Matty

První řada výborná. „Mám to na háku“ polda, jehož totální vnitřní rozervanost hraničí s antickou tragédií a jehož konfrontace se svůdně psychopatickou Alicí připomínají introspektivní pohledy do zrcadla, které vám odhalí i to, co byste nejraději zakopali hluboko pod zem. K tomu nepříjemně realistické zločiny, jež jsou spíše impulsem k psychologickým hrám mezi vyšetřovateli a vyšetřovanými (nejčastějšími oběťmi jsou policisté) než ke standardnímu odhalování vrahovy identity (která je většinou brzy odtajněna). A samozřejmě zdrcující finále, vyhrocené skoro stejně intenzivně jako finiš třetího dílu Sherlocka, které hrdinovo neštěstí dovádí až na hranu autorského sadismu. Druhá série se svou neředěnou vážností a stupňovanou brutalitou zločinů tu hranu překračuje. Příliš často a nápadně se předpokládá, že se zlosyn zachová určitým způsobem a, ejhle, on se tak opravdu zachová. Tvůrci zužitkovávají snad každé z klišé supertemných kriminálek, jež jsou shazovaná v A Touch of Cloth. Jako kdyby jim stačilo, že Luther je v háji a už se nenamáhali jeho postavu někam dál posunovat. Takže jenom vyměnili Alici za jinou vykolejenou, ale mnohem méně zajímavou dívčinu, která by mohla být nanejvýš protagonistovou dcerou, nikoli jeho temnou stránkou. Lutherovi vnitřní démoni byli vůbec dost zkroceni (v poslední epizodě se chová jednoduše jako magor, ne jako muž až fanaticky oddaný svým zásadám) a to navíc v zájmu scén silně čpících sentimentem. Pravdou ovšem je, že Elba, obdařený mimochodem přesně tím typem charismatu, které potřebuje představitel Bonda, předvádí konstantně fenomenální výkon a některé nepříjemně konfrontační voyeristické záběry kruťáren vybízejí k obsáhlejší studii o zobrazování násilí v televizních detektivkách. 80% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Traffic, SarumanKo

Hudební jednohubka, která mne párkrát přiměla věřit, že je cool být holkou. Bohužel posazená o pár komediálních oktáv níž než třeba Ženy sobě. Příslušnost mezi filmy jejich ražení Pitch Perfect nepředstírá moc přesvědčivě. Vysokoškolským prostředím se tvůrci jen snaží zamaskovat, že jde o další variaci high school komedie pro náctileté diváky. Je pěkné, že film svádí stejný boj jako protagonistka (být svá x jít s davem), ale bohužel jde o boj velmi nevyrovnaný, v němž tuctovost s přehledem vítězí nad originalitou, jejíž arzenál tvoří popové songy, jedna sympatická herečka a desítky vteřin urputné snahy stavět humor na zvratcích a autoerotice. Lepší tři hvězdičky za opatrný výsměch nerdovskému kultu a za Annu Kendrick. Tu bych už taky jednou rád viděl ve filmu dospělejším, dostatečně soběstačném, aby nemusel vykrádat nepřekonatelný Snídaňový klub a dostatečně sebevědomém, aby se nestyděl za svou předvídatelnost (která k žánru patří a pokud na ni ústy některé z postav upozorníte, situaci nezachráníte). 70%

