Matty

První polovina filmu nabízí jeden z nejzdařilejších českých pokusů o mumblecore vztahovku (tím nejlepším je film Karel, já a ty, kde šlo o záměr, čímž si v tomto případě nejsem jistý). Hádky improvizujících herců jsou autentické i díky občasným přeřekům a váhání, jak na partnera reagovat. Repliky nepůsobí vykonstruovaně i pro svou banálnost a zacyklenost - řeší stále totéž a nic nevyřeší, jak tomu u partnerských dialogů občas bývá. Stejně prázdná je řada čistě realisticky motivovaných záběrů, kdy si Eliška jde zakouřit nebo na toaletách rozdýchává partnerskou krizi, jakkoli by to ovšem nemusela dělat až tak často. Vzhledem k tomu, jak nesympatické jsou obě postavy (od prvních minut se k sobě chovají hnusně, aniž bychom věděli proč - nepřijmeme-li jako vysvětlení sexistický stereotyp, že menstruující ženy jsou otravné). Není příjemné s nimi trávit čas, ale stejně tak není příjemné zůstávat ve vztahu, jehož záruční lhůta dávno vypršela. Sice nejde o thriller, ale vzhledem k zaměření na dusnou atmosféru vztahu nevadí, že vyprávění nikam nesměřuje. Až potud OK film, produkčními hodnotami a hereckými výkony na úrovni studentské tvorby s omezeným rozpočtem. Potíž je v tom, že druhá polovina, kdy se teprve začne dít něco napínavého (když nepočítáme dva předchozí, dosti neuspokojivé náznaky toho, že něco není v pořádku - masturbaci v koupelně a podezření prodavače v krámku), je s tou první prakticky neslučitelná a víceméně by se bez ní obešla. Veškerý vývoj proběhne teprve ve druhé půlce, po náhlém zvratu při poslechu rádia (kdy ovšem kvůli nedoladěnému zvuku v hudbě poněkud zaniká to podstatné, podobně jako později ani na velkém plátně není čitelné to, co Eliška píše na mobilu, což by pro pochopení děje být mělo). Nejde tedy, i kvůli tomu, s jakým klidem Eliška reaguje na všechna odhalení, o kontinuální stupňování napětí nebo postupnou proměnu postav, ale o náhlý zlom (tzn. spíš horor než inzerovaný thriller). Chování hlavní hrdinky, dosud jen vzbuzující lehký údiv (proč ze vztahu dávno neutekla), se s ohledem na nové objevy, které učiní, stává zcela nelogickým, ke konci až sebevražedným. Přes přibývání rozumově nevysvětlitelných a transtextuálně motivovaný prvků si film nadále snaží zachovat určitou psychologickou věrohodnost, dál servíruje prázdné scény z partnerského života a vysvětluje chování postav (jakkoli víme, že jedna z nich jedná dle požadavků žánru, ne realisticky), ale činí to tak nepřesvědčivě, že si jen podráží nohy a vyvolává další otázky, na něž nemá odpovědi. Šokující odhalení, ve finále pro jistotu vysvětlené sérií redundantních flashbacků (nejspíš začleněných jen proto, aby do traileru bylo možné nastříhat souložící těla), by navíc mělo spočívat v tom, co je zjevné cca po dvaceti minutách, což ještě násobí pochybnosti nad Eliščinými kognitivními schopnostmi. Celá zápletka by mohla dávat alespoň minimální smysl, kdyby bylo hned zkraje řečeno, že se děj odehrává ve světě, kde se spolu lidé nemohou jednoduše rozcházet, a když už se jednou dají dohromady, musejí spolu zůstat až do smrti. Pokud ale budeme v souladu s realistickou první polovinou předpokládat, že v daném světě platí víceméně stejná pravidla jako v naší aktuální realitě, film s postupujícími minutami pozbývá veškerého smysl, rozpadá se na (tonálně, žánrově i stylisticky) nespojitelné fragmenty a ke konci už funguje jen jako nechtěná komedie. Kdyby ovšem trval jen polovinu své stopáže, byl bych ne přímo nadšen, ale určitě spokojen. 30%

