Matty

Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma

Deadpool 2 je dojemné rodinné melodrama o důležitosti tradičních hodnot. S hrdinou, který se chce po většinu času zabít, zvracením kyseliny a brutálními akčními scénami, k nimž hraje dubstep nebo Enya (rozhodněte se sami, co je horší). Srovnatelně zábavné jako jednička, zároveň temnější a emocionálně i příběhově vrstevnatější.___Retrospektivně (jako velká část prvního dílu) je vyprávěno jenom prvních cca 20 minut, po kterých se film-noir mění v buddy movie (z vězení). Teprve druhá polovina je superhrdinskou týmovkou (Rob Delaney jako Peter by zasloužil spin-off). Cíl protagonisty i role padoucha (opět výborný Josh „Thanos“ Brolin), přicházejícího na scénu poměrně pozdě, se několikrát nečekaně promění. Všechno to spojuje právě onen melodramatický podklad s pozdním/nemožným shledáním a (re)konstrukcí rodiny. Jde tak především o vnitřní konflikt hlavního hrdiny, ne o zničení světa jako v ostatních komiksových filmech. Nevadilo mi proto množství zcela seriózních scén bez sebeshazovacího humoru (krom toho, když po špatném dialogu necháte jednu z postav označit scenáristu za debila, na špatnosti onoho dialogu to nic nezmění). Díky nim berete postavy vážněji než ony sebe samé a závěr vzbuzuje správné emoce (v tomto ohledu je Deadpool soběstačnější než Infinity War – aby vás dojal, nemusíte znát znát předchozích 18 filmů, ale pouze si pamatovat, co jste sledovali poslední dvě hodiny).___ Nejlepší jsou úvodní titulky parodující bondovky, potitulkové scény (resp. mezititulkové, po závěrečných titulcích už nic není) a vtipy pravdivě pojmenovávající nedostatky komiksových filmů, kterým chybí to, čím Deadpool překypuje, totiž nadhled. Vedle konkurence od DC to opět schytávají hlavně X-Men, označeni za zastaralou, genderově nekorektní metaforu rasismu ze šedesátých let. Zamrzí naopak rutinní akční scény s nepřehledným střihem (až na pár plynulejších okamžiků, dávajících svou choreografií vzpomenout na Johna Wicka), které jako u většiny velkoprodukcí tohoto typu zřejmě neměl pod kontrolou sám režisér, nýbrž druhý štáb (a následně lidé starající se o CGI).___ V souhrnu přesto velmi dobrá letní zábava, jejíž tvůrci dokázali vymyslet dost způsobů, jak nás obsahem a konstrukcí příběhu nebo využíváním konvencí různých žánrů i bez možnosti zopakovat „wow efekt“ jedničky od začátku do konce něčím překvapovat. 80%

„What's the point of a fucking window if you can't jump out of it?“ V jiném rozpoložení by mi možná vadilo, jak moc na efekt je to celé udělané a že jde v podstatě o „quaalude scénu“ z Vlka z Wall Street roztaženou na hodinovou stopáž, ale momentálně mi Melrose svou temností, nihilismem a cynickým humorem přesně padl do noty a nemůžu se dočkat pokračování. Cumberbatch je krom toho v nejlepší formě, styl přesně odpovídá tomu, jak moc/málo je protagonista střízlivý a co se mu zrovna honí hlavou, tempo prakticky nepolevuje a hudební doprovod tvoří skvělé písničky jako „Wild World“ od Cata Stevense.

