Matty

Bellocchio je v osmdesáti podobný ďábel jako sedmasedmdesátiletý Scorsese. První zrádce sice trvá dvě a půl hodiny a je z velké části založen na dialozích, ale jde o tak našlapaný, různorodý a svižně odvyprávěný životopis jednoho „pentita“, že pocitově působí jako lehká devadesátiminutovka. Žádný rozhovor nepůsobí strnule díky tomu, jak živě jsou napsané dialogy a jak Bellocchio zapojuje do hry mizanscénu (zvuky a dění v zadním plánu, různé odrazy, důvtipné vizuální nápady při volbě a snímání lokací). Obejde se přitom bez stylistických ornamentů, v nichž si libuje Sorrentino, jehož Božského film lehce připomíná. Režie je uměřená, vyprávění jde bez zdržujících oklik přímo k věci. První a nejdynamičtější půlhodinu, jejíž konsekvence řeší následné dvě hodiny, tvoří v podstatě jen dlouhý výčet obětí Cosa Nostry. Divák neznalý italské historie (příp. dějin italské mafie) nemá, čeho by se chytil. První zrádce ale není nádherně nekompromisní jen informační přehuštěností (aniž by byl nepřehledný, matoucí nebo těžkopádný), ale také nakládáním s postavami a dost přímočarým zobrazováním násilí a korupce na všech úrovních italské společnosti (což film v pozdější fázi proměňuje z drsného thrilleru v hodně jízlivou satiru). Skoro nikdo není bez viny a nedojde klidu, boj se zločinem je zničující pro jednotlivce i systém a dílčí vítězství nepřinášejí velkou úlevu. Jeden z nejlepších mafiánských filmů posledních let. 90%

Pro diváka lačného filmu, v němž se toho hodně stane a vyřeší, může být sledování Karáskova zdařilého pokusu o český mumblecore, v němž se stane málo a nevyřeší v zásadě nic, frustrující. Karel, já a ty ovšem i tím, jak málo je naplňující, věrně odráží, jak žijí a přemýšlejí dnešní mladí městští intelektuálové. Film vzdor svému minimalismu a omezení záběru na malý vzorek příslušníků generace Y zároveň podobně jako filozofující walk-and-talk filmy Erica Rohmera či Richarda Linklatera otevírá řadu univerzálních témat. Tím klíčovým je nepolevující existenciální úzkost z toho, že se stále míjíme se svým „správným“ životem.___Nejistota je duševní stav zažívaný ve filmu s krátkými pauzami nepřetržitě takřka všemi postavami. Trvalému porozumění se jim paradoxně nedaří dosáhnout kvůli neustálému hledání jistoty, kterou vztahy z vlastní podstaty vylučují. Kvůli svému nastavení nedokážou některé skutečnosti v zájmu vlastního štěstí prostě ignorovat. Neumí tak být spolu, ani bez sebe, zas a znovu se scházejí a rozcházejí, hledaje sebe samé i člověka, po jehož boku budou moct sebou samými pohodlně být.___Trvalá nespokojenost kvůli nepřehlednosti bytí člověka sice vysiluje, ale možná i díky ní neustává ve snaze přesáhnout sebe samého a dál se vyvíjet. Nepřetržité kritické zkoumání vlastních stavů a vztahů, v jejichž pojmenovávání jsou hrdinové podstatně úspěšnější než v jejich řešení, je ostatně i hlavním hybným prvkem vyprávění. Karásek vystihuje nestálou povahu (nejen) partnerského života jednak nenucenými dialogy, prozrazujícími výjimečný cit pro rytmus a nuance lidské řeči, jednak přirozenou návazností přesně odpozorovaných situací. Dějí se jedna za druhou bez vykonstruovaných dějových zvratů, velkých konfliktů či složité vztahové kombinatoriky. Karel, já a ty zachycuje život postav zdánlivě bezprostředně, bez ohledů na požadavek pevně strukturovaného dramatického útvaru s vyvíjejícími se charaktery a silnou pointou. Ke spontaneitě a nahodilosti, které brání tomu, aby se téměř dvouhodinový film stal předvídatelným a těžkopádným, přispívá také natáčení v autentických pražských lokacícha přirození herci, obtiskující do rolí kus ze sebe samých.___Samotné dosažení opravdovosti, jaká je v české kinematografii ojedinělá, představuje výjimečnou hodnotu. Karel, já a ty u ní ale nezůstává. Věrná nápodoba skutečnosti Karáskovi slouží k tomu, aby mohl bez okatého předkládání velkých životních pravd přesně vypovědět o pomíjivosti vztahů, nenaplněných očekáváních a věčně se opakujících životních cyklech. Ve své jednoduchosti jde o neobyčejně promyšlený film. 80% Zajímavé komentáře: Hwaelos, zencitizen, elgreco, Syndrom, Marthos

