Matty

Film nabízí elementární přehled o motivacích, struktuře a cílech hnutí FEMEN tak, jak je vnímají jednotlivé členky. Slovo patří výhradně jim a jejich blízkým. Rozhovory jsou prokládány sledováním aktivistek během příprav na další akci i během všednodenních činností (cesty vlakem, vaření, pečení). Volba „akční“ hudby během protestních výstupů nejlépe svědčí o tom, jak chce být hnutí samo vnímáno. Tato sebestylizace je nicméně vyvažována přízemnějšími komentáři o přáních a obavách žen a zcela neheroickými záběry žen zbitých a (dočasně) poražených. Nejde o nijak výlučný dokument, nabízí nicméně užitečný úvod k tématu, usnadňující pochopení toho, oč „sextremistkám“ jde a proč se jako bojovou taktiku rozhodly zvolit zrovna obnažování na veřejnosti.

Přestože Ijáček byl můj nejoblíbenější nihilista před Bernardem Blackem, členem fanklubu Medvídka Pú jsem se nikdy nestal. Na Kryštůfka Robina, jakýsi sequel k předchozím animákům, jsem byl proto zvědav hlavně kvůli režisérovi a jednomu ze scenáristů (z mumblecore vycházející Alex Ross Perry, jehož vliv je zřetelný zejména v Ijáčkových tíhou existence prostoupených replikách). ___ Scenáristů se u projektu během jeho vývoje vystřídalo celkem pět, což může být důvodem, proč výsledek působí tak těžkopádně a rozháraně, proč se ten film nikdy neusadí a nefunguje jako rodinná podívaná, jak Disney nejspíš zamýšlel. Příběh pracovně vytíženého na zisk a výkon orientovaného muže, který v důsledku války navíc zřejmě trpí PTSD a zanedbává svou manželku a dceru, dokud díky mluvícímu plyšovému medvědovi (a prasátku a tygrovi a oslíkovi) znovu neobjeví své vnitřní dítě (resp. dokud nepřizná jeho existenci a nepřestane mluvící plyšáky před ostatními skrývat), je především nekonzistentní. Chvílemi vcelku vážné drama o vyprázdněném bezbarvém bytí, chvílemi přehnaný slapstick (zejména scény s Gatissem, který připomíná padoušské kapitalisty z filmů klasického Hollywoodu). Styl je převážně velmi naturalistický, s desaturovanými barvami, ruční kamerou zaléhající po bok vojáků v zákopech druhé světové války a s animovanými postavičkami, které vypadají jako skuteční ušmudlaní plyšáci z hrdinova dětství. Jindy má ovšem svou rozverností blízko osvobozujícímu magickému realismu á la Paddington (nahánění medvídka po nádraží, závěrečná honička). Stejně nevyrovnaný je rytmus vyprávění, kterému chybí spád a jasnější zacílení. Film se nedokáže rozhodnout, zda by měl být jeho prioritou Kryštůfkův rodinný život, jeho kariéra nebo jeho vztah s medvídkem a tak jako kdyby co chvíli na jeden z těchto motivů úplně zapomněl a slepě následoval nějaký jiný, namísto toho, aby všechny tři nějak šikovně propojil. Některým scénám příliš dlouho trvá, než se doberou své pointy (souboj se sloniskem), zatímco jindy se zdá, že kus příběhu vysvětlující, jak se postava dozvěděla o určité informaci, schází (jaktože např. Madeline ví o hře na šlofíka?). ___ Pro děti je film z velké části příliš vážný a pochmurný, během scén ze Stoakrového lesa zahaleného v mlze až strašidelný (zvlášť v kombinaci s červeným balonkem, který má zřejmě odkazovat k filmu Alberta Lamorisse, ale nelze si nevzpomenout na psychoklauna z To). Pro dospělé zas ledabylý v nakládání s pravidly fikčního světa, nepřesvědčivý nuceným optimismem závěru a banální v přístupu k psychologii (zázračná proměna Robinova uvažování), partnerským vztahům a korporátnímu kapitalismu. ___ Ústřední myšlenka, že nicnedělání a nostalgické obrácení se do minulosti může zlepšit naši přítomnost a že se po nás našemu dětství stýská stejně jako nám po něm, je v časech, kdy je naopak třeba ostražitěji sledovat, kam se ubírá současný svět, a případně podle toho jednat, trochu mimo (ovšem plně v souladu s neustálým natáčením remaků starých filmů a fetišizací minulých desetiletí, nemluvě o tom, že výzva k tomu, abychom žili v přítomném okamžiku, bude mezi dnešními vyznavači konceptů jako mindfulness jistě silně rezonovat). V jiných filmech (jako Toy Story 3) byla podobná idea nadto uchopena citlivěji. Nakonec ale hlavně díky ní Kryštůfek Robin jednak vznikl, jednak jakž takž drží pohromadě. 