verbal

Davčův přestřik, kterého dozajista má s nějakou androgynní perverzačkou s amputovanýma nohama a kolostomickým pytlíkem, zjevně nepadl daleko od úchylného stromu. Akorát fetuje trochu víc než papá, a tak tato v první půli nadějně mrazivá sondáž na téma „Vyprcali byste svého vlastního klona?“ satanžel vykultivovala do pičoidně deviantní artistické smaženice z lysohlávek, nad níž Bludmanovi zduřelo ego a řádně vyhonil, načež chytil sebestředný slovní průjem plný existenciálních cizích termitů, jež by měl, marxistický homorozumbradáč jeden, dozajista problém zpětně interfelovat. A je to trochu škoda. Ne Bludmanovy masturbace samozřejmě, nýbrž filmu, protože než začali rozdávat na place piko, jednalo se exekučně zdařilou a solidně budovanou syrovou divnoostrovní taškařici, ve které poprvé ve své kariéře překvapivě jakž takž překonal obličejovou obrnu jindy prkenný manekýn Saša Souostroví.

Chujmovi Balakéru se 85 minut dařilo úspěšně páchat to, co mu jde nejlíp. Vcelku originální, roztomile brutální, solidně gradující a skvěle zahranou jednopanelákovku, byť kapku předvidatelnou, rozhodně však evidentně nenavozující vhodnou atmosféru k prstění sester či jiných příbuzných. V 86. minutě mu však někdo ze štábu hodil do kafe piko, a on, místo aby to dotáhl do pořádně makabrozního satanistického konce, vyvrcholil přitepleným narkáčským myslomrdem. A to, jakožto zdejší expert na vysrkávání škeblí a nabubřelé kokoty nekompromisně trestám odnětím dvou rozškrábaných puchýřů.

