Matty

Přiléhavý název. Špiónské hry se zatajováním pravdivých a sdílením zavádějících informací hrají postavy mezi sebou i film s divákem. Pozornější vyhrává. Cokoli se dozvíme, sehraje dříve či později svou roli. Tři mise, které Muir ve flashbacích rekapituluje, zachycují vývoj komplikovaného vztahu obou mužů, kteří se k sobě mají jako otec k synovi, ale zároveň hájí neslučitelné světonázory. Náznaky, jak se Muir vůči Bishopovi na základě svých dřívějších rozhodnutí zachová, nás drží v nejistotě, nakolik se veterán CIA idealismem svého učně ve skutečnosti nakazil a zda jej v kritické situaci podpoří. Kromě nutnosti vyhodnocovat ve vícero časových rovinách velké množství informací a sledovat, jaký cíl která postava momentálně sleduje, jsme do hry zapojováni záměrně diskontinuitním střihem. Záběry na sebe vždy přímo nenavazují, něco mezi nimi chybí nebo přebývá, opakovaně dochází ke skokům v čase tam a zpět. Některé scény tak připomínají skládačku s rozhozenými dílky, které si sami musíme poskládat do souvislého obrazce. Spy Game je sice převážně interiérová konverzačka s brilantně napsanými dialogy, ale nebyl by to Tony Scott, kdyby nevytěžil každé příležitosti nakopnout vyprávění kromě dynamiky mezi postavami také nějakým audiovizuálním ozvláštněním. Tradičně střídá různé objektivy a barevné ladění jednotlivých sekvencí (každý z flashbacků má vlastní vizuální i hudební styl), občas použije expresivně vychýleného úhlu kamery a v jednu chvíli si neodpustí ani poctu Čelistem v podobě velmi podobného použití vertigo efektu. Přes rychlý střih a vizuální rozmanitost je Spy Game slastně kompaktní podívanou, na níž by se dramaturgové mohli učit, jak neztrácet čas s jinými než kompozičně motivovanými vyprávěcími prvky. A kromě toho jde o nádherně stylovou (byť ne poslední) Redfordovu rozlučku s rolemi mužů, kteří i ve světě s rozostřenými hranicemi mezi dobrem a zlem bezpečně vědí, co je správné. 90% Zajímavé komentáře: Gemini, Pohrobek, zputnik, Hal_Moore

Krásná a prestižní cenou čerstvě certifikovaná herečka – všichni po ní touží. Jsou Vánoce a ji čeká trojnásobná nabídka ke sňatku. Než se však rozhodne, pro koho vlastně tluče její srdce, mnoho jiných srdcí tlouct přestane. Jakkoli námět i název nasvědčuje opaku, Veselé zabíjení není jedním z těch „zlých“ jihokorejských filmů (Die Bad, Barking Dog Never Bite), nýbrž rozvernou vánoční komedií. Pravda, oproti jiným vánočním komediím je v téhle o nějakou tu mrtvolu více, ale když už nic jiného, muzikálově rozšafné závěrečné titulky vás přesvědčí, nakolik vážně to tvůrci celé mysleli. Jednotlivé „nešťastné náhody“ jsou výborně propojené a je jich dost, aby pokryly celou stopáž. Kvalita vtipů nikdy zbaběle nepodlézá předem stanovenou laťku, naopak si ji sem tam dovolí ladně přeskočit („Samara“ vylézající z televize) a jako všem jikorokejským filmům je i tomuto vlastní maximální formální vypiplanost. Začnou-li se vám během vánočních svátků zajídat české pohádky a kapří kosti, objednejte si suši a koukněte na tuhle relaxační delikatesu. V mžiku vám spraví náladu. 85%

Jedno z nejlepších novodobých amerických indie dramat. Díky dialekticky strukturovanému vyprávění. Díky nenásilnosti, s jakou upozorňuje (pomocí školního rámování a vložených mikroreferátů o významných dějinných událostech), že velké dějiny začínají u malých osobních selhání. A taky díky Goslingovi, kterému málokterá role sedla tak jako vyhořelý učitel dějepisu, který nachází smysl už jen v drogách. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, Le_Chuck, Jordan, castor

Můžeme vést spory o tom, zda byl John Huston režisérem hodnotných filmů s velkou myšlenkovou hloubkou. Bezesporu byl režisérem filmů zábavných a nestárnoucích. Africká královna, rozehraná jako svižná dobrodružná komedie o dvou zdánlivě nekompatibilních outsiderech a pokračující jako romance s přesahem k válečnému dramatu, je toho nejpřesvědčivějším důkazem. Huston zde za přispění důvtipného scénáře filmového kritika Jamese Ageeho a technicolorové kamery Jacka Cardiffa až do dna vytěžuje autentické africké scenérie (vyjma závěr a scén ve vodě) a charismatu dvou hereckých hvězd. Přesvědčivá proměna Katharine Hepburnové z upjaté dámy v ženu-Amazonku je podobně fascinující jako její pološílený záškodnický plán. To ona, nikoliv stará hlučná bárka, je pravou Africkou královnou. 85% Zajímavé komentáře: tron, ripo, Svadbos