Nedokážu s jistotou určit, zda se již jedná o film, nebo pouze o prodloužený díl Jste to, co jíte, každopádně by to zoufale potřebovalo liposukci. Magnuskovo vyprávění je stejně neekonomické jako přístup postav k jídlu. Většina scén, resp. scének, z nichž Jedlíci sestávají, je obdobou junkfoodových prázdných kalorií. Nenaplněná zůstala naděje, že zápletka, která se vyjeví teprve po nějakých třiceti minutách vycpávkových záběrů (v nichž product placement neslouží příběhu, ale opačně), bude dále rozvíjena. Pokračuje se ve vršení kameňáků o obézních lidech. Navzdory těžení vtipů z toho, že se někdo tajně cpe mastným sajrajtem z konzervy, Jedlíci podobně jako četné normalizační komedie oslavují koncept šťastného pozemšťanství a životosprávu svých žravých postav v zásadě schvalují. Třebaže se hrdinové, lidé frustrovaní, sobečtí, sprostí a naivní, ke shození přebytečných kil rozhodnou dobrovolně, film jejich léčebnou kúru zobrazuje jako nepřijatelnou šikanu skupinou pokrytců. Lidé obézní vinou své slabé vůle jsou tak vydávání málem za rebely, kteří se vzpírají normám krásy a zůstávají sami sebou, jakkoli nebezpečné pro jejich zdraví to může být. Ke skutečnému poručování řádu však nedochází. Daný (nejen) fyziognomický stav je vyhovující a hlavní přítěž nakonec představuje bulvár, neschopný akceptovat lidi, jací jsou. Snaha cokoli změnit absentuje. Stačí, že se komplikace podaří krátkodobě ošvejkovat. Pravidla zde ostatně slouží jenom k tomu, aby mohla být opakovaně porušována. Magnuskovu ideově pochybnou a dramaturgicky zprasenou ódu na tuk definitivně pohřbívají rozpačití „herci“ a režie na úrovni lepšího teleshoppingového spotu. Vrcholnou ukázkou řemeslných schopností tvůrců je jedno přeostření z tváře postavy na kousíček šunky, který drží v ruce. Pět procent pouze kvůli tomu, že to pocitově bylo cca o hodinu kratší než Babovřesky a Líbáš jako ďábel. 5%

Ve filmu sice je pár (a opravdu ne o moc víc než pár) úsměvných momentů, ale vážně tentokrát nejde o komedii, nýbrž o uzavřené vztahové drama v duchu her Eugena O'Neilla. Podobně jako je hlavní hrdinka rozervaná mezi hrubiánským manželem a nespolehlivým milencem, je celé Kolo zázraků v konfliktu mezi nablýskanou vizuální stránkou s extrémně kýčovitými kompozicemi a zlatým světlem zalitými záběry a smutnými osudy nešťastných postav (které se oné záměrně nepřirozené retro stylizaci, navozující dojem, že se postavy pohybují v divadelních kulisách, vzpírají). Nechtěné (?) překrývání se dvou neslučitelných stylů mě bavilo víc než banální vztahové peripetie, nejisté herecké výkony, bez (dů)vtipu napsané dialogy nebo toporná režie (osvědčenou techniku záběr/protizáběr v dialogových scénách, které tvoří cca 98% filmu, jen zcela ojediněle vystřídá delší záběr s důmyslnější vnitrozáběrovou montáží). Nejsmutnější je, že zjevně nejde o film filmaře bez talentu. Číší z něj především ohromná lenost, rezignace na snahu vydat ze sebe něco víc. Opět tedy dílo unaveného umělce, z něhož bude odcházet unavený také divák. 50% Zajímavé komentáře:Cimr, sedm.1, Renfield

„You’re bussiness, I’m company.“ Po vzoru Občana Kanea skládačkovitě vyprávěný příběh o temných zákoutích továrny na sny. Kromě hektického tempa a mimořádně cynického vhledu do světa nenaplněných ambicí, v němž je práce nadřazována rodině a peníze životu, zaujme Město iluzí uplatněním konceptu nespolehlivého vypravěče. Žádný ze tří vzpomínajících k Shieldsovi, zosobňujícímu mravní zkorumpovanost Hollywoodu, nechová velký respekt, čemuž odpovídají jejich kritická stanoviska. Jak ovšem vyplyne z jízlivé pointy, po celou dobu mohlo jít z jejich strany o výsledek snahy popsat sebe samé v lepším světle a nedat najevo, nakolik svůdný jim showbyznys ve skutečnosti připadá. Zpětně jsme tak nuceni přehodnotit například cynismus hned prvního vypravěče, který se zdá být vůči hollywoodskému pozlátku netečný a navenek jej vnímá jako hru bohatých, slavných, ale méněcenných. Srovnatelná míra sebestylizace je patrná také ze způsobu vyjadřování dalších dvou vyprávějících, stejně neúspěšných ve snaze prorazit. Pojetí Hollywoodu jako místa produkujícího smyšlené příběhy a neupřímné emoce je tím obsaženo také ve formálním uchopení tématu. 80%