60%

Rodinný přítel je oproti ostatním Sorrentinovým filmům obtížně přístupný nejenom významovou mnohoznačností, ale také skutečností, že v jeho středu stojí odpudivý lichvářský skřet. Stejně jako nám nepomáhá s dešifrováním symbolů nesených záběry, jež by obstály jako obrazy v galerii (lidské figury nabývají srovnatelného strukturálního významu jako neživé objekty), neulehčuje nám režisér ani cestu k protagonistovi, kterého jsem osobně vnímal s podobným odstupem, s jakým pozorujeme hororová monstra. Jako groteskní horor o zaprodanosti a citové vychladlosti dnešní společnosti dává vypravěčsky komplexní film více smyslu než jako cool historka z podsvětí, třebaže inspirace Scorsesem, stejně jako estetikou reklam a videoklipů, je opět zřejmá. Obdobně jako si Geremia navyšuje sebevědomí pokořováním těch, kteří mu zdánlivě nemohou ublížit (avšak ve skutečnosti nejsou o nic méně prohnilí), vyžívá se Sorrentino ve formálním zvýznamňování scén, v nichž navenek neběží o nic výjimečného (nakupování v supermarketu). Až zpětně, poté, co jsou zprvu nesrozumitelné segmenty vsazené do širších souvislostí, vychází najevo hlubší podstata nečekaných setkání formy a obsahu. Životy nízkých charakterů vypovídají o velkých otázkách zásluhou takřka operetního podání. Rodinný přítel je nepříjemný film, který nic nedává zadarmo, který lépe funguje v celcích než v neživotně působících detailech a který dost okatě exploatuje ženské tělo, ale pořád je ryzím filmem Paola Sorrentina, jehož výrazný režijní rukopis přes (záměrnou) odpudivost obsahu nedokážu neobdivovat. 70%

„Namouvěru, na válku vám seru!“ Dříve to bylo životopisné drama nebo heist film, tentokrát Spike Lee k vyjádření svého politického stanoviska využívá a pro své potřeby přepracovává konvencí policejních filmů o dvojí identitě. Překážky, které hrdinové musejí při plnění své mise překonávat, nepřicházejí pouze zvnějšku, ale berou na sebe také podobu jejich kolegů a nadřízených, kteří se nedokážou přenést přes vlastní předsudky a reprezentují systém znevýhodňující určitou část obyvatel. Spárování dvou nesourodých postav neslouží pouze k vytváření komických situací, které odlehčují vážné téma. Je podmínkou toho, aby mohl být Stallworthův smělý plán realizován a zároveň vyjadřují ústřední přesvědčení filmu, že cesta k úspěchu je podmíněna spoluprací, bojem za sdílené hodnoty (přestože je každý úplně jiný, před členy KKK vystupují jako jeden člověk), což lze zároveň chápat jako polemiku s blaxploitation filmy, jejichž styl BlacKkKlansman napodobuje. ___ Oba dva hrdinové v důsledku konfrontací s bílými nacionalisty, kteří je coby černocha a žida vnímají jako hrozbu srovnatelnou leda s morem a cholerou, začínají více přemýšlet nad svou identitou. Zimmerman například na otázku, zda je žid, zprvu odpovídá „Nevím“. Později přiznává, že o svém židovství díky asimilaci nikdy nepřemýšlel, ale teď své stanovisko začíná přehodnocovat. Stejně jako jeho parťák přestává brát infiltraci Ku Klux Klanu jako pouhou práci, stává se z ní pro něj osobní záležitost. Zatímco