Matty

Jako parodie reklam á la Česká soda vynikající („Ahoj, já jsem Terry, nemáš ještě jednu?“), jako film bestialita, která by měla být zavřena do stejného útulku jako oba díly Playgirls. 15% Zajímavé komentáře: Tosim, pshimi, CheGuevara, novoten, wipeout, KatRi, Konopek, Piškotka, .maggie, gstudio

Mimořádně špatná komedie, které mi bylo zpočátku líto (hl. kvůli Peggovi a Moranovi), ale s přibývajícími minutami mě čím dál víc iritovala (klidně si namísto „iritovala“ dosaďte ten druhý, méně korektní výraz). Většina složek filmu je tak mizerná, že nedokážu určit, která má větší podíl na nefunkčnosti celku. Scénář, jež otrocky kopíruje ty nejpitomější sportovní komedie? Režie, která scénáři kopírujícímu ty nejpitomější sportovní komedie nedokáže dodat potřebný švih? Podíl hluchých míst, kdy někdo někomu jinému říká něco naprosto nepodstatného zhola nezábavným způsobem, je udivující. V momentě, kdy by jiná sportovní komedie (třeba nějaká kravina s Willem Ferrellem) odložila stranou všechna moudra a poselství o důležitých hodnotách a naservírovala nám pár minut nefalšovaně dementní taškařice, nabízí Tlouštík jenom další kecy. Je paradoxem, že film fosforeskující z padesáti metrů všemi neduhy amerických komedií (mj. záliba v nechutném, infantilním a „držkopádovém“ humoru) vzniknul ve Velké Británii. Chcete-li nadále věřit, že Simon Pegg a Dylan Moran jsou vtipní kdykoliv a v čemkoliv, ignorujte protentokrát jejich jména a zapomeňte, že Run, Fatboy, Run existuje. Pitomost, za kterou bude David Schwimmer v pekle orestován fanoušky Black Books a Spaced! 35% Zajímavé komentáře: Lateef, Eddard

První ze série Russellových biografií slavných hudebních skladatelů svojským způsobem prezentuje život a dílo Petra Iljiče Čajkovského (následoval Mahler a Liszt). Ve snaze barvitě nám vylíčit mistrovy vnitřní démony, odhodlal se režisér k lehce zmagořenému (pro něj později tak typickému) přístupu. Flashbacky, reminiscence, noční můry – to vše vře v jednom kotli a ďábelskost situací drží těsně před hranici nesnesitelného Čajkovského hudba. Od vašeho vztahu k ní se pravděpodobně bude odvíjet vztah k samotnému filmu. Nemohu posoudit, kde končí jakž takž věrné zaznamenání životních osudů a začíná Russelův vlastní vklad, zahrnující rovněž jakousi autoreflexi (konzervativci nepochopený umělec, který si vždy stál za svým), tu hudbu mám ovšem rád a nečinilo mi potíže nechat ji po dvě hodiny znepokojovat mou jinak klidnou duši. 80%

Tak takhle nějak to tehda asi opravdu vypadalo. Shodou šťastných okolností jsem mohl Královnu Margot zhlédnout v době probírání dané látky ve škole s čímž souvisel můj zvýšený zájem o historické souvislosti. V opačném případě bych jí zvýšenou pozornost po celých sto čtyřicet minut jistě nevěnoval. Film graduje příliš brzy. Bartolomějská noc, jeho pomyslný vrchol, nemoudře přicházející zhruba po čtyřiceti minutách děje, je zdaleka nejvýraznější bodem celého snímku. Masakr. Nemilosrdný, chladnokrevný a brutální masakr hugenotů. Nic podobně působivého až do konce neuvidíte. Nelze mluvit přímo o nudě, pokřivené vztahy v královské rodině již dlouho nebyly tak pokřivené (matka, iniciátorka atentátu, dcera, která se kurví s kdekým, vlastní psychicky labilní bratry nevyjímaje…), jen už to není, řečeno lidově „taková hustota“. Herci hrají s plným nasazením, jsou dokonale ponořeni do svých postav, do doby, v niž žili a na všudypřítomnou špínu, krev a pach rozkládajících se těl neberou ohled. Nevšední (na historické drama rozhodně) hudba Gorana Bregoviče v rámci vytyčených – realitě věrných – mantinelů modernizuje příběh. Ten sice vychází ze zdramatizovaného románu Alexandra Dumase a některá historická fakta jemně poupravuje, stále v sobě však nese obrovský krvavý flák pravdy. Desítky tisíc mrtvých kvůli odlišnému náboženskému smýšlení… copak jsme se z té historie vůbec nepoučili? 75% Zajímavé komentáře: Marius, Ajantis, saladín.