Film, který se strašlivě vleče, křečovitě se snaží o humor (zvlášť když dojde na „hlášky“), je neobratně, bez jakéhokoliv citu pro rytmus a komediální timing sestříhaný (nemluvě o občasných chybách v kontinuitě a celkově prapodivné návaznosti některých scén), a plný naprosto planých scén bez humoru či čehokoliv pro příběh jinak přínosného. Pro srovnání si doporučuji pustit libovolný dialog z Mostu!, jehož původní, následně však výrazně pozměněný scénář Kolečko napsal, a uvidíte, jak jej Prušinovský svým inscenačním umem a herci svou sehraností dokázali oživit. Přes prsty je oproti tomu, a navzdory atraktivnímu prostředí ženského beach volejbalu, film bez jiskry, který od začátku do konce hrozně drhne. Více tady. 30%

Dokumentární úkaz. Dánský novinář se pouští do vyšetřování podivných okolností smrti bývalého generálního tajemníka OSN. Při tom narazí na ďábelský plán jako z béčkového hororu, zahrnující utajené laboratoře v africké džungli, atentáty a „vakcíny“ s virem HIV. Rozkrývání rozsáhlé konspirační sítě, do které byla zřejmě zapletena CIA, několik evropských zemí a nadnárodních korporací a která možná zásadně ovlivnila, jak vypadá současná Afrika, je rámováno Brüggerovou snahou dát vyprávění nějaký pevný tvar, což se ale vzhledem k množství nespolehlivých svědků (kterých je mnohem víc než důvěryhodných materiálů) jeví jako nemožné. Paralelně s napínavým detektivním odhalováním konspirace sledujeme jeho rostoucí frustraci z toho, že mu stále uniká pravda, a originální snahu vypořádat se s nemožností oddělit fakta od fikce jednak průběžným reflektováním toho, co (ne)zjistil, jednak animovanými sekvencemi, které jsou přiznaně nespolehlivou rekonstrukcí. Jestli máte rádi hodně spletité špionážní thrillery s desítkami složitě propojených postav, u nichž je pochopení komplexní struktury a vazeb mezi jednotlivými aktéry nadřazené jednoznačným a definitivním závěrům, budete stejně jako já dvě hodiny tajit dech. 90%

„Mám pro vás Mansona.“ Po devíti hodinách strávených s druhou řadou Mindhuntera bych potřeboval dlouhou procházku, skleničku tvrdého alkoholu nebo - jako Holden Ford - pár tabletek valia. Přestože explicitního násilí vidíme snad ještě méně než v první řadě, atmosféra některých scén je díky schopnosti tvůrců probudit naši imaginaci až nesnesitelně intenzivní. Opět jde o dokonale antiklimatickou detektivku a mistrovskou lekci v režírování dlouhých klaustrofobních, minuciózně sestříhaných rozhovorů (jeden z nejlepších, s obětí útoku, nabízí hned druhá epizoda), jejichž dynamika se proměňuje na základě vědomostí a zkušeností jednotlivých mluvčích (černošský detektiv rozumí společenskému vyděděnci líp než privilegovaný Ford, Wendy Carr využívá při výslechu pachatele homofobních vražd skutečnosti, že je lesba...). Škoda určité mechaničnosti těchto dialogů, opakovaně pracujících s tím, že určitá znalost jednoho z vyslýchajících, vyplývající z jeho charakteru/osobní situace, zvrátí vývoj hovoru. ___ Vyprávění se zároveň postupně stále více koncentruje na jeden konkrétní případ (pro který ale jiné rozebírané kauzy poskytují cenný „studijní“ materiál), propojující několik klíčových motivů celého seriálu (z nichž všechny mají zároveň návaznost na zločiny Mansonova klanu, na něž taky dojde řeč) - pronikání násilí do amerických domácností (vraždění dětí/vraždící děti), rasově motivované vraždy, média vytvářející mytologii sériových vrahů a přispívající k tomu, že se jimi pak inspirují další (v tomhle směru je seriál poněkud rozporuplný - na jednu stranu nám jakoby mimoděk předhazuje fakta o BTK a naši touhu dozvědět se o něm podrobnosti záměrně neuspokojuje, současně ale věnuje skoro celou epizodu Mansonovi a Texu Watsonovi, kteří nejsou pro hlavní příběh tak důležití). ___ Vtahující je druhá řady i díky komplikovanějším vztahům mezi hrdiny, kteří mají stále větší problém oddělit své pracovní a osobní životy a vést obyčejné dialogy, během kterých se toho druhého (jako při výsleších) nesnaží přechytračit a potvrdit si tak svou intelektuální převahu. Přestože se ve druhé části seriálu častěji než ve stísněných interiérech pohybují ve volném prostranství a za bílého dne, jejich možnosti, kam v životě pokračovat, jsou naopak stále limitovanější. Pocit uvěznění se zásluhou důkladnější (psycho)analýzy ústřední trojice prohlubuje. ___ Řemeslně a vypravěčsky zatím bez debat kvalitativně nejvyzrálejší a nejvyrovnanější hraný seriál roku... i když kvůli němu zřejmě nějaký čas nebudete schopni poslouchat Petera Gabriela a nemyslet při tom na autoerotickou asfyxii.

