Filmmaniak

Celkem banální romantická historka, akorát to s tou výstavou byl dobrý nápad. Oceňuji originalitu a vtipné postavičky (kung fu pracovník tomu nasadil korunu), jinak ale doporučuju zůstat u původního kraťasu, který tvoří asi dvacet minut z prostředka filmu. Ostatně, to je ta nejlepší část.

Hlavní anti-hrdina Guy Pearce se žene post-apokalyptickou Austrálií za ukradeným vozem a pomáhá mu při tom psychicky chorý Robert Pattinson. Kdyby na začátku alespoň utrousil pár slov a vysvětlil, čím je to auto pro něj důležité, tak by celá zápletka okamžitě přestala existovat. Tempo je pomalé a ve filmu je děje sotva na hodinu, leč nějak se ho podařilo natáhnout téměř na dvojnásobek. Pattinsonova postava je charakterově mnohem zajímavější než ta Pearsonova a Pattinson dokonce i lépe hraje. Pearce se totiž celou dobu jen mračí a divák přemýšlí, proč dělá to, co dělá. Asi bych to nedoporučil ani fanouškům post-apa, protože kdyby se na začátku neobjevil titulek vysvětlující, že se film odehrává deset let po blíže neidentifikované katastrofě, tak by mi ani nedošlo, že má jít o post-apo.

Argentinská rodinka vyrazí na dovolenou do Brazílie a tam... se nic nestane. Tedy, trošku se tam začne míchat se vztahy (oba rodiče mají volné manželství, takže maminku začne balit brazilský pan domácí, jeho ex-manželka zase omámí tatínka, dcera si začne se synem pana domácího a syn na polovinu filmu zmizí, aby nedělal zbytečně křoví), ale na konci je stejně zachován status quo. Byla by to příjemná oddechovka, kdyby v ní kromě toho moře a prosluněných pláží byl i nějaký zajímavější děj, vyhrocenější konflikty nebo aspoň humor. Bohužel tam není nic z toho.

Zhruba do třicáté minuty uhrančivé a hypnotické, po celý zbytek už spíš nudné a zdlouhavé. Doporučuji spíš záznamy živých vystoupení, mají větší náboj a energii.

Sledovat filmy Gaspara Noého je jako objevovat nové formy komunikace. Úvodní taneční scéna je hypnotická dokonalost a čistá extáze, všechno ostatní je hlavně o tom, kam až jste ochotni zajít a kam až sahá vaše divácká výdrž. Velkolepá kameramanská show a epileptická choreografie za doprovodu techna na tripu aneb Noé ví, jak umíchat sangríu na míru. Posbíral své nejčastější trademarky, rozsypal je na tanečním mejdanu a cíleně tak stvořil halucinogenní apokalypsu s nulovým dějem, ale maximální efektností. Divoká a dravá experimentální jízda, neuvěřitelně progresivní a zároveň narcisticky pohroužená sama do sebe, ale tak co jiného taky od Noého čekat.

Slaboduchá duchařina. Zbytečný a nudný remake. Až ke konci trochu nabere dech, za což mu ty dvě hvězdy dám.

Lehce provokativní snímek s pozoruhodným námětem, z nějž se nicméně podařilo vykřesat jen velmi mělkou satiru, která se v tématu kritiky poživačného konzumerismu pouze nejistě převaluje. Na jednu stranu nabádá k zodpovědnějšímu přístupu ohledně stravovacích návyků, na stranu druhou si ale zároveň z alternativních výživových trendů utahuje. Především ale filmu schází ostré hrany, neodváží se pustit do ničeho opravdu radikálního, ničím nešokuje, ba dokonce ani nevyvede z míry. Vizuálně sice upoutá a místy i zdařile operuje s motivy pokrytectví a elitářství vyšších společenských vrstev a budování kultu osobnosti okolo kantorky, jejíž manipulativní vliv má na dospívající mládež zhoubné důsledky, nicméně v tom ostatním spíše selhává, nevyužívá svůj potenciál a zanechává dojem pouhé festivalové bizarnosti, jejíž úvodní varování týkající se explicitního zobrazování poruch příjmu potravy je jen prázdnou manýrou.

Pseudo-dokument o upírech, který se vtipně strefuje do upírských stereotypů a úspěšně trhá bránice při chytrém parodování jejich životního stylu a každodenní rutiny. Moc se mi nestává, že bych se u nějakého filmu smál nahlas tak dlouho, že by mi ten smích plynule přešel do smíchu vyvolaného dalším vtipem. A když už se to podaří, tak to považuji za vzácnost. Zde se mi to stávalo každou chvíli, protože dobrých (a mnohdy i pěkně sofistikovaných) vtipů jsou tu desítky, ne-li stovky.

Přesně mířená dokumentární rána na solar, která je už po prvních dvaceti minutách stokrát hustější a výživnější než celá metanolová aféra. Co začíná jako totální průser jedné rumunské nemocnice, končí v absolutní deziluzi o tamním zdravotnictví vůbec, prolezlém prostřednictvím státního aparátu skrz na skrz korupcí, podvody a lhaním. Geniálně realizovaná observace investigativních novinářů, nořících se navzdory anonymním výhrůžkám do zákulisí pohádky o tom, jak by socialistické zdravotnictví mělo léčit lidi, ale místo toho je zabíjí. Na náladě to nikomu nepřidá, ale o to důležitější je, že takovéto věci vznikají.

Snímek se drží poměrně zavedeného dějového schématu o nováčkovi v uzavřené a rozervané komunitě, který ji svým přičiněním mimoděk stmelí, ale své minulosti přesto neunikne – a i jeho forma je po většinu stopáže poměrně obvyklá. Co už tak obvyklé není, je neskutečně výrazný a až démonický Bartosz Bielenia, který podává v hlavní roli mimořádný výkon a táhne celý film na svých bedrech, a perspektiva jeho postavy, nahlížející na svět skrz Boha a poznávající přitom sebe sama. Film kromě toho zaujme i komplexně zpracovaným tématem náboženské víry a statickou kamerou, která však v závěru v klíčovém momentu překvapí náhlou, leč opodstatněnou pohyblivostí. Pozoruhodné drama vyniká i propracovaným scénářem a slouží jako další důkaz pro to, že i komorní film s nízkým rozpočtem a několika málo lokacemi lze natočit tak, aby se divákovi dostalo silného a výjimečně působivého zážitku.