Hrané pasáže, do kterých se tvůrci snaží pašovat hračky i nehračky budoucnosti, jsou pitomoučké, ale hlavně díky nim mi nedělalo problém vzpomenout si zpětně na některé konkrétní vynálezy. Na léta, jichž se pravděpodobně nedožiji, mne nejvíce nažhavil šikovný kompjůtr v rukavicoidní podobě a velmi efektivní výtah do vesmíru. Vysekávám hlubokou poklonu pokročilým kutilům, díky nimž tyhle záležitosti s velkou pravděpodobností jednou vystoupí ze stránek sci-fi románů.

Odvážný, provokující, smyslný. Takový je třiasedmdesát let starý film Jeana Viga a přinejmenším během scény Jeanova potápění to praští do očí každého. Atalanta možná má pomalý rozjezd a banální zápletku, ale způsob, jakým kombinuje dokumentární syrovost s komediální nadsázkou, společenskou satiru a poetickou romancí, je unikátní, nezaškatulkovatelný a slovy obtížně postihnutelný. Ač neměl nad konečným sestřihem kontrolu a jeho film působí na mnoha místech neumětelsky, Vigo předběhl dobu o pár desetiletí a svým dílem inspiroval kromě jiných několik novovlnových režisérů. 80% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Achab

On a ona. Oba v Paříži. Dva dny. Málo se stane. Mnoho se řekne. Julie Delphy na podloží banálního námětu a s humpoláckým technickým zázemím vystavěla miniaturní skvost, kterému nemožno v rámci žánru cokoli vytknout. Scénář nevybočuje z intencí romantické komedie dějovými zvraty (i když – Jackova „teorie cyklení“ nedojde naplnění v nejžádoucnějším okamžiku, ale o pár minut dříve), nýbrž svou „perlivostí“, kdy co hláška, to perla, co perla, to briskní úchop zápisníku do jedné, propisky do druhé pracky a neobratný pokus psát a zároveň neminout perlu další. V rámci předejití šilhavosti vám nyní žádnou hlášku nabídnout nemohu, čiže budete muset dát zavděk kontradikční formulací „Woody Allen natáčí v Paříži milou romantickou komedii, potkává přitom Richarda Linklatera a společně začínají klábosit o filmech“ (M nemusí značit jenom vraha). Neřešme, koho opravdu chtěla či nechtěla napodobit či nenapodobit a kým se inspirovala či neinspirovala (cíleně či nechtěně) Julie Delphy, protože zásluhu na bezvadnosti tohoto svižného a osvěžujícího pařížského tripu má právě ona (s hypochondrickým židem Adamem Goldbergem po boku). Neřešme rovněž, jak vykreslení města nad Seinou ovlivní příliv turistů doň, neb třebaže většina zdejších domestikovaných Francouzů vyniká nějakou úchylkou (švestkou zralou na svěrací kazajku je v tomto směru skutečný i filmový tatínek Julie Delphy Albert), jsou to právě oni, kdo zkracují prodlevy mezi přílivem a přílivem pěkně tvarovaných vět na minimum nezbytné k oční relaxaci od čtení titulků (k jakékoliv snaze o český dabing ode mne míří opovážlivé trojité „fuj“). Miluji tuhle sortu filmů, kdy netřeba příliš co řešit. Buď vás okouzlí a rozesměje, anebo něco jiného. Ke všem, které „něco jiného“, míří můj pohled nechápavého dítěte, jemuž z tváře stále nezmizel exaltovaný úsměv. 80% Zajímavé komentáře: Nathalie, dopitak

„Jak se daří nebožce, pane doktore?“ Mistra velkých emocí na malé scéně Karla Infelda Prácheňského, trefnou parodii talentovaného herce, je v podání