Stallworth tak přestává utíkat před skutečností, že je černoch, Flip „zásluhou“ bandy antisemitských imbecilů začíná hrdě hájit své židovství. ___ Rasisti legitimizují své výroky a aktivity vytvářením umělých nepřátel a šířením strachu z rasové války nebo židobolševického spiknutí. Zásadní roli při tom sehrává jejich slovník, jenž sice neoplývá kdovíjakou bohatostí a svědčí o elementární neznalosti gramatiky (zde tvary jako „lepšejší“), ale zároveň je dost expresivní, aby dokázal vyvolat silné emoce a strhnout nemyslící davy. Emoce nahrazují schopnost pracovat s fakty a promyšleněji argumentovat. Absenci elementární logiky ve svých postojích jeden z bigotů vyjeví, když ho Flip upozorní, že je nesmysl popírat holocaust, při němž přece bylo zavražděno několik milionů Židů a z pohledu bílého nácka šlo tudíž o nejúžasnější událost dějin. K navazování vztahů v rámci KKK pak dochází výlučně skrze sdílenou nenávist. Vstup do organizace je podmíněn znalostí nenávistného kódu (různé nadávky pro každého, kdo není bílý heterosexuální Američan). Z jazyka uzavřené skupiny je ovšem třeba udělat masovou záležitost, třeba i s pomocí hollywoodských velkofilmů jako Zrození národa. ___ Vlna rasově motivovaného násilí v sedmdesátých let představovalo reakci na některá drobná vítězství Afroameričanů v předcházející dekádě. Podobně lze dnes sílící pozici extrémní pravice v Americe, přikrmovanou výroky sociopata, kterého Spike Lee označuje slovy „Orange motherfucker“, případně „Agent Orange“, vnímat jako „odvetu“ za osm let vlády Baracka Obamy. Paralelami s přítomným děním ve Spojených státech i Evropě je Leeho film prostoupen. I bez šokujícího dovětku by bylo zřejmé, že stejně jako ve svých dřívějších filmech využil historického námětu k upozornění na přetrvávající nesnášenlivost vůči určitým společenským skupinám. Styl se mění, podstata zůstává a svět bude potřebovat ještě mnoho hrdinů jako Ron Stallworth nebo Heather Heyer. BlacKkKlansman to říká možná ne příliš nuancovaně, ale dost naléhavě, aby alespoň pár lidem, kteří ještě nemají totálně vybílené mozky, otevřel oči. 90%

Tohle proklatě horké léto už by klidně mohlo skončit. U Léta od Kirilla Serebrennikova jsem si naopak přál, aby bylo delší. A to navzdory skutečnosti, že jde v podstatě o bezpříběhové pásmo hudebních vystoupení obskurních ruských kapel a částečně animovaných muzikálových sekvencí (ve kterých naopak zní hity slavných západních hudebníků). Určitou dramatickou váhu má akorát vznikající milostný trojúhelník, který ale vzhledem k tomu, jak volné jsou vztahy mezi postavami, nemůže mít moc bolestivé konsekvence. Žádný vážnější tlak na umělce nevytváří ani státní aparát. S příslušníky se bohémští rockeři střetnou jedinkrát, s cenzurou se vypořádají lehce a s humorem. Přesto si neustále uvědomujeme nebezpečí, které svobodnému prostředí, které si okolo sebe hrdinové vytvořili, v nesvobodné zemi hrozí, a tón vyprávění se pozvolna proměňuje od počáteční letní pohody v melancholickou předtuchu zániku. Poslední scéna, která v sobě tuhle pomíjivost života s pomocí dvou strohých titulků shrnuje, je neuvěřitelně silná a nadčasová. ___ Jde o film, v němž se podobně jako v Rusku (nebo ostatně i Československu) na začátku 80. let skoro nic neděje. Jen se opakují oficiální vládní akce a proslovy, zde zachycené vždy kdesi v pozadí na obrazovce televize, pomocí kterých režim vytváří svůj (sebe)obraz a udržuje status quo. Rocková hudba, v jejíchž textech se zpívá o volné lásce, alkoholu a rebelii proti systému, tyhle pořádky přirozeně narušuje. Zatímco hudebně jde hlavně o (progresivní či indie) rock, resp. New Wave, vypravěčsky je Léto lehce punkovou záležitostí, která dlabe na většinu zásad, podle kterých by mělo být strukturováno drama. Rytmus udávají písničky, nikoliv dějové zvraty. Když filmu dochází dech, jedna z postav, která komunikuje s ostatními obyvateli fikčního světa i s diváky (jimž průběžně oznamuje, že k tomu, co jsme právě viděli, ve skutečnosti nikdy nedošlo), jej pomůže nakopnout. Nechat se jen tak unášet vyprávěním je ovšem svůdně snadné právě díky téhle ohromné spontánní energii, chytlavým songům, spoustě naprosto božích a nejspíš hrozně pracných audiovizuálních nápadů (k vrcholům filmu patří „oživování“ obalů kultovních hudebních desek) a v neposlední řadě zásluhou odpoutané černobílé kamery, která v dlouhých záběrech s vynikající vnitrozáběrovou montáží přechází od postavy k postavě a společně s písničkami propojujícími jednotlivé scény přispívá k dojmu plynulého toku událostí. ___ Uvědomuji si, že ten film je dramaturgicky rozvolněný až příliš, že by nemusel tak důsledně přejímat pro socialismus příznačné cyklické opakování určitých situací, že postavy neprocházejí zásadním vývojem a že by konec mohl nastat v podstatě v libovolný okamžik (kdyby titulky naběhly po vstoupení do plátna a ponoření do moře, dávalo by mi to dokonalý smysl). Chápu proto, že pro diváky, které Léto nechytne od prvních minut, může jít o úmornou zkušenost. Pro mne, který jsem měl husí kůži už během úvodní písničky (a pak ještě několikrát), šlo o totálně osvobozující zážitek a jedno z nejpřesnějších filmových vyjádření všeho, co si spojuji s létem. Léto jako tohle bych chtěl zažívat každý rok. 90%

Pár spoileroidních poznámek ke skutečnostem přispívajícím k tomu, že Poslední z Jediů považuji za nejlepší epizodu Star Wars (o chlup lepší než Impérium, které tenhle film – stejně jako jiné díly ságy - v lecčem zrcadlí, případně směle reviduje): 1) Ve vyprávění se proplétají tři ústřední konflikty – mezigenerační, třídní a mezi světlou a temnou stranou síly (všechny dialogy mezi Kylem a Rey i dialog, který vede Rey sama se sebou). Horliví mladí hrdinové dělají unáhlená rozhodnutí, která pro ně zpravidla končí špatně. Kdyby naslouchali svým starším a zkušenějším mistrům, mohli by předejít některým komplikacím. Generační obměna je ovšem nevyhnutelná. Bude proto záležet, zda mladí rebelové učení svých předchůdců zcela odmítnou anebo se jím nechají inspirovat. Schopnost být inspirací pro mladší generaci je směrodatná pro dějovou linii se zotročenými dětmi na planetě Canto Bight. Aby se mohla buržoazie bavit, musí za ní někdo dřít. Poslední scéna přitom naznačuje, že se tohle vykořisťování může stát podnětem k třídní revoluci. 2) Luke své učednici vysvětluje, že síla nevychází pouze z Jediova nitra, ale je založena na rovnováze s okolním světem. Příkladem člověka, který dosáhl harmonie s přírodou je sám Luke, který si vystačí s dary, které mu ostrov nabízí (kritizovaná scéna s dojením má své opodstatnění, neslouží jen jako komická vsuvka). Později jsme ještě dvakrát svědky toho, jak hrdinům naslouchání přírodě zachrání životy – Finn a Rose uniknou z Canto Bight díky kopytníkům připomínajícím křížence koně a lamy, poslední povstalci najdou cestu ven z jeskyně díky arktickým (krystalickým) liškám. 