„Plyn byste si měli nechat... na sebevraždu.“ Vlastníci začínají jako lehká a svižná konverzačka, jejíž temné podtóny postupně a poměrně organicky zesílí natolik, že začnou udávat tón vyprávění (byť daný, jestli se nepletu, hlavně tím, o čem a jak se postavy baví, nikoliv proměnou stylu - ale pro ověření bych film musel vidět znovu). Z kina tak budete odcházet spíše s úzkostí než s úlevou. Jde o smělý a v českých žánrovkách poměrně ojedinělý tah. Lépe by fungoval, kdybychom postavy alespoň trochu poznali ještě před schůzí, kdyby byla expozice doladěnější. Takhle mnohé z nich zůstávají pouhými jednorozměrnými a ve své omezenosti nepřesvědčivými komediálními typy, které se nikam neposunou (zejména postavy Havlové a Novotného). S tím, kam by se měl příběh posunovat, je celkově potíž. Na začátku není stanoven žádný cíl, k němuž by děj směřoval. Jediný rámec poskytuje zhruba devadesátiminutové trvání schůze, takže se moc nemáme čeho chytit, čím se nechat vést. Teprve zpětně se jeví, že film řídilo bobtnání nevyřešených křivd a závad z minulosti, dané neschopnosti vést konstruktivní dialog a na něčem se k vícestranné spokojenosti domluvit (dokud se neobjeví někdo, kdo nabídne jednoduché řešení „pro všechny“, sloužící ve skutečnosti zejména jemu samotnému). Přes tyhle výhrady, neefektivní opakování některých vtipů (Malého rozdávání vizitek) a místy špatně odhadnutou hranici, kdy má nekorektní humor vypovědět něco o postavách a kdy jen pobavit diváka, jde o jednu z nejlíp napsaných, obsazených a zahraných českých komediích letošního roku, kterou si časem rád zopakuji. 65% Zajímavé komentáře: JFL, Marthos, castor, niethustra, Marze, decouble, major.warren, Psice, Sala1, johnny01, spotczek

Ohromující záběry, pravdivější než ty, kterými nás opájejí seriály jako Planet Earth (byť můžeme debatovat nad paradoxem snahy ukazovat zkázu tak, aby především krásně vypadala), ale čemu mají sloužit? Monotónní vršení informací o tom, jak člověk dok****l planetu akorát prohlubuje environmentální žal, pocit bezmoci a apatii. Potřebnější jsou filmy ukazující, co lze změnit a vybízející k akci, ne dokola flagelantsky opakující, co všechno jsme jako civilizace udělali špatně. To už víme.

Dvě a půl hodiny se může jevit jako přestřelená stopáž, ale Lake of Fire nikdy nezačne nudit díky hojnému zastoupení exotů, magorů, rasistů, homofobů a bigotních „pro-life“ katolíků, kteří kážou o tom, kterak homosexuálové opékají novorozence na rožni. Ze stejného důvodu film přes snahu neustále střídat perspektivy spíše než seriózní pojednání o závažném tématu připomíná hysterickou freak show bez konceptu (což u filmu od režiséra bez předchozích filmařských zkušeností není tak překvapující), sestřih best of momentů z Televizních novin, kam se zpravidla dostane ten, kdo je nejvíc slyšet. Podstatné není, zda má názor dotyčného hlavu a patu a sděluje něco nového, ale jestli je dostatečně extrémní a pohoršující. Odpovídá tomu také nezájem o hlubší motivaci pro dané přesvědčení. Slyšíme převážně jen výkřiky vytržené z kontextu (jakkoli je jasné, že mnozí z aktérů by působili jako psychopati bez ohledu na to, kolik dalších informací bychom se o nich dozvěděli). S klidem své argumenty prezentuje pouze pár starších bílých mužů, kteří sice mohou mít několik akademických titulů, ale o tom, co prožívá žena před potratem, vědí s odpuštěním h***o (je vůbec pozoruhodné, byť ne až tolik překvapující, že „pro-life“ skupinu tvoří převážně muži, děsící se nejspíš toho, že by žena mohla svobodně rozhodovat o bytí, či nebytí). Tony Kaye se snaží, aby byl jeho film co nejatraktivnější, případně co nejvíc šokující, takže chvílemi váháte, zda nesledujete reklamu, videoklip či exploatační horor, k čemuž přispívá také volba „umělecky“ působícího černobílého formátu, který nás realitě spíš vzdaluje než přibližuje (např. krev je víc zneklidňující, když ji vidíte v barvě). Nejnosnější je jeho epické, ale rozhodně ne „definitivní“ pojednání o ideologické válce okolo potratů v těch nejklidnějších a zdánlivě nejvšednějších momentech, kdy po vzoru veristické školy pouze mlčky zachycuje docela obyčejný dialog, skrze který se ovšem film konečně dobírá něčeho podstatného (rozhovor lékařky se Stacey). Bez ohledu na množství výhrad, které vůči jeho pojetí, nadřazujícímu vyvolání silných emocí smysluplné diskuzi, můžeme mít, je tento šestnáct let vznikající film úctyhodným počinem, v současnosti, kdy se ufňukaní bílí muži s malým rozhledem a nízkým intelektem opět prohlašují za pány světa, opět obzvlášť relevantním. 70%