Hledám Amy se až někdy do pětadvacáté minuty rozebíhá jako standardní romantická komedie: svobodný chlapec potkal zdánlivě svobodnou dívku, jsou si navzájem sympatičtí, začínají spolu chodit. Jenomže ta dívka není tak docela svobodná a více než chlapci ji zajímají jiné dívky. Nebo ne? ___ Smith se v málokterém ohledu drží žánrových konvencí. Humor je sprostější, postavy jsou nadrženější, zběhlejší v popkultuře a nepříliš jisté ohledně své sexuální orientace. Tradiční schéma sházení a rozcházení nesměřuje k předvídatelnému závěru a navíc je od začátku ozvláštněno tím, že jsou ve hře tři na sobě závislé postavy. Namísto plnokrevných hrdinů jde ale jen o trochu lépe prokreslené karikatury, zejména v případě Alyssy, ženy hříšné, citově nestabilní a lehce hysterické, se kterou Smith do značné míry nakládá, jako kdyby šlo o pouhé zhmotnění snu každého nerda. Jako vzorové manic pixie dream girl jí chybí autentičtější osobnost a coby bytost z jiného světa slouží zejména k tomu, aby citově nezralého hlavního hrdinu přiměla dospět (jedinkrát film přejímá její perspektivu, aby nám ukázal, jak na vztah reagují její kamarádky). Její osud režiséra nezajímá a logiku se v jejím jednání najít nesnaží. ___ Holdenův strach ze ztráty a nevratných životních rozhodnutí je nejlépe vyjádřen závěrečnou konfrontací všech tří postav. Nechce o nikoho přijít, nechce, aby na pohovce zůstalo prázdné místo. Teprve po této zkušenosti si uvědomí, že nemůže být vždy po jeho, že život není stejně jako komiksy naplněním jeho fantazií. Aby mohl učinit další životní krok, musí nejprve zabít jednu z postav svého komiksu a s tím symbolicky i svou závislost na dosavadním způsobu existence. Sdělení, které se nám Smith snaží předat, v sobě jistě má kus životní pravdy, ale je závažnější, než kolik jeho mikrokosmos komických figurek a dialogů o popkultuře a penetraci snese. ___ Realismus ve vykreslení mezilidských vztahů a citlivost vůči postavám si představuji jinak, což ale neznamená, že by Amy nebyla prvotřídní komedií. Vlastně je tak dobrou komedií zejména díky tomu, jak nepravděpodobně postavy uvažují a jednají. Smith ví, kde postavit kameru a jak rozmístit figury v prostoru, aby scéna byla vtipná už jen tím, kde kdo stojí/sedí a jak se tváří. Po většinu filmu mu stačí statická kamera a několik málo střídajících se prostředí. Bez podobné stylistické suverenity a perfektního timingu (zahřmení po vyznání „I love you“, prostříhávání zraňující konverzace s tvrdými střety hokejistů) by dialogy, na nichž je film postaven, tak nevynikly. Holdenova ztráta rovnováhy a zhoustnutí atmosféry jsou přibližně od poloviny filmu častěji vyjadřovány „nervózní“ ruční kamerou a film se alespoň způsobem snímání vzdaluje od frašky s pečlivě promyšlenými kompozicemi směrem k realističtějšímu záznamu spontánních emocionálních výjevů. Scénář sice ve své snaze o dospělost selhává, ale Smithovu režii bych za vyzrálou bez otálení označil. 75% Zajímavé komentáře: Subjektiv, Morien, chlievik

