niž ti úžasní, skromní a o blaho společnosti pečující lidé z Evropské Utopie ze svých rezidenčních árijských čtvrtí a luksusních sídel kolem Ženevského jezera tak filantropicky usilují. Diverzita hnědé, protknutá výhradně hřejivým, pacifistickým a pokrokovým duchem islámu je rozhodně moc fajn, tudíž se až pohoršeně velmi divím, že se ty zkurvené rasistické bílé huby i xenofobní Asiaté z těch krásných a po všech stránkách vzkvétajících enkláv dobra a míru zjevně odstěhovali a sveřepě se nechtějí integrovat do té úchvatné, pestrohnědé a naprosto civilizované Afriky či Blízkého východu! Zmrdi netolerantní! Předsudečně rasističtí páprdové a dezoláti! S takovým přístupem tu Wakandu nevybudujeme, soudruzi!!! P.S. Severní Marseilles bylo lepší, poučnější a ještě citlivější.

Takzvaná „teorie povýšeneckého pseudoyntelechtuálního pičuse“ říká, že pokud bude nabubřelý, egoistický kokot neustále omílat své trolí zvratky po nekonečně dlouhou dobu, skoro jistě to jednoho dne pořád bude nabubřelý, egoistický kokot. A pravděpodobnost toho, že náhle prozří během doby existence vesmíru, je zcela nepatrná (i když technicky možná až záporná). Čekal bych, že nesčetných fiascích už o tomto samozvaném hororovém exprdovi v souvislosti s ryze brakovým filmovým žánrem, jakož i s jinými, do nichž by se opojen vlastní jasnozřivostí náhodou sebelaskajíc pustil, jakživ neuslyšíme. Bohužel je zřejmé, že máme co do činění se silně narcistickým jedincem, jenž postrádá jakoukoliv sebereflexi. Aplikuji-li tedy na tomto místě nedetermismus kvantové teorie s předpokladem, že jeden ze dvou totožných experimentů byl vyhodnocen povýšeneckým pseudoyntelechtuálním pičusem, shledávám, že je Děsič 2 vcelku roztomilou, úchylnou groteskou, tupou sekerou vyseknutou nostalgickou poklonou klasikám žánru šesté až osmé dekády 20. století a parafilně hravým zhovnabičem s autentickou atmosférou i patinou, jaké může zcela odsoudit jen do sebe zahleděný a yntelechtuálně značně atrofovaný sebeprznič a zcela adorovat jen deviantní jatkový masturbant. Tudíž jakožto zdejší lovec kokotů uděluji tři do krve rozškrábané strupy.

Představte si, že by někdo natočil film o tak zásadní a mnohdy i brutální události pro každou domácnost, jakou je páteční nákup v supermarketu. A že by se to dalo udělat svižně! Nejdřív jadrné kurvování na parkovišti, že „se ty kundy zase rozhodly všechny naráz nakupovat v pátek v 6 a já musím jak čurák parkovat někde v prdeli kilometr od vchodu“, poté ještě jadrnější kurvování, že „v zásobníku zase není jediný vozík, a tak musím jak kokot čekat, až nějaká ta kunda konečně nakoupí“, následovala by ostrá hádka s bandou cigošů (jedna rodina) u masa, po tunách vyžírajících kuře v akci, plná rakovin, vyjebaných rasystickych gadžů, černých kurev a prediktivních kalkulací, co všechno si lze pořídit za sociální dávky na sedm malých budoucích kriminálníků, bezelstně při nákupu nacházejících volně se povalující peněženky v kapsách ostatních nakupujících, poté ještě vypičování krutě šnekovité otylé pokladní se zjevně nižším než základním vzděláním, co si místo čárových kódů skenuje své tučné prsty, má ultimátní problém na displeji rozpoznat sumy, páč umí jen do čtyř, a tak musí ke každé druhé položce na rok přeplněného cigánského vozíku před vámi (víkendová svačinka, přijedou Deméterovi z Luníku) volat qůli storna „manažerku“, co umí dokonce do desíti a zná někoho, který to zvládne i do padesátia umí i telefonovat!!!, no a jako velké finále jednostranná bitka s vyžraným a infarktově funícím „sekuriťákem“, který před chvíli nechal bez povšimnutí nediskriminačně projít ty skvostně asimilovatelné hnědočechy s přehršlemi zřetelně viditelných boulí na bundách ve tvarech lahví a jiných luksusních poživatin, ale vás se jme s křikem šacovat, jestli jste náhodou nevyčorovali rohlík. Naštěstí jen do chvíle, než si nedopatřením nenastříká do držky vlastní pepřák. Ovšem tvůrci se rozhodnou pohrdnout takto reálnými, skvostně akčními možnostmi námětu a pojmou to jako podrobné dvouhodinové sjíždění regálů ve všech odděleních, polemikami nad nutričními hodnotami, cenotvorbou a prostorovou optimalizaci ukládání položek do vozíku, vrcholící suchým zaplacením a konstatováním, jak jsme ten vzorový spotřebitelský koš efektivně a blahodárně pořídili. A podobně dopadlo zfilmování zásadních a jinak veskrze zajímavých až strhujících událostí v Argentině v roce 1985 (těm gramotným vřele doporučuji Zmizelé od Colina Falconera), na pozadí plných teroru, vyhrožování, únosů, mučení a brutálních vražd. Páprdovitý prokurátor prostě 140 minut precizně shromažďuje a rovná spisy, téměř bez vizualizace mluví o tom, že někdo někde vyslýchá svědky a o tom, jak byla ta chunta bakaná, než v posledních dvaceti minutách začne zkratkovitý, otravný a bezemoční soud, jehož výsledek nám otupěle vypíšou na obrazovku před závěrečnými titulky, protože asi už byl celý štáb znuděný xmrti. A za takový nevyužitý vleklý pomrd by scénárista a dramaturg zasloužili co? Ano, správně, zarazit do prdele kaktus! Na to, že všechno do nejmenšího detailu vypadá jako v Argentině 1985 a herci jsou téměř dvojníci až trojníci reálných účastníku, při vší té prudě opravdu sere patagonská liška.