Komorní psychologické drama, které věcně a nenuceně, bez zbytečných formálních efektů (které trochu ubíraly z přesvědčivosti Úsměvům smutných mužů) zachycuje proces protialkoholní léčby devatenáctiletého Adama v Bohnicích. Film současně ve flashbacích rekapituluje historii jeho alkoholismu, který bude mít soudní dohru (jak se dozvídáme hned v úvodu, čímž je zkraje vytvořeno určité očekávání). Někdo by mohl namítat, že film dost zřetelně neobjasňuje, proč protagonista začal pít, ale právě to na něm považuji za cenné - je zřejmé, že k nadměrnému pití může snadno sklouznout i bezproblémový kluk ze „slušné“ rodiny (pouze s trochu pracovně vytíženějšími rodiči, což ale není vydáváno za ústřední příčinu). Ve své odměřenosti je to něčím až terapeutické. ___ Moc na druhou stranu nerozumím tvůrčímu rozhodnutí podkreslovat chvíle počáteční slasti zakoušené při pití zrovna Mozartem a Čajkovským (ale budiž) a pro větší přehlednost bych ocenil vizuální odlišení scén z minulosti a současnosti (místy je těžké určit, kde na časové ose se nacházíme). Postavy rodičů hraničí s karikaturami (starostlivá matka Adamovi do léčebny přinese plyšového medvěda, otec jej povzbuzuje větami jako „jsme chlapi, ne?“) a ve scénách z Bohnic to zase vypadá, že Adam, jeho kamarádka a jeden alkoholik-veterán jsou jedinými pacienty v celém areálu. Na druhou stranu si takto zřetelněji uvědomujeme izolaci, kterou hrdina zažívá. ___ Nejrušivější byl na celém, celkově potěšivě odměřeném filmu hudební klip Kvit od kapely Nebe, běžící během závěrečných titulků a zcela se svým tónem míjející s předchozími cca 75 minutami. Střídmá stopáž je další plus a Abstinent by díky ní mohl být uváděn v dvojprogramu třeba se Sólem, jiným podstatným, sympaticky nevyhroceným a nemoralizujícím filmem o zápasu jedince se sebou samým a jeho tréninku na návrat do reality. 65%

S velkým porozuměním natočený portrét transkluka Bena je zároveň příběhem zachycujícím vznik důležitého přátelství mezi protagonistou a režisérkou. Film vnímavě a v rámci možností daných krátkou stopáží uceleně reflektuje pocity a potřeby teenagera, který tolik důležité přijetí nachází jen v iluzorní realitě. Ve skutečnosti zatím čelí enormnímu tlaku ze strany své rodiny, učitelů a spolužáků i svého těla a vlastních představ o tom, jak by se jako kluk (ne)měl chovat a vypadat. O další vrstvy doplňovaný motiv (sebe)prezentace uvádí na scénu hned první záběr, v němž Ben nechce vypadnout z určité role. V tom posledním naopak dochází k několikerému zbourání bariéry mezi možným a reálným, když Ben na své skutečné, nikoli jen virtuální přijetí druhou osobou reaguje způsobem, který mě svou nečekaností a přirozeností dojal. Tak silný emocionální zásah vychází i z toho, jak upřímně je tenhle mimořádně potřebný film natočen, jak opravdově působí a jak důležitou funkci ve druhém plánu plní (informovat). 80%