Po dlouhé době jsem v nějakém filmu horko těžko hledal záblesk přidané hodnoty, vysvobození z ubíjející myšlenkové fádnosti. Neboť ono vážně nestačí, že je to barevné a 3D. Ani kniha nepředstavuje intelektuální veledílo, ale alespoň ponechává mnohem větší prostor naší představivosti a nabídku alternativního výkladu okamžitě nezazdívá debilním shrnutím, které zvířátko zastupovalo koho. Oproti filmu s jediným vypravěčem je také výrazněji strukturována jako zamyšlení nad spolehlivostí vypravěčství, nad nekonečnou modifikovatelností „našich“ příběhů (3,14…). Jsme v ní vedeni k větší obezřetnosti při posuzování, nedozvídáme-li se od daného člověka pouze informace, které zapadají do jeho verze příběhu. Úvodní část, kdy si Pí připravuje půdu pro to, o čem bude vyprávět posléze, tak dává mnohem větší smysl než ve filmu, kde je využita v zásadě jenom k prezentaci mnohosti cest k vyššímu poznání (včetně obyčejné pozemské lásky, která v knize chybí a která filmu dodává nadbytečný melodramatický aspekt). Zatímco v knize je vypravěčů několik a každý z nich může sledovat svůj cíl, např. „uvěříte v Boha“, film nás tím, že ponechává hlavní slovo Piscinovi, vede k „pobožnému“ čtení, které je ještě podpořeno jednoznačným, magicko-realistickým vizuálem. Během čtení knihy, která nešetří popisy bestialit, jež člověk v zájmu přežití páchá na zvířatech, se mi hlavou tolik barviček rozhodně nepřelévalo. Zdaleka nejvíce sugestivním okamžikem filmu je příznačně ten vizuálně nejčistší, kdy Pí pouze slovy převypravuje druhou verzi a je na nás, jak barvitě si ji představíme. Jiné scény jsou sice svým provedením – dlouhé záběry, rozhoupaná kamera, která se drží v těsné blízkosti protagonisty – dechberoucí (potopení lodi, první konfrontace s Richardem), ale působí nárazově, nedoznívají. Film tak nakonec nabízí hlavně viscerální, nikoli intelektuální nebo emocionální obohacení, což je dost málo a nijak tomu nepomáhá český dabing, bolestně vysoká cena za třetí rozměr. 65%

Chápu Tarantina. Nelze nemilovat film, ve kterém mlčenlivý týpek v dlouhém černém kabátu vyhmátne z rakve gatlingův kulomet a během minuty rozstřílí odhadem třicet zlosynů. (Navíc jde o film, ve kterém se dlouho před Gaunery objevila „ear-cutting“ scéna.) Cinefilní hodnota tady sice vítězí nad řemeslnou, ale nijak drtivě. Corbucci věděl, jak by měl vypadat spaghetti western, byť se možná příliš svědomitě drží rad, které mu během natáčení poskytnul Leone a také příběh je po Hrsti dolarů jenom další variací Yojimba. Tajuplný cizinec svými pragmatickými cíli v zapadlém městečku, kde má stálý džob jistý jenom hrobník, rozpoutá miniaturní válku mezi dvěma klany. Mezitím stačí trochu zašpásovat s jedinou „dostupnou“ ženou v širokém okolí, pochopitelně prostitutkou, být brutálně mučen a utrousit pár hlášek sušších než hrdlo kovboje ztraceného uprostřed prérie. Extrémní hloubka některých záběrů, časté nájezdy a vytváření napětí pro napětí samo nesvědčí zrovna o jedinečném rukopisu. Podobně soundtrack připomíná Morriconeho a Nero Eastwooda, ale pořád jde o neskutečně stylovou, na svou dobu neuvěřitelně brutální potěchu pro oko i ucho všech diváků, jež jsou životním vyznáním cyniky. 75% Zajímavé komentáře: Mariin, RakeW