3) Film opakovaně záměrně nenaplňuje naše očekávání, mýty nestaví, ale zpochybňuje a bourá, nehraje podle pravidel, kterých se držely předchozí epizody a díky tomu je jeho sledování velmi stimulující. Nenechá nás jen pasivně koukat a odškrtávat si „povinné položky“. Jedijský výcvik je ukončen předčasně, výprava na Canto Bight končí navenek fiaskem (jakkoli darování prstenu chlapci zřejmě bude mít významnou dohru v následující epizodě), hlavní záporák umírá mnohem dřív, než byste předpokládali, kladní hrdinové se vyjma úvodní akce nacházejí v defenzivě, skoro neustále před někým utíkají a snaží si zachránit životy, což je plně v souladu s mottem osmé epizody – nemá smysl bojovat s tím, co nenávidíme, ale zachraňovat to, co milujeme. 4) Celé to neskutečně dobře vypadá. Je poznat, že si tvůrci dali ohromně záležet na kompozicích, přemýšleli nad volbou objektivů, velikosti záběrů a barevnými kontrasty (to, co v závěru rozehrají s červenou a bílou, bere dech). Kamera zde zkrátka oproti jiným franšízovým žánrovkám neplní pouze servisní funkci, ale skoro každým záběrem si říká o nominaci na Oscara. 5) Je to opravdu vtipné i opravdu pochmurné (přičemž obě polohy se navzájem netlučou a přechody mezi nimi jsou velice přirozené) a zejména ve druhé polovině jedna boží scéna střídá druhou, takže jde o neskutečnou emocionální jízdu. 90% Zajímavé komentáře: kiddo, Marigold, Lavran, JFK, Indy, Eodeon

SPOILERY. Přijde mi trochu paradoxní vyčítat Falloutu, že tolik připomíná Národ grázlů. Není právě jistá míra podobnosti, jistota, že víceméně víme, co nás čeká, důvodem, proč máme rádi filmové seriály, ať už jde o bondovky, marvelovky nebo Star Wars? Fallout krom toho nabízí dost specifických prvků, aby nebyl zaměnitelný a na jistou zacyklenost, se kterou se Ethan Hunt ve svém životě potýká, průběžně poukazuje. ___ Oproti předchozím dílům tenhle víc využívá subjektivního vyprávění (sny, představy) a častěji zapojuje minulost hlavního hrdiny, která jej najednou začala tížit (podobně jako Bonda ve Skyfall). Jeho dilema, zda pomoct jednomu milovanému člověku, nebo zachránit miliony, přitom zpřítomňují zejména ženské postavy (Julie, Ilsa, francouzská policistka). Ústřední konflikt, nastolený první scénou (i výtiskem Homérova Odyssea, v němž Hunt dostane zadání mise), vychází z touhy po harmonii, kterou doprovázejí obavy z toho, že ji svým počínáním nenávratně naruší. Vlastně tak „jen“ hledá vnitřní klid (podobně jako se Ilsa touží vrátit domů). ___ Dvě a půl hodiny filmu jsou pak naplněny různě spletitým oddalováním tohoto cíle (k němuž je třeba se dopracovat přes několik dílčích úkolů), který se zprvu zdá být na dosah ruky (obchod s plutoniem), ale postupně je tím vzdálenější, čím usilovněji se jej Hunt se svým týmem snaží dosáhnout (v zásadě se v souladu s jedním z významů podtitulu propadají stále hlouběji). Nevědomky přitom přispívá k realizaci padouchova plánu a tedy i k naplnění své nejhorší obavy z úvodní scény. ___ Neustálé odkrývání identit dvojitých a trojitých identit agentů, kteří na sebe kují pikle (o čemž někdy víme a jindy ne) jednak ukazuje, jak obtížně je v nestálém postmoderním světě simulaker podchytitelná realita (viz také scéna, ve které Benji navádí Hunta podle 2D mapky 3D prostoru), jednak – a především – vytváří další a další záminky pro velkolepé akční atrakce, na kterých je tahle franšíza založená a kterým je podřízena logika všeho ostatního. Takže ano, padouch musí opouštět Londýn z věže galerie Tate Modern, Hunt musí objíždět Vítězný oblouk plnou rychlostí v protisměru a do Paříže se bylo třeba dopravit seskokem ze sedmi kilometrů, protože to prostě úchvatně vypadá a zvýší vám to hladinu adrenalinu. Suspension of disbelief. Alfred Hitchcock. Pokud s tím máte problém, přijde vám to přehnané a nepravděpodobné, bohužel si Fallout naplno neužijete. ___ Tím, jak nám dává zakusit závratný pocit z