„Sežral jsi nožičky od nábytku?“ Opravdu kousavá surrealistická satira pro dva herce a jeden byt (s výrazně stylizovanou výpravou s dotekem secese a okultismu). Zároveň společně se Sedmikráskami jeden z nemnoha otevřeně feministických (obsahem, neklasickou „rozbitou“ narací i barvitou výtvarnou stránkou) českých filmů. Krumbachová, sama označení „feministka“ odmítající (částečně proto, že jej nesprávně chápala jako pohrdání celým mužským pokolením), přitom v rozehraném souboji pohlaví nenadržuje ani jedné straně. Na vině je uzurpátorský, vše požírající muž, jenž svět řídí a zároveň drancuje, i povrchní žena bez ambicí a vlastního názoru (její třináctou komnatu v podstatě představuje lednička, kam chtivého muže nechává nahlédnout jen s velkou neochotou), která nastolená pravidla z různých důvodů (aby nebyla sama, aby se cítila žádaná, aby si vylepšila své společenské postavení, aby získala mužovy vědomosti) akceptuje a dotyčného si opakovaně pouští do bytu a obratnou manipulací, drobnými lstmi (a hromadami jídla) jej využívá k uspokojení svých tužeb. Závěrečné osvobození je pouze zdánlivé, dosud submisivní žena se pouze začíná chovat stejně majetnickým způsobem jako muž. Oba hrdinové zpřítomňují určité archetypy spjaté s jejich pohlavím (ďábel, čarodějka vařící namísto lektvarů skvělé pokrmy), ale současně jsou ve své přízemnosti, v tom, jaké své potřeby chtějí primárně naplňovat, velmi lidští. Obsazení Menšíka a Bohdalové do hlavních rolí chápu ze strany Krumbachové jako krásně podvratný krok, umožňující naivnímu divákovi (a tehdejšímu vedení Barrandova, které film schválilo), sledovat film jako neškodnou frašku. Neškodná ovšem Vražda na rozdíl od většiny ostatních normalizačních filmů skutečně není. Když odhlédneme od genderové roviny, lze tuto sérii typických ženských a mužských akcí a reakcí podobně jako jiné filmy vzniklé v posrpnové atmosféře (Spalovač mrtvol, Nezvaný host) číst také jako obecnou výpověď o českém konformismu a ochotě přijmout v zájmu vlastního klidu nestandardní situaci za přirozenou. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, sportovec, tomtomtoma

–Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej

„Spasím je všecky!“ Narušená doba přeje narušeným myslím. Herzův psychologický horor je možná ještě působivější než Fuksova předloha, která mohla být doplněna o nové motivy i díky úzké (a dva roky trvající) spolupráci režiséra a autora předlohy na scénáři. Finální podobu filmu s nimi od začátku utvářel i kameraman Stanislav Milota, což vysvětluje vzácnou semknutost obrazové a literární složky nebo plynulost asociativních přechodů mezi scénami, kdy děj či proslov začínající v jedné scéně často nerušeně (jako nepřerušovaný tok slov) pokračuje ve scéně další, odehrávající se v jiném místě a čase, případně se také změní adresát pronášených slov (někdy je těžké odlišit, zda Kopfrkingl mluví sám k sobě či k jiné postavě). ___ Absolutní kontrola nad prostorem a časem a později také nad životy vedlejších postav (které si od začátku „přivlastňuje“ tím, že pro ně vymýšlí jiná jména) tím pádem náleží Kopfrkinglovi, jehož vyšinutou mysl nikdy neopouštíme. Protagonistovo zkreslené vnímání reality je patrné od prologu v ZOO, v němž vidí své děti zavřené v kleci pro divou zvěř (podobně pohlíží na ostatní zaměstnance krematoria, vyjma Dvořáka a Podzimkové nositele zvířecích příjmení: Fenek, Zajíc, Beran, Vrána). Vyhrocená subjektivita se během filmu projevuje množstvím velkých detailů odpovídajících fetišům hlavního hrdiny (ústa, ženské zátylky), náhlými prostřihy (např. do Kopfrkinglovy oblíbené, stejně jako on spořádané a čisté koupelny), sugestivních záběrů širokoúhlými objektivy s velkou hloubkou ostrosti nebo „rybím okem“ (předzvěstí tohoto deformovaného vidění skutečnosti je odraz rodiny ve vypouklém zrcadle na samém začátku filmu), švankmajerovským zesílením zvukových efektů, rapidmontáží těkající po různých objektech Kopfrkinglova zájmu (smuteční rámečky pro zákon o kremaci, Fenkova sbírka motýlů, fotografie árijských krásek), hudbou rozeznívající se v momentech Kopfrkinglova (sexuálního) vzrušení při řešení záležitostí kremačního charakteru. ___ Za nejobjektivnější lze považovat úvodní titulky s „roztrhávanými“ obličeji, předjímající rozdvojení Kopfrkinglovy osobnosti, založené od začátku na řadě rozporů: Čech s německým jménem, asexuální domácí prostředí x navštěvování bordelu, kde Kopfrkinglovu oblíbenou prostitutku hraje stejně jako jeho manželku Vlasta Chramostová... s Kopfrkinglovou nelidskou, třebaže jen zdánlivou vyrovnaností - viz např. kompulzivní potřeba česat druhým, mrtvým i živým, vlasy, stále obtížněji skrývaná fascinace sexem a násilím, zvyšující se neklid (a s ním i tempo vyprávění - viz uspěchaná snaha zabít Zinu) - pak kontrastuje neurotický manželský pár ztvárněný Menšíkem a Myslíkovou, nejnápadněji svými komickými výstupy narušující vážnost film, jehož humor je jinak mnohem decentnější (oba dva navíc společně s tajuplnou dívkou v černém a některými opakujícími se replikami, jmény a gesty zajišťují pravidelný rytmus vyprávění). S Kopfrkinglovým kultivovaným, jazykově vytříbeným projevem v neměnném rytmu, pak ostře kontrastuje stupňující se zvrácenost jeho myšlenek. ___ Psychologická studie člověka, který v nacistické ideologii najde podloží pro svou fascinaci smrtí a reinkarnací, patří k nejděsivějším československým filmům také zásluhou natáčení ve skutečných krematoriích (jejichž provoz nebyl zcela přerušen), kongeniální hudby Zdeňka Lišky a minuciózního herectví Rudolfa Hrušínského coby velkého přítele žehu a jednoho z typických maloměšťáků, jejichž sebezahleděnost, úslužnost a omezenost přispěly k nástupu a udržení nacismu (ne náhodou Kopfkinglův proslov na manželčině pohřbu, tedy poté, co definitivně ztratí kontakt s realitou, připomíná projevy Hitlera). Vzdor množství brutálních mordů, k nimž v závěru filmu dojde, je Spalovač mrtvol zároveň mrazivě vtipným filmem. Jak psali dobové kritiky, „smích se mísí s pocitem nevolnosti“, „satirický obsah pozvolna houstne do polohy groteskně sešklebeného hororu.“ ___ Spalovače můžeme vztahovat k době, kdy se odehrává, případně k době, kdy byl natočen (srpen 1968), vzhledem k omezení vyprávění na hledisko jednoho člověka, kterému širší souvislosti unikají, ovšem vypovídá především o nadčasovosti zla, které se vzhledem ke své banální podstatě (a Kopfrkingl skutečně je banální člověk) může objevit ve kterékoliv době (viz také „Peklo“ z Boschovy Zahrady pozemských rozkoší v předposlední scéně filmu). Film, který nepřestane být aktuální a nad jehož genialitou nepřestanu žasnout. 100% Zajímavé komentáře: sportovec, Nick Tow, Marthos, NinadeL, dcierny, Offret, see_sawandrew , maarr, Jankyč