Melodrama, které se bojí plně poddat své melodramatičnosti. Tvůrci si divadelním uchopením mizanscény vytvořili perfektní alibi pro případ, že by se někdo pozastavoval nad tím, nač v cynické době virtuálních vztahů adaptovat román o upřímné lásce a hledání duševní rovnováhy. Vždyť je to celé jenom divadlo ruské šlechty, do sebe uzavřený svět velkých citů, mohou se hájit. Netuším ovšem, čím chtějí obhájit, jako moc je tato výrazná stylizace prvoplánovitá. Dekorace, svícení i pohyby kamery povětšinou slouží pouze k tomu, aby nonverbální formou vyjádřily to, co již bylo řečeno v dialozích. Duplikace informací film činí polopatickým a delším, než by využitá porce knižní předlohy potřebovala. Také výběr situací z knihy jako kdyby se podřizoval formální stránce. Využita byla snad každá záminka k dynamičtějšímu pohybu (tanec, kluziště, závody koní), některá i vícekrát (nezapomenutelné sečení obilí). ___ Akce na povrchu odvádí pozornost od zvláštního emocionálního chladu mezi postavami, zejména Annou a Vronským. Keiře role sedí, i když je moc mladá, příliš hubená a většinu herectví za ní odvádějí účesy, kostýmy a reflektory nasvěcující scénu. Zato Aaron Taylor-Johnson byl obsazen zcela proti typu hrdiny, kterého má ztvárňovat. Žádné charisma, žádné tělo, žádný respekt. Shovívavý úsměv vyvolávající zajíček, nikoli lev salónů. Jeho vinou nefunguje ani napětí uvnitř vytvořeného, spíše ideového nežli přímo milostného trojúhelníku, neboť ve své bezvýraznosti rozhodně neztělesňuje nespoutané vášně, opak usedlého rodinného života, od něhož se tak Anna odvrací z málo zjevných důvodů. Zásadní slabinou ústředního milostného vztahu je však bezradnost tvůrců, jak Annin mravní poklesek srozumitelně prezentovat dnešnímu divákovi. Nechtějí ji fandit, nechtějí ji odsuzovat. Ve výsledku ji ukazují jako bytost citově roztěkanou, netušící, co vlastně chce, a následkem toho směřující k záhubě. V knize jsou motivace její i motivace ostatních postav i díky neustálému „přepínání“ hlediska mnohem jasnější, třebaže z dnešního hlediska působí poněkud staromódně, což je stále lepší než Wrightova pseudo-modernost. ___ Pokud už je filmem zohledněna vyprávěcí linie Konstantina Levina, v knize dokonce linie nadřazena té Annině, zasloužila by si více rozvést. Rychlý dovětek, pomáhající si tou nejprostší symbolikou, vyznívá velmi banálně a hrdina, jenž by měl procházet nejkomplexnější charakterovou proměnou, ve výsledku budí dojem dobromyslného žence, kterého náhle osvítilo. Přesto je Levinův vztah s Kitty přesvědčivější než vzplanutí Anny k Vronskému. Paradoxně zásluhou vizuálně prostých scén, kdy dochází ke zklidnění kamery, kdy milenci dokonce ani nemusí nic říct, abychom pochopili, k čemu mezi nimi dochází (skládání slov z kostek). V té chvíli je film skutečně a upřímně o potlačované, nevyjádřitelné lásce a nesnaží se svou melodramatičnost omlouvat divadelním aranžmá. ___ Zaujetí formou, jakkoli místy dechberoucí a dávající vzpomenout na kamerové tance z Ophülsových opusů, bohužel výrazně redukuje myšlenkový potenciál knihy, která je ve snaze o vnější efektnost někdy posunuta do naprosto nevhodných tónin (v rámci žánru vulgární milostné scény). Zatímco Tolstého úvahy ve filmu dostaly podobu zbanalizovaných symbolů, inspirativní je Anna Karenina nově vloženým, svým divadelním „přepsáním“. Vypuštění Levina, a nakrátko také Anny, do autentičtějšího okolního světa, který se nezabývá jenom milostnými vztahy, v zásadě zpochybňuje smysluplnost veškerých sentimentálních dramat. S přechody mezi vnitřním a vnějším sice není nakládáno moc nápaditě, ale samotné připuštění, že existuje i něco mimo tohle blyštivé melodramatické akvárium, považuji za velice výmluvný příznak doby, ve které žijeme. Už ani ve filmu o citových problémech nejsou citové problémy brány s někdejší naléhavostí. ___ Je to nakonec víc Stoppard a Wright než Tolstoj, komu tato Anna Karenina patří a obávám se, že kdyby režisér neměl oporu v solidním scénáři, hraje si s obrazovým ztvárněním ještě víc a ještě míň vypráví. Prosím. Jen ať k tomu příště nezneužívá knihy, jež má stále co říct i bez násilně přidaných vizuálních kudrlinek. 75%

Jestliže Sirkovi dříve stačilo komorní seskupení, ve svém posledním americkém filmu vytáhnul do boje s celým symfonickým orchestrem. Imitation of Life je pro klasické melodrama zhruba tímtéž, čím jsou Stopaři pro klasický western. Krize následuje krizi, muži diktují, jaké role mají ženy ztvárňovat (někdy doslova), matky trpí, dcery je nenávidí a zdaleka nejohmatanějšími objekty v ložnicích jsou sloupky postelí. Být ve filmu ještě víc žánrových emblémů, stává se jeho sledování zdraví nebezpečným. Jde především o pestrobarevnou učebnici toho, jak využívat hollywoodského stylu k subverzivním sdělením (která doznívají mnohem déle než explicitní poselství tezovitých „filmů o problémech“). Tradiční dyádu třídní a genderové neslučitelnosti Sirk doplnil tématem rasových rozdílů. Zatímco bílá matka své dceři dokáže dát díky kariérnímu vzestupu všechno kromě mateřské lásky, na vztahu černé matky a dcery můžeme sledovat, že sebevětší mateřská láska v sociálně nerovnoprávné společnosti nestačí. První žena ztrácí dceřinu přízeň vinou vlastní seberealizace, od druhé, které barva kůže v seberealizaci brání, se dcera, popírající svůj rasový původ, naopak odvrací pro její nesmírnou obětavost. Obě cesty, směrem ke kariéře i směrem k rodině, jsou slepé. Každá z linií skepticky doplňuje tu druhou tam, kde se v ní objeví náznak naděje. Výsledkem je maximálně deziluzivní obrázek společnosti, která přežívá jen díky pomýlené představě o vlastní síle a nezničitelnosti. K radikálním společenským změnám, jimž by mohl Imitation of Life v alternativním vesmíru klidně posloužit jako umírněný předobraz, přitom zbývalo už jenom pár let. 90%