pohybu na hraně života a smrti, má Fallout blízko k vrcholným groteskám jako Frigo na mašině nebo O patro výš (byť Cruise předvádí spíše výkony založené na rychlosti a síle než na tělesné akrobacii). Akční scény jsou svým rytmem, využíváním deadlinů, nápaditým zapojováním Schifrinova motivu nebo tím jak hladce do sebe nakonec všechno zapadne, neskutečně opojné, zároveň dost rozmanité z hlediska využitých dopravních prostředků, způsobů boje, množství paralelně běžících linií (poslední akce je v tomto ohledu hodně „nolanovská“) a míry naší informovanosti, která přispívá k tomu, že mnohdy s jistotou nevíme, jestli vidíme naplňování předem vymyšleného plánu či improvizaci. ___ Život se údajně pohybuje ve spirálách a Fallout je podle toho strukturován, když s lehce pozměněným rozložením sil opakuje situace, které jsme viděli v první polovině filmu (přestřelka v londýnském podsvětí nápadně připomíná berlínkou předávku) nebo v předchozích dílech série, čehož si postavy jsou vědomy, vědoucně na sebe (a na nás) pomrkávají a dělají si legraci ze svých (opět) zdánlivě nulových šancí na úspěch a přežití. Epizodické vyprávění, sestávající z několika ohromných akčních sekvencí s vlastními vývojovými vzorci a dechberoucí gradací, je tak opět nejen uplatňováno, ale také reflektováno. Vše přitom nemůže skončit jinak než spektakulárním cliffhangerem. ___ Jistě, ten film by mohl být kratší, méně zahlcený dějovými zvraty, soustředný více na akci než na postavy, ale z hlediska vývoje současného světa i série Mission: Impossible mi výraznější melodramatičnost (která k delší stopáži dost přispívá) a větší zahlcenost postmoderním zpochybňováním toho, co je vlastně reálné, přijde jako logický způsob, jak zvýšit sázky, aniž byste se uchylovali k podobným excesům jako tvůrci Rychle a zběsile. Jakkoli není vyloučené, že Hunt bude příště závodit s tanky a ponorkami. Fyzičku na to zjevně pořád má. 90%

Leighova metoda vypadá tak prostě. Vymyslí si několik situací, které by mohly potkat kdekoho, obsadí herce, kteří nemají problém improvizovat a spustí kameru. Jeho přístup k zachycování velkých dramat malých lidí je ve skutečnosti mnohem svědomitější, vyžaduje precizní přípravu, hodně trpělivosti, ale také kapku štěstí. Na výsledku každopádně není poznat, že byl dlouze plánován a promýšlen. Působí velmi syrově, velmi živě. Kdykoli to obsah scény umožňuje, nechává Leigh běžet kameru nepřetržitě a herci si hezky na jeden zátah oddřou své. Zvlášť v záběrech s více postavami bych ale neopomíjel ani obrazovou kompozici – slouží přehlednosti a vypovídá o vztazích mezi postavami. Dominující modrošedý barevný tón pak odpovídá „zamrzlosti“ citů, neschopnosti otevřené komunikace, strachu z pravdy a zodpovědnosti. Smutná témata, ale velmi blízká tomu, čím žijeme. Konec filmu přesto nabízí jistou naději. 85%

Zásluhou populárních herců a řady situací, ve kterých se mnozí snadno najdou (výlet do Prahy za kulturou a nákupy, vesnická zábava, promoce na Karlovce), lze u Chalupářů jistě na pár horkých nedělních večerů vypnout, ale jejich hlavní přínos dnes, v konkurenci bezpočtu zdařilejších komediálních seriálů, s lepší dramaturgií, vtipnějšími replikami a alespoň náznakem morálního ponaučení, vidím osobně především v tom, že ukazují preferované hodnoty a ideální (schválenou) verzi bytí v pozdně socialistickém Československu, tedy bytí vcelku poklidného (touha po klidu na život a práci je ostatně hlavním důvodem, proč je Evžen exkomunikován na venkov), ale také naprosto otupělého, povrchního a prázdného. Více v mém zhodnocení Chalupářů bez (n)ostalgie.