Psí ostrov nevyniká vypravěčskou důmyslností Grandhotelu Budapešť nebo hravostí Fantastického pana Lišáka, ale stále jde o tak neskutečně vypiplaný film, že máte co chvíli chuť začít štěkat radostí.___Anderson pokračuje ve zdokonalování svého stylu, který už skoro ani nekontaminuje ozvláštňujícími, pro jeho rukopis atypickými postupy, jako bylo dříve např. použití ruční kamery, zoomu nebo sem tam nějaké asymetrické kompozice. Oživení mají nejčastěji podobu změny stylu animace (záběry z bezpečnostních kamer např. nejsou stop-motion, ale ručně kreslené), s čímž zároveň souvisí motiv převádění významů mezi různými jazyky a kulturami (některé japonské výroky jsou například tlumočeny, přičemž reakce tlumočnice na to, co slyší, mají zcizovací efekt).___Ve srovnávní s jinými Andersonovými filmy je tenhle nečekaně a zcela záměrně ošklivý (nebo možná lépe „ne roztomilý“) – psi žijí na obří skládce mezi krysami, jsou nakažení divnými chorobami (Petrem Putnou v podařených českých titulcích vtipně pojmenovanými) a živí se hnijícími odpadky. Občas vidíme v detailu ukousnuté ucho nebo kus sedřené srsti (a v celku pak transplantaci ledviny), ale pochmurná šedivost k filmu tematizujícímu (otevřeněji než Grandhotel) vzestup autoritářství, nelidskost člověka a hrozící genocidu (resp. její psí obdobu) docela sedí. O podívanou pro děti, kterým by mohlo vadit i pomalejší tempo a minimum „zjevných“ gagů (humor je založen převážně na ironické juxtapozici situací/objektů, infantilního a dospělého), zrovna nejde.___Anderson opět předkládá uzavřený svět se specifickými pravidly, z něhož se hrdinové snaží za pomocí dobře promyšleného plánu (namísto něhož se ovšem opakovaně uchylují k improvizaci) uniknout. Pro západního diváka je pak takovým svébytným světem, kam může prchnout ze své všednodennosti, nejen ostrov, kde se většina příběhu odehrává, ale celé Japonsko, z jehož ikonografie, historie i gastronomie Anderson výrazně těží (zápasníci sumo, kvetoucí třešně, divadlo Kabuki, příprava sushi, japonský dřevořez, čanbara filmy, taiko bubny jako základ soundtracku…). Jeho přístup k japonské kultuře není vždy dvakrát citlivý – odboj proti proradným kočkomilům například vede americká studentka na výměnném pobytu, která prokáže větší odvahu a uvědomělost než její japonští spolužáci –, ale zároveň Zemi vycházejícího slunce neproměňuje v muzeum kuriozit pro japanofilní fetišisty.___Ani tentokrát nechybí bloková konstrukce s prologem, úvodem a čtyřmi kapitolami, z nichž každá má jiný cíl a všechny spojuje vývoj vztahů mezi postavami. Vyprávění je oproti matrjoškovému Grandhotelu Budapešť lineární - vyjma pár flashbacků, které ovšem společně s nadbytkem vysvětlujících monologů narušují plynulý tok vyprávění. Film neodsýpá stejně rychle jako dřívější andersonovky a pro diváky, kteří se do kina půjdou pobavit, může být trochu obtížnějším soustem, jakkoli jde ve své podstatě stále o široce přístupný a dobře srozumitelný pop a vlastně, poněkud paradoxně (s ohledem na téma a prostředí), také o jeden z opatrnějších Andersonových filmů. 80%