Tak dneska tu mám tři vzkazy. Ten první je pro dvě brutálně zamindrákované, těžce nemrdané, ovšem veskrze silné a svého pos(l/r)ání plně uvědomělé muženy, Adélu a Táňu. Když se ke kritice v relativně hlavněproudých médiích dostane zoufale špatná pissatelka a nesnesitelná neomarxistická pizda, která z bezpečného prostoru sluníčkové nadace „Poštěvák v plísni“ nemá sice ani šajn, jak se točí svět kolem, ale zato z utopistických firemních bulletinů, pirátských oběžníků a rudých komunitních vytřiprdelníků Deníku P a A2Ass bezpečně ví, že by to mělo být sterilní, bezkrevné a nevzrušující místo plné usměvavých dobroserů, hystericky se starajících o všechny komplexy kolem, jen ne o ty svoje, to je pak chudák každé druhé dílo, bezvýhradně neplnící demagogickou indoktrinaci militantního inkluzního utopistického pičismu, prostě odsouzeno k vláčení bahnem. I Hřebejk by moh řehtat. A nejhorší je, že to takové ryze stranné bolševické krávě s maligně přebujelým egem někdo pustí celé předem, a ta hned vyblije své zhrzené, žlučovité patonázory ještě před premiérou prvního dílu, čímž apriori účelově manipuluje s názorem budoucích slabodušších diváků, kteří si to pak málem mají Strach pustit, aby neutrpěli morální újmu, když je to plné těch zkurvených šovinistů. Elegantním oslím můstkem se tak dostávám ke vzkazu číslo dvě, který je určen pro Jirku. Tak nastraž uši, vole, nebudu to opakovat! Tak takhle by to tedy nešlo, soudruhu režisére!!! Doufám, že se po téhle ostudě podrobíš řádné stranické sebekritice a ve druhé řadě bude Rambo labilní slepice s traumatem z brutálního mentálního zprznění nějakým tím odporným šovinistickým mluvkou, popřípadě konzervativním páprdou! Dále kategoricky požaduji, aby Taclík explicitně prcal Hádka, minimálně jeden z nich byl vegan, na akce sebou vozili hladítko, každého vraha, násilníka či kariérního mukla procítěně pohladili a dlouze objímali, načež by cokoliv sebeanimálnějšího řešili výhradně soudružskou domluvou, protože přeci kdo ví, jak traumatické měl ten chudák dětství a určitě tím pádem za nic nemůže! A v neposlední řadě by bylo více než kýžené a veskrze realistické, aby byl Vetchý negr!!! Ale pozor, ne takový ten globinový, to by byl odporný rasismus a pohrdání čokoládou, pěkně šup s ním na stáž do Afriky, ať tam přirozeně zpigmentuje, přinejhorším ho pošlete na reverzní terapii Míši Džexna. Alespoň mě chvíli nebude v každém druhém filmu srát svou obskurní divadelní dickcí. A samosebou se všichni zúčastnění budou VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ řídit pokyny a radami silných angažovaných mužen! Jen ty totiž vědí, jak to ve světe chodí a jejich sluníčková vize utopistického Mumulendu, plná pokrytectví, cenzury a bonzáctví, je jediná světospásná. Třetí vzkaz snad vyvolá jen vztek, Fatty Rogers těm dvoum život … Aha, pardon, to se mi jen posral autokorektor. Účelem třetího vzkazu je poslat do zevního genitálu všechny ty zdejší kokotky, co nedbali moudrého přísloví a soudili dnu před kačerem, nebo k dílu přistoupili s despektem po přeslabikování výše zmíněných bolšofrigid. Celé to má více než čtyři a půl hodiny. Čili trochu pomalejší a nesmělejší úvod a to, že ten nový Marešpštajn zpočátku mírně pokulhává v dialozích, neznamená, že to tu po prvním dílu, DMSM kvalitním, budete popravovat jak hysterické buzny! To je něco, jako byste odsoudili porno hned poté, co opravář pračky teprve vešel do koupelny a ještě ani nevybalil vercajk a nadržená hospodyňka předvedla jen macatý pár toporných předehrových replik. Ne, nevěštím tu budoucnost, měl jsem to ponížení vidět to předem celé, a to ve trojce spolu s Anetou a Táňou, které jsem u toho šovinisticky nutil olizovat koule. Samozřejmě až po podepsání konsenzuálního souhlasu za přítomnosti státního notáře! A musím říct, že nemusíte mít strach, protože jde o Stracha v obvyklé vrcholné formě. Dále tedy bude pokračovat zcela sebevědomý, přímočarý, zábavný a svižný procedurální český napínač bez volných konců a artových pičičand s nezvyklým Ivanem v roli přizdisráčského, neprůbojného a veskrze dobrotivého dědka (Ideální neomarxistický hrdina, sic!), se standardně afektovaným Vetchým, milým obézrachitickým duem krásně přirozeně vystřižených čmuchalů a přeqapivě totálně skvělým Rambem, který mi tou žlučovitou harpyji napřesdržku způsoboval trnutí šíje a kdo ví čeho ještě. Takže mě moc neserete, milí rozumbradáči, na Bubáka mi tu nikdo predicktivně plivat nebude! Druhý díl je čiré potěšení z toho, že vcelku sysluplné a zábavné filmy v našich lůzrech a hnojích ještě nebyly úplně vybity žumpoidními telenovelami a hovnometnými kokotmediem retardovaných kinderscénáristů, a ten třetí pak vytasí solidně zvládnutý a rutinérsky dotažený nehtohryz nadstandardní úrovně. P.S. Paní Marhoulová by si měla ihned koupit vícerychlostní vibrátor!

Když po tisících trapných pičočalamádách s Langmajerem, točených výhradně pro neurovegetativní fytoplankton, někdo vrhne do kin něco odlišného, je z toho hned pozdvižení a plesnivé maso pro Lva. Satanžel však „odlišné“ nemusí nutně znamenat dobré, chytré nebo zábavné. A přitom se z životních trampot toho českého sekndhendového Królyho z Podstolemprd dalo v pohodě vytěžit celkem kulantní okultistické nebo politické drama. To by se toho ovšem nesměli chytit druhořadý rešeršní pissálek a urputný artový divadelní masturbant, kteří, nepokrytě ukájejíce své neumětelské ambice, z nadějného tématu uplácali plytkou, divácky naprosto nesnesitelnou repetitivní okultpičistickou a expresifilistickou rádoby kafkofausťárnu s iritující amatérskou leklou ropuchou a děsivě přehrávajícím Šášou v hlavních rolích. Okultpičistickou a expresifilistickou rádoby kafkofausťárnu, u jejíhož sledování nechytnou otravu filmem snad jen samotní pyšní autoři a ta obvyklá kohorta uhrovitých panických rozumbradáčů (čti „absolventů FFUK“), co tolik milují hledat v hovně nestrávené zbytky. Jsem ale rád, milí ufoni, že jste zase jednou nadšeně vylezli ze svých zatuchlých pokojíčků s tím vašim malým, pokřiveným přirozením v ruce a řádně se tu vycákali, protože jste tím vnesli do Arvéda alespoň nějakou zábavu a trochu mi usnadnili rekonvalescenci po tom dvouhodinovém audiovizuálním traumatu. Ahoj kluci!