"Psychopaths sell like hotcakes," pravil před šedesáti lety Joe Gills. Jak vidno, náklonnost Hollywoodu k psychopatům od té doby jenom zesílila. Sedm psychopatů je originální postmoderní hříčkou (ke srovnání mě napadá leda Sonatine od Kitana), kterou zřejmě nikdo nedokáže okomentovat lépe než Martin McDonagh, který tak činí ústy svých postav. Hlavní přidaná hodnota filmu, neustálé sebereflexivní odhalování pravidel, podle kterých filmy o psychopatech (tedy značná část americké kinematografie) fungují, vyvolává pochyby, jak vážně tentokrát brát vážné momenty. Zatímco Bruggy dokázaly strhnout jako existenciální drama i brutální černohumorný thriller, Psychopati v žádném žánru nevydrží dost dlouho na to, aby měly scény patřičný emocionální efekt. Přechody od seriózní etudy na téma „vraždím lidi, ale jinak jsem taky člověk“ ke gore frašce jsou plynulé a herci zahrané v té správné poloze, kdy s nimi trochu soucítíte, trochu se jim smějete a tak trochu je chcete zabít. Jenomže ty přechody jsou neustálé a někdy přidávané zřejmě jenom za tím účelem, aby film ani na chvíli nešel s proudem a nepůsobil všedně. Kapka normálnosti v oceánu šílenství by přitom mohla dobře posloužit jako důkaz, že alespoň něco autor myslí vážně, jako záchytný emocionální bod, který film povýší nad úroveň zábavy pro jeden večer. Jakkoli jde o zábavu první třídy a mnoha úrovní, pyšnící se jedním z nejlepších (multi)žánrových scénářů od Hanebných panchartů. 80%

Na povrchu slaďák barevný jako disneyovky (s nejspíš nezáměrnými odkazy na Bambiho a Starý mlýn), pod povrchem temný příběh ženy, které upjatost středostavovské společnosti brání v citovém osvobození. Dohromady emocionálně i intelektuálně nesmírně bohatý zážitek. Dům na předměstí, dobovými seriály a reklamami prezentovaný jako místo nebeské idyly, je protagonistce peklem, z něhož nedokáže uniknout. Jak právě televize (de)formovala a dodnes deformuje společenské postavení ženy ukazuje zřejmě nejslavnější scéna filmu, kdy se hrdinčin odraz stává vězněm televizní obrazovky, kterou jí přinesl syn ve víře, že mu matka se svými nepřístojnými nápady nebude více překážet na jeho cestě k úspěchu. Její postavení reflektují také jiné rekvizity, vystupující zde jako symboly konformního a konzumního života lidí, kteří před sociální realitou zavírají oči (nebo dveře, jak se děje ve scéně se služebnou v pozadí). Objekty vyjadřují to, co Cary, svázaná konvencemi, vyřknout nemůže. Skrze ně, skrze barvy, svícení a úhly kamery Sirk sděluje podstatné a stvrzuje tím svůj post nejrafinovanějšího filmového psychoanalytika poválečné americké společnosti. 85%