„Jsme citoví analfabeti.“ Neuhýbavý pohled na vztah dvou inteligentních dospělých lidí, schopných vést otevřený dialog. Strohá mizanscéna. Odpozorované akce a reakce. Napětí a uvolnění, lhostejnost a závislost. Láska skrze nenávist. Oproti americkým „realistickým“ vztahovým dramatům (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Žena pod vlivem) si Scény vystačí bez nápadných záběrových kompozicí i bez cassavetsovského vizuálu á la home video, a z větší části také bez vyhrocování situací do krajnosti. Síla filmu spočívá v jeho schopnosti racionální dekonstrukce iracionálního fenoménu. Bergman v zásadě opět pojmenovává stavy, pro něž sám slova nalézt nedokážu, tentokrát ale takové stavy a takovým způsobem, že jsem jeho sdělení plně porozuměl. Nebo alespoň myslím Podrobněji a osobněji tady. 90% Zajímavé komentáře: murakamigirl, Sandiego, selviskhed

Melodrama za všechny peníze – nejdražší francouzská koprodukce své doby. Po své premiéře zůstala opulentní ukázka Ophülsova sklonu k vypravěčským i stylistickým excesům mimo okruh kritiků z Cahiers du Cinéma nedoceněna. Teprve po režisérově smrti k ní pozornost většího množství cinefilů přitáhl americký auteurista Andrew Sarris, označující Lolu za nejlepší film všech dob. Bezradnost producentů nicméně udělala své a film byl krátce po premiéře zmrzačen necitlivými střihovými zásahy, přeskupujícími události do chronologického pořádku. Syté technicolorové barvy, původní cinemaskopický formát a stereofonní zvukovou stopu první kopie nejvěrněji přibližuje a Ophülsovu neortodoxní vyprávěcí strukturu zřejmě nejpřibližněji zachovává restaurovaná verze od Cinémathèque Française, přístupná na discích od Criterionu. Pokračování zde. 80%