Žerárovi tentokrát upadlo letadlo, a nebyl by to sveřepě šišlavý altruista, filantrop a pyjonýr Řiťler, jakého máme tolik rádi, kdyby jej okamžitě nezvednul, nechytil za špici a neumlátil s ním celý pluk zlotřilé filipínské guerilly, zmrdsky ohrožující klasický psychologický pelmel porážkových pasažérů pod JEHO bdělým dozorem! Ovšem ač zní výše uvedené sebeabsurdněji, jedná se opět o hezky natočený jednoduchý, svižný, přímočarý, vcelku se neseroucí, homixové debily nementorující a veskrze vinně potěšující akčňák, jakých je dnes už jen asi jako bílých heteroseksuálních supersvištivců, mile evokující další, ještě podařenější kousek z roku 2015, kdy se tenkrát hostilním rákosím prodíral Twouba Vilzn.

Ač je Karlík Potočník manipulativní neomarxistická mrdka a prvotřídní pandement v žoldu BBC (British Bolshevik Cunts), pokud se na chvíli oprostí od zpívání písně svého zaměstnavatele a šíření patomorální kokotporátní agendy probuzněnců, dokáže být místy až třeskutě vtipný. Pikča na Zemi se vzhledem k tématu přeqapivě vyhýbá největšímu současnému ternu inkluzní a diversitní demagogie, tedy zkreslování historie z pohledu agresivní garnitury mocichtivých levičáckých sviní, a zkresluje ji pouze z pohledu prvotřídně vymaštěně kunkdy, která s odzbrojující, nonšalantní blahoslaveností přivádí do rozfucků různé megavážně se beroucí anglosaské vědce i pseudovědce a s až roztomilou tupostí chrlí přehršle rozkokošně dementních teorií. Pár trapkám se sice nevyhnula, nicméně jako celek se jedná o vkusně chichotavý průřez alterretardivním dějepisem, plný hravých, místy až montypajtních dvoj a trojsyslů.

Oddělení pro rasistickou diskriminaci zkurvených bílých hub a genderovou privilegizaci krutě utlačované a trestuhodně opomíjené majority středoafrických vědkyň toho tolik pokrokového a „jediný správný globální morální kompas“ na jih rudě magnetizujícího studia MRVEL vyBLMblovalo další spravedlivou a veskrze zaslouženou audiovizuální pomstu všem těm zasraným (a přes 150 let mrtvým) otrokářům a stále prokazatelně žijícím uzurpátorům a genocidérům jednoznačně civilizacetvorné, blahodárné a světohybné kultury rovníkové Afriky. No, povím vám, že já být mouřenínem, urazím se, naseru a pak všechny ty bílé korporátní zmrdy okamžitě zažaluju za pohrdání, zesměšňování a především za rasismus, neboť se jedná ještě o stupeň vypatlanější pásovou a furtdokolovou generickou obrpičovinu pro ty nejtupější barevné tužky v penálu než obvykle vymaštěný bělohomix, nápadně připomínající jedno odporně xenofobní postapo svinstvo nenávistně zkostnatělých konzervativních páprdů s Čárltnem Hestnem v hlavní roli! A český název se navíc až příliš podobá sloganu švédského otrokářského oděvního gigantu H&M – „Uganda nechť šije!“ Čili v podstatě takoví Assvendžři vs Akvavagej po lobotomii colored by Technicolor™, pokud tedy vůbec ještě lze více lobotomizovat již a priori prázdnou dutinu lebeční, plní velmi tumorné neomarxistické demagogie a rasistického protěžování, ovšem s nádherným poselstvím!!! Bratři v tom rozhodně nejsou sami, a i každý zkurvený privilegovaný Hispánec by se měl neprodleně začít omlouvat rychleji, než byste řekli Tenochtitlán, a poklekávat před Aztéky, přičemž velmi doufám, že si i Španělé uvědomí své zmrdství a v dalším zpracování El Cida bude zcela korektně hrát hlavní roli nějaký tem Cuauhtémoc Montezuma. A kdyby se to náhodou ohrálo, tak šup ještě hlouběji a pojďme si vzít na paškál ty svinské Římany! My ve střední Evropě jsme naštěstí byli probuzeni již počátkem devadesátých let minulého století, takže pokud si chcete navodit zcela totožné pocity z díla a mít naprosto stejný estetický, emocionální i intelektuální zážitek, aniž byste museli téměř tři hodiny čumět na ubíjející martýrium opakované scénáristické debility a účelové manipulace, stačí si pustit pětiminutové shrnutí od této maďarské korektně progresivní skupiny.