Jistě podnětné dílo. Jenom nevím jistě, zda v tom, co bylo primárním záměrem režisérů. Nejvíce mne bavilo sledovat, jak je všeobjímající stranění menšinám vztahováno na konvence jednotlivých žánrů. Melodrama z uměleckého prostředí bylo přepsáno na homosexuální romanci, hlavními hrdiny původně bílého paranoidního thrilleru jsou černošská reportérka a její parťák jako vystřižený z blaxploitation akce. Žádný z použitých žánrů navíc není úplně „čistý“ - komedie je infikována útěkářským filmem, v thrilleru se najde prostor pro černý humor -, čím tvůrci přiznávají jejich vlastní postmoderní orámování celé předlohy, tedy hledisko, které nepatří žádné z postav. Na analyzování postmoderních žánrových dekonstrukcí je Atlas mraků fajn, selhává ale na základnější úrovni. Ploché postavy mne nezajímaly. Více než herectví mne bavilo dumání nad tím, kdo se pod kterou maskou skrývá. Stejně umělý, určený pouze ke sdělení nějaké nadosobní myšlenky, je každý z šesti světů. Jsou to světy pro kameru, bez vlastního života. Abychom nezapochybovali, že se jedna z rovin odehrává v 70. letech, snad v každém exteriérovém záběru po ulici přejede model typicky sedmdesátkového auta (např. Ford Mustang). Film nedokáže strhnout a nabídnout kompaktní emocionální zážitek. Akce zasazené do odlišných časoprostorů pospolu nevytvářejí silné sekvence, naopak si vzájemně překážejí a brání tomu, aby dozněly alespoň samostatné scény. Jestli bylo záměrem znesnadnit divákovi práci tím, že příběhy jsou rozsekané, nikoli vrostlé do sebe, proč to neustálé vytváření banálních tématických a grafických (v menší míře symbolických) paralel? Když už, ať alespoň podobnost příběhů není tak okatá a neustále zdůrazňována mimoobrazovým komentářem některého z mnoha vypravěčů. Nedostatečné využití faktu, že většinu příběhů někdo převypravuje, ať formou deníku, dopisu nebo knihy, z pozice vyslýchaného vězně nebo úctyhodného stařešiny, je dalším z příslibů, které v sobě film nese a které zůstaly nerozvinuty (kromě hlasu jsou vypravěči neviditelní, do vyprávění aktivně nezasahují, nejsou během jeho produkování přerušováni). Ať už to umělecký záměr byl, čemu komerční zabarvenost celého projektu moc nenasvědčuje, nebo nikoli, Atlas mraků na mne působil jako neustále přerušovaná soulož bez pořádného vyvrcholení. Za vynaloženou pozornost, která se místy jednoduše neměla k čemu upnout, bych čekal hodtnotnější odměnu než poselství v duchu „musíme si pomáhat“, jež mi od díla, které chce bořit konvence, přijde jako výsměch. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marigold, J*A*S*M, Bluntman, pet4

„Já jsem Adam Lerner, Schwannův neurofibrosarkom.“ Další vývojová etapa heterosexuálních mužských romancí. Apatowovská komedie prolnutá s „umíracím“ melodramatem. Romantická linie chlapec-dívka slouží zejména k bližšímu představení titulního hrdiny, jakkoli neodpovídá na otázku, zda Adama přítelkyně opouštějí, protože jsou to mrchy (jak má jasno Kyle), nebo kvůli jeho neoslnivému charakteru a chabé vůli něco změnit. Většinu skutečně dojemných momentů naopak obstarává linie chlapec-chlapec, smysluplně zužitkovávající Rogenovu osvědčenou (jedinou?) polohu „jsem nadržený imbecil a je mi to fuk“. Věrohodně doplňuje Levittova slušného „nepiju, nekouřím, nemám řidičák“ hocha (jehož jediným zlozvykem je zřejmě okusování nehtů). Nápadný kontrast povah ústředního dua je zábavný, jejich přátelství činí věrohodným a navíc nabízí dvojí možné pojetí lidského těla – k přežití/k ukojení slasti. Klidné tempo vyprávění, citlivé protlačení vážného tématu do komedie a redukování sentimentu rozhodně nejsou kvality, jimiž by se mohlo chlubit každé filmové obohacení onkologického diskurzu. 50/50 nejen obohacuje, ale také rozšiřuje, když prostřednictvím zprvu sympatické přítelkyně ukazuje falešný soucit a sobeckou neochotu míchat pozitivní s negativním. Adamova následná skličující samota zpochybňuje platnost často citovaného výroku „žij s lidmi, zemři sám“. Někteří lidi jsou svině, osamělé umírání je opruz a k životu s nádorem patří boleti, únava a zvracení. Banální, ale pravdy. Zprostředkování vědomí, že už nemusí být žádné „potom“ patřilo k těm nejsilnějším, jaká jsem kdy díky nějakému filmu zakusil. Kam se hrabou rakovinotvorná dramata. 85% Zajímavé komentáře: castor, Gimp, ScarPoul