Malé a bezvýznamné plus lze po omalovánkovém kokotporátu Dyslektický Cigán homix s odporem hodit za to, že se až tolik nesnaží všechny ty vymatlané slabikovače bublin neomarxisticky demagogizovat a převychovávat, nebo alespoň ne až tolik urážlivě okatě, jako jeho konkurenční konglodementrád Mrvel. Ovšem v míře konstantní debilizace blahoslavených povrchními furtdokolovými pičočalamádami si oba mohou potřást leporely, akorát DC zjevně nemá dostatek fondů na slušně vypadající digitální mrdník, a tak to ve většině „akčních“ scén vypadá, že do pozadí někdo prostě mrdnul pár plechovek s pastelovými barvami, které pak při natáčení nějaká partička downů freneticky rozmazávala rukama, a že jim některé „digitální“ bubuanimáky pomáhala slepovat z vaty, sirek a ústřižků tepláků Hermína Týrlová. Patrně ti bystřejší z vás již z intonace úderů mých kláves vytušili, že je Černý Adam zase jen další repetiční, veskrze nudná, plytká, patetická, mimořádně přitroublá a škaredě natočená kokotina, složená z náhodně losovaných vykrádaček všeho možného, již natočeného, kterou navíc brutálně potápí na dno žumpy až děsivé neherecké výkony Dvejna „Ovarovéhokrku“ Steroidsna, zlatého homoptáka Aldise a zlotřilého cigánského krále Tahamsezapytla. Proto absolutně nechápu, co vedlo pana Brosnana nechat se jako sekndhendový Xavier nakrouhat do takového salátu z hoven, navíc plného nehezkých a necharizmatických prken. Tedy až na Sáru. Ta sice performančně taky zrovna dvakrát neoslňuje, ale určitě bych na ni klidně shahl, aniž by musela moc škemrat. Takže jen qůli ní trochu menší odpad.

Seroš, který se moc snaží předstírat, že je chytřejší než ve skutečnosti. Solidně nihilistický a pohodový Stáník Tůči se tu od počátku tváří jako zdivočelý Šerlok, co právě sežral Šalamounovo hovno, až jeden celou hrací dobu s otevřenou lebeční dutinou napjatě čeká, co za genialita se z toho nakonec vysvrbí. Zapínám bojler!!!, taxi na chvíli vypíchněte oči, protože naprudko prozradím, že žádná, a jediné svrbění, které z toho máte, je v pravačce, jíž bytostně toužíte vši silou napálit do xichtu Doly Studnovou. Ta totiž ztělesnila naprosto vše, co lze xmrti nenávidět na zaslouženě osamělých, sebevědomě zfeminizovaných a kulturně i morálně patoukotvených Angličankách za zenitem a vystřihla snad tu nejodpornější, nejafektovanější a nejpřechytřelejší velkobritskou velepiču, jaká kdy brázdila celuloid! Ovšem jinak je Vnitřňák veskrze svižná, zábavná, hravá a originální černotumorná, absurdní psychotaškařice, založená na komunikačních poruchách, kterou bonusově posiluje famózní kreace sympatického dobrosera Davida Nájemníka.

Je to skoro úplně stejné jako nápaditá, svižná, vtipná, hravá a dobře obsazená jednička, akorát bez nápadů, spádu, vtipu, hravosti a bez herců. Zcela bez chuti a bez zápachu. Takže něco, co by kolektivní gastronomie nazvala UHO (Univerzální Hnědá Omáčka) a co moderní filmová teorie odborně přesně definuje jako UPP (Ubohá Parazitická Pičovina).