Ač jsem certifikovaným majitelem hudebního sluchu a ovládám minimálně tři hudební nástroje na takové úrovni, že hrou neplaším potkany a nenamazané panty dveří si se mnou odmítají notovat v dokonalé harmonii, vždy jsem považoval toho čínskou jídelní hůlkou neuroticky máchajícího tučňáka v čele libovolného symfonického tělesa za ryze komický prvek. Při použití fotbalové analogie jde de fuckto jen o jakéhosi trenéra, který té přeplácené bandě primadon řekne, kdy a jak má kdo čutat. A představte si, že by pak tento celých devadesát minut běhal za postranní čarou sem a tam jak motorový čurák a před každou interakcí hráče s míčem zběsile do vzduchu naznačoval kopy. Notový zápis většinou dávno mrtvého autora skladby je zcela exaktním popisem jeho představ, jak by se ten jeho fidling měl vlastně přesně interpretovat, všichni zúčastnění imrvére stejně čumí do partesu, tudíž toho cukavě zmítajícího se epileptika s krajně žertovným výrazem orgastické poluce při každé druhé notě, který to s nimi předem pedantsky beztak vydriloval tak, že by svůj nástup i celý part zahráli i ve tři ráno ožralí a se zlomenou rukou, mají totálně na háku. DMSM tam při vlastním koncertě čurákuje jen proto, aby si pak mohl přisvojit při ovacích zásluhy za virtuózní výkon jednotlivých nástrojů, které by se patrně v pohodě sladily i samy. Tím však dozajista zcela trestuhodně pomíjím jeho totální „genitalitu“! Ta obvykle spočívá nejen v tom, že erudovaně zajistí a dohlédne na to, aby mu náhodou některý z těch ufonských filharmonických virtuózů nezačal do Braniborských koncertů fidlat Ovčáky, ale zejména v tom, že například ve čtyřicátém taktu páté věty a v šedesátém věty osmé na pět vteřin nechá změnit autorem předepsané andante na moderáto, a to přesně na 109,4 metronomálních kliků za minutu, čímž „daleko lépe vyjádří emotivní podstatu celé symfonie a pravý úmysl nebožtíka“!!! Že se tím v podstatě vysere na autorův hrob a že to stejně v hledišti postřehne jen hrstka posedlých mutantů s netopýřím sluchem, co navíc skladbu slyší po miliónté prvé, a zbytek potlesku je jen snobská klaka, která pak může frajeřit před návštěvama, že byla v Berlíně na fidling za 2000 éček za lupen, na to vše taky sere Bílý tesák, protože umění je holt umění, když jej nějaký „věhlasný“ neumětel za umění prohlásí. Tolik k vážnosti a atraktivitě prostředí. Jinak je Tár úmorným, byť místy uhrančivým broděním se térem užvaněné pseudoyntelechtuální povýšenosti snobských egoistů, co si nevidí na špičku čuráka, jež zjevně moc chtělo být tím samým skvělým filmem, v němž tenkrát Whiplashlý JéKá terorizoval Milouše Talíře. Satanžel však tentokrát střihač chytil zarděnky, scénárista akutní grafomanii a kameraman místy upadal za přístrojem do kómatu. Tudíž ten za jiných tvůrčích okolností možná silný příběh dokonale vychlazené, zlotřilé a veskrze egoistické diriglesby, která líže první housle a moc ráda by vylízala i druhé violoncello, přičemž charismaticky a prefíkaně manipuluje a bosuje každého, kdo jí přijde pod jazyk, dokud ji ony ubohé oběti nenapráší těm tolik blahodárným a spravedlivým neomarxistům, co s ní na asociálních sítích patřičně demagogicky po bolševicku vytřou virtuální hajzly, až je holka v pěkném Mahleru, trestuhodně utopili ve zcela nadbytečné hodině strnulého honění po požití rohypnolu a v povrchních, autisty dráždících pičonáznacích, co se vlastně děje, které mě neskutečně sraly, neboť mi nedovolily usnout spánkem spravedlivých. Takže jediným celistvým pozitivem tohoto téru je naprosto FAMÓZNÍ Blanšetka, která by se pomalu měla učit fackovat negry, protože za tenhle dokonalý koncert toho zlatého prdelače letos prostě dostat musí! A ke všemu tomu talentu je Katka zároveň živoucím důkazem, že to jde důstojně i bez konzervantů a že žena po datu spotřeby nemusí nutně ihned začít plesnivět a stát se nepoživatelnou, nebo ještě nepoživatelnější odpornou plastickou trhavinou! Dokonce bych na tomto místě ani moc neváhal gerontofilně prohlásit, že za zenitem a hranicí zatuchlosti je Katka daleko píchatelnější a apeluje mnohem urputněji než ve dvaceti. Úchyl já!