Od českých pohádek moc neočekávám. O to příjemněji mě Hodinářův učeň překvapil. Tvůrci sami po projekci připustili, že kdyby měli víc času a peněz, mohli by být přinejmenším triky dotaženější (nepřesvědčivě digitální hmyz nám na druhou stranu hned zkraje dává najevo, že se nacházíme v neskutečném pohádkovém světě). Filmu by prospělo také dramaturgické pročištění, aby nebyl tolik upovídaný a doslovný (i na film pro dětí příliš), měl větší spád a neprodělával tolik tonálních proměn (mezi fraškou a melodramatem, s hororovými scénami jako z Morgiany, ze které jedna klíčová scéna cituje, a jednou muzikální vsuvkou). Po doladění těchto nedostatků by šlo o jeden z nejlepších porevolučních příspěvků k pohádkovému žánru. Také ve stávající podobě jde ale o dostatečně přesvědčivý důkaz, že u nás lze natočit pohádku bez pitvoření, ostentativních genderových stereotypů a rezignace na větší myšlenkovou hloubku (a morální poselství, týkající se v tomto případě zejména chamtivosti a strachu z jiného) a propracovanější filmovou řeč (dynamizace vyprávění střihovými sekvencemi, nikoliv nahodile rozzáběrování, různý vizuální styl pro jednotlivé postavy - světlem zalité záběry s Laurou vs. Urbanovo kráčení krajinou po vzoru romantických básníků, vtipné vizuální citace z jiných filmů - krom Morgiany taky dům s očima z Tatiho Mého strýčka). A Jana Plodková v roli zlé sudičky přehrává tak nádherně, že doufám v její spin-off (po vzoru Zloby s Angelinou Jolie). 70%

„Anti-American eagle. It’s diabolical.“ Unikátní parodie. Obsahuje méně vtipných replik a situací než libovolná z raných bondovek (a třeba takový Moonraker, ač stále míněný vážně, je dnes mnohem zábavnější ptákovinou). Agent Flint by přitom klidně mohl být členem stejného klubu jako agent Jejího veličenstva. Projevuje sice méně respektu vůči nadřízeným, více liberálnosti v otázkách ženské emancipace (proti bondovskému konzervatismu hippie uvolněnost, v pokračování trochu zatlačena feministickou hrozbou) a chová se dospěleji než Bond (rozhodně méně hláškuje), ale jazykovou výbavou, šíři zájmů (mj. vyučuje balet a rozumí řeči delfínů) ani fyzickou výkonností za nula nula sedmičkou nijak nezaostává. Daleko za bondovkami ovšem zaostává film. Vinou dlouhých vycpávkových záběrů má únavně pomalé tempo. Scény, ač po bondovsku situované do luxusních restaurací, moderních výzkumných laboratoří a zakouřených barů s exotickými tanečnicemi, postrádají jakýkoli šmrnc a navíc působí lacině. Často ani nelze poznat, ve které zemi se děj zrovna odvíjí. Z území obskurnosti film s vypětím všech sil nakonec dokázali vytáhnout Jerry Goldsmith, slyšitelně zaujatý ústředním bondovským motivem, a James Coburn, zvládající bitky oproti Connerymu sám a v záběrech bez střihů. Druhý díl sice obsahuje srovnatelné množství dlouhých prázdných scén (především s technologickými hračičkami) a příliš mnoho pozornosti věnuje jiným postavám než Flintovi, ale měl očividně vyšší rozpočet a je na něm patrnější, že mělo jít o komedii. 50%

Povrchem pestrobarevný, dojmem šedivý film, se zpěvem a výstřihem Barbry Streisand v hlavních rolích. Minneliho poslední ukočírovaný projekt (o výslednou podobu následujícího A Matter of Time marně bojoval s AIP) nedokáže zakrýt, že za ním stojí člověk, který marně touží porozumět rychle se proměňující době. Styl je s ohledem na dobu vzniku, která přála dravějším filmařům, velmi usedlý - tempem pomalý a pojetím milostného tématu cudný. Elán mu nedokáže dodat ani Jack Nicholson, obsazený zřejmě coby tehdy módní maskot hippie filmů. Jediný živější pěvecký výstup (začínající na střeše mrakodrapu) navíc přichází až v okamžiku, kdy již většina diváků bez slabosti pro zlatou éru hollywoodského muzikálu buď odešla, nebo usnula. 50%