V dnešním světě kompjůtrů… Více než internetu se po zhlédnutí Mužů, žen a dětí bojím lidí, které film nadchl, jsou přesvědčeni, že pravdivě zrcadlí realitu a hned po doběhnutí titulků se pro jistotu odpojili od internetu. Reitmanův obludný režijní a scenáristický přehmat je vzorovou ukázkou tezovitého snímku (základní teze: všichni žijeme v bublinách), který by strašně moc chtěl být aktuální a vyjadřovat se ke žhavému problému současnosti. (Pokud by vám to nebylo jasné, tak problémy bílých středostavovských Američanů jsou problémy celého světa.) Jeho hlavním problémem ale je, že problémy nehledá, ale uměle vytváří a zveličuje. Nejde přitom o komediální nadsázku, ale vážně míněné varování před škodlivostí moderních technologií, které - psychicky zjevně ne zcela vyrovnaným lidem, což ovšem vyprávění opomíjí - způsobují závislost na pornu a hrách, rozpad partnerství, posedlost vlastním vzhledem, poruchu příjmu potravy, paranoidní chování, ztrátu kontaktu s reálným světem... ___ Film při své exploatační plytkosti a hysterii vrší jeden negativní efekt pobytu ve virtuálním prostoru za druhým a nepřipouští, že by internet, tablety a chytré mobily mohly mít i nějaký pozitivní přínos. Trefné pointy a výstižné paralely (úvahy nad vlastní nicotnosti vs. přeceňování vlastní důležitosti) zanikají v přívalu nápadů nedovařených, nepřesvědčivých nebo naprosto pitomých. ___ Nad užitím síťového vyprávění Reitman zřejmě nepřemýšlel nad rámec přesvědčení, že by se hodilo k filmu o sítích a propojeném světě. Postav je zbytečně mnoho a tak se musíme spokojit s karikaturami, přičemž oslí můstky mezi nimi jsou nepřesvědčivě vykonstruované. Většina epizod slouží jenom k demonstraci určité teze, takže ani k ničemu nesměřují, stejně jako celý film váznou na mrtvém bodě, a vyznívají do prázdna. ___ Snaha dodat rozdrobenému vyprávění vyšší smysl, vážnost a důležitost „vesmírným“ rámováním a hlasem vypravěčky (sofistikovaně znějící Emma Thompson) hraničí s parodií a představuje vzorovou ukázku toho, co nedělat, nechcete-li, aby byl váš film označen za midcult. ___ Některé z předchozích Reitmanových filmů považuji za dobře zacílené satiry, které si dokázaly udržet lehkost a nadhled. Muži, ženy a děti jsou jen strašlivě těžkopádným, zaujatým a vypravěčsky bezradným pokusem sdělit něco zásadního o moderní společnosti. Kvůli karatelskému tónu a chybějícímu nadhledu ze všeho nejvíce připomínají Patricii, nejděsivější postavu filmu. 35% Zajímavé komentáře: pepo, BoredSeal, Abes