Po opravdu bolestivém zhlédnutí této retardované skatologie musí nutně každý erudovaný filmový teoretik praštit hlavou do zdi a zapřemítat nad tak zvanou aporémou tří tupých hovad: „Které tupé hovado tohle napsalo a zrežírovalo, které tupé hovado na tohle dalo prachy a které tupé hovado na to vlezlo do kina?“.  A tak rádoby bavič qocientně nejubožejšího proletariátu, Michal Trapánek, dotáhl své neumětelské ambice až k celovečeráku dle jeho vlastní divadelní hry, která, jak upřímně doufám, zaslouženě zapadla do nejhlubšího análu světoprkenného zapomnění, a já musím s úpěním konstatovat, že tentokrát nestihl být ani obvykle trapný. Měl-li bych v souvislosti s touto zoufalou, dějově i dialogově veskrze retardovanou amatérskou mrdkou a patrně protekčním výsměchem všem talentovaným filmařům použít nějaké analogické profesní přirovnání, volil bych řidiče hovnocucu se dvěma třídami zvláštní školy, jenž egoisticky nadhodnotil své možnosti, načež sepsal učebnici kvantové fyziky, a sice ve formě rádoby žertovných rozhovorů idiota s Planckovou konstantou. Logickým důsledkem je pak dementpyré náhodně losovaných, žinantních a obskurně nenavazujících prkenných diskuzí, které však dozajista připadaly Michalovi filmařsky naprosto dokonalé a ke všemu tomu neštěstí i totálně k PO-PU-KÁ-NÍ. Diskuzí, jež prezentovaly angažovanou partičku výborných, dobrých a poměrně slušných herců, i fekálního prostituta Langmajera, jako bandu ochotnických oligofrenních utečenců z Ústavu pro léčbu akutní afázie v Blábolivé nad Kokotnou. P.S.: Kadle, Kadle, už i Ty strádáš nedostatkem vezdejšího nebo luksusních předmětů, že odevzdaně kráčíš s lopatou přes rameno směrem k pohřebišti soudných charakterních herců? To už si příště rovnou střihni hauptku v nějaké nové třeskutě tumorné taškařici divadla Mír, ať to urychlíš!

Žer sýr, posílíš mír! (Hahahahahahaha, chicht, chicht, hihň, hihň!) Když se partička nadšeně retardovaných švýcarských spříseženců zhlédne v legendárním Kungfjůry, nemusí nutně vzniknout další geniální amatérské porno, nýbrž klidně třeba i naprosto debilní trapka s tumory na úrovni reprezentantů v hodu rozštěpem. Na amatérské poměry to sice vypadá hodně dobře, co však z toho, když to smrdí jako řádně uleželý ráfkový sýr dementního bezdomovce. A zoufale nehrající prkenný manekýn Kašpar fan Dyje evidentně našel mezi kohortou obskurně ohavných a řádně ochrnutých Švýcarek a děsivě nevtipných švýcarských mačotranzistorů nové dno své neherecké kariéry. Ale evidentně se děsně snažili, čtveráci jedni, a to je třeba ocenit, tudíž milosrdně a velkoryse napálím o trochu méně zahnívající odpad a nebudu se před jeho odkliknutím šťourat prstem v prdeli.