„Jenom jsem fotil“ Fotografie – uchovatelé našich vzpomínek. Těch dobrých především, jak správně podotýká Seymour Parrish. Jenže naše životy tvoří i události méně líbivé. Ty, na které chceme zapomenout, ne si je prohlížet v rodinném albu. Seymour Parrish podobné fotky v tom svém rozhodně mít nechce. Námět hodný krvavého thriller přetvořil Mark Romanek v „přesymbolizované“ psychologické drama o rodině a svědomí. Robin Williams je trochu jako klaun, který odhodil všechny masky. Dokáže v jedné scéně bezbolestně přejít od milujícího strýčka k zákeřnému pedofilovi. Škoda, do jak nenápadité formy byl tvárný materiál jeho kvalit nalit. Závěrečné moralizování naštěstí patří do řádu těch cyničtějších a matný dojem z mizivé gradace zachraňuje sice nijak objevné, přesto působivé „sdělení“. 70% Zajímavé komentáře: Tom Hardy, genetique

Simon Pegg je vtipný, Kirsten Dunst je milá, Megan Fox je ve spodním prádle, ale film stejně zůstává daleko za očekáváními. Málo vtipný, málo jízlivý, v následování Sladkého života velmi nedůsledný a ve finální fázi až křečovitě korektní. Když důkaz, jak blízko mají někteří novináři k dobytku a jak moc jim celebrity pomáhají stanout v čele stáda, potom Opilé slávou. 70% Zajímavé komentáře: golfista, DaViD´82, ScarPoul

Kinematografická význam Cesty ke slávě možná začíná u prvního použití steadicamu v celovečerním filmu (zasloužený Oscar pro Haskella Wexlera, který odolal pokušení a se zvídavostí malého dítěte nezjišťuje, co všechno ta hračka umí), ale rozhodně u něj nekončí. Klasicky, pro podobnost s Hrozny hněvu se chce napsat „fordovsky“ střižené životopisné drama nabízí také asi nejvýraznější filmovou roli Davida Carradinea (čili Bill nebyl jeho první) a bezva hudbu samotného Woodyho. Při jejím poslechu jsem uvěřil, že měla moc stmelit lid a i v těch nejtěžších časech vdechnout život jejich skomírajícím radostem bytí. Guthrieho přínos bývá neprávem napresován do balíčku „inspirátoři Boba Dylana“. Ten chlápek dokázal mnohem víc, než být múzou jistému mnohem slavnějšímu hudebníkovi. Buď věřte, nebo se přesvědčte na vlastní oči. 75%

Chci vidět Kašpárkův hrobeček!

Zkuste nebrat, když berou všichni. Prohrajete. Sice s čistým svědomím, na které stejně nikdo nehledí, ale prohrajete. A vy nechcete prohrát, nikdo nechce prohrát. Je proti lidské přirozenosti prohrávat. Tak namakaný dokument „amerického střihu“ jsem ještě neviděl. Černobílá perspektiva Michaela Moorea ztrácí na údernosti vedle formálně stejně úderného přístupu Christophera Bella, který až do posledních (mimochodem k slzám dojímajících) minut přijímá argumenty z obou stran. Pochybuje, ví, že pravda je sviňka relativní a také díky jeho silně osobní angažovanosti dostáváme mimořádně plastický, mimořádně upřímný pohled na americkou morálku. Bohužel nejen americkou. Zábavné, dojemné, poučné a nezvykle snaživé v obcházení jednoduchých závěrů – málokterý hraný film disponuje tak širokou nabídkou. 90% Zajímavé komentáře: Nathalie, teutates, MegatroN, selviskhe

Neuspořádané kombinování chronologického a retrospektivního postupu vyprávění asi mnohým nesedne, ale ve Van Santově nakládání s ním jsem neviděl vyprázdněnou exhibici, nýbrž šikovný způsob, jak nám bez zbytečných slov zprostředkovat Alexovy pocity. Zmatek, neschopnost dlouhodobějšího soustředění. To podstatné se skrývá za gesty, náznaky, letmými pohledy. Aby luštění celé mozaiky nebylo tak snadné, jsme neustále nuceni přemýšlet, nesledujeme-li film zrovna subjektivním pohledem Alexe, který si realitu mohl lehce „přibarvit“ (nemrtvý dvojdílný muž), ale taky nemusel. Celá hra na dvojího vypravěče je (SPOILER) ukončena poměrně nečekaným způsobem, kdy vychází najevo, že Alex „Paranoid Park“ nepsal, aby si jej časem někdo mohl přečíst, nýbrž pouze v rámci jakési osobní psychoterapie. Jako film nahlížející do duše traumatizovaného kluka mi film přišel dostatečně zajímavý, nějaké pseudointelektuální vycpávky a možnou spojitost s Ground Zero (nezaplněný prostor) nechám k důkladnějšímu rozboru povolanějším. 75% Zajímavé komentáře: Bluntman, Radko, Tommy987