Na Poslední aristokratce je smutné, že půjde zřejmě o nejlepší zimní komedii následujících (tý)dnů (lepší než Ženská na vrcholu, Špindl 2 a Šťastný nový rok). Ještě smutnější je, že jde téměř výlučně o zásluhu Vladimíra Smutného. Ten ví, z jakého úhlu herce snímat, aby měl záběr nějakou dynamiku a nebylo třeba zbytečně stříhat. Když si mezi sebou postavy nevyměňují hlášky prozrazující snahu být vtipný za každou cenu, a sledujeme jenom pásma hezkých obrázků jako z videa na podporu turismu (jakkoli inspirací byly spíš Tři oříšky pro Popelku), je film docela příjemný. ___ Jeho větší část bohužel tvoří pásmo sitkomových scének s teatrálními herci, které nespojuje žádné ústřední téma, žádná substance (která úplně chybí postavám, proměňujícím se čistě dle toho, kde je scénář zrovna potřebuje mít - „hlasem rozumu“ je tak třeba po devadesát procent stopáže Frank, ale krátce před koncem na sebe rozumné rozhodnutí za celou rodinu vezme Vivien, jednající do té doby naprosto iracionálně). Snad kromě sdělení, že české koblihy jsou lepší než americké donuty a lhaní a zatajování je v pořádku, pokud z něj dokážete vybruslit nějakým podrazem (nebo tím, že se dobře prodáte). Z motivů exponovaných v úvodu (americká kamarádka, ztracené plechovky, abstinence, nestabilní lustr...) je později smysluplněji zužitkováno pouze nacistické splachovadlo (yep!) a seznámení s Maxem, které žel svou lyričností/sladkobolností narušuje nadsazenou stylizaci zbytku filmu.___ Ze všeho ostatního, co slibuje zápletku, jsou vytěženy pouze další nikam nevedoucí situační gagy. Nejen s ohledem na skoro dvouhodinovou stopáž jsou takřka nulový vývoj a epizodická stavba, jakkoli odpovídají předloze, krajně nešťastné. Jiří Vejdělek jinak potvrzuje, že řemeslo zvládá velmi dobře (až na ta CGI letadla a stejně fejkový New York) a divákům nedůvěřuje vůbec, pročež téměř bez ustání hraje hudba prozrazující nám, zda se máme smát, nebo plakat. U titulkové písničky od No Name se mi chtělo obojí současně. 45% Zajímavé komentáře: Marthos, castor, Marze, marhoul, Slepejsek

„Tohle je jen začátek.“ Přesaďte Den sedmý, osmou noc od Schorma do prostředí brazilského sertăa, přidejte tropikalismus, italské westerny a americké béčkové filmy (zejména akce a sci-fi), politickou satiru, elektronickou hudbu, extrémní násilí, karnevalové míchání nesourodých prvků, (bachtinovskou) logiku excesu, grotesknosti a tělesnosti, nerozlišování mezi kategoriemi „vysokého“ a „nízkého“ umění, mix kritiky společnosti a utopické vize komunity zachovávající tradice brazilské kultury a Uda Kiera... a stejně budete mít jen mlhavou představu, jak moc zvláštní tenhle film, vzpírající se stejně jako titulní vesnice hladkému spojení různých kultur, ve skutečnosti je. Jeden z nejvýraznějších a nejvíce osvěžujících, ale zároveň nejhůře popsatelných filmových zážitků roku. 80%

Strach a úzkost dvaatřicetiletého klavírního virtuóza v dokumentárním portrétu s parametry festivalového dramatu. Artemio Benki nevysvětluje. Kontext nedoplňuje. O předání určité emoce nebo vystižení atmosféry prostředí mu jde víc než o fakta. To potřebné se nicméně dříve či později dozvíme. Perino se léčí již třetím rokem, sedmkrát se pokusil předávkovat, trpí kromě silné deprese také agorafobií, panickými atakami a zřejmě i schizofrenií. Podstatnější než jeho přesná diagnóza je ovšem to, co mu pomáhá, neboť Sólo vypráví především o návratu do reality a strachu z tohoto návratu. Perinovi jej pomáhá překonávat hudba. Díky ní a skrze ni ožívá. Pomocí hudby přijímá a vyjadřuje svou samotu a současně se zklidňuje, když svou nervozitu proměňuje v pohyb prstů po klaviatuře. Proto není pouhým poetickým obratem, když hru na klavír v jedné scéně označí za fyziologickou potřebu. Velmi zřetelně vnímáme, že bez hraní by opravdu nemusel přežít. Benki zároveň nenabízí klišovitou ódu na geniálního umělce a osvobozující moc hudby. Hudba pomáhá, ale neléčí. Protagonista pak po celou dobu připomíná křehkou, možná párkrát slepenou, ale zatím nerozbitou vázu z příběhu, který slyšíme hned v úvodu. Strach ze změny, svobody a lidí slábne a sílí (a podle toho se proměňuje hloubka ostrosti - když je na tom Perino zle, stejně jako on nevnímáme jeho okolí, v lepších chvílích s ostatními interaguje více a pozadí není rozostřené), ale nikdy zcela neodeznívá. Protože ani mimořádně nadaný umělec nikdy neslevuje z vysokých nároků na sebe, díky/kvůli nímž jednak dosahuje dokonalosti, jednak urychluje proces vlastní zkázy. Film netvrdí, že to jinak nejde, každopádně jedno od druhého, zklamání a naději, krásu a utrpení, neodděluje. Obrazově, zvukově i svou upřímností mimořádný počin. Ať jej budeme vnímat v kontextu dokumentární či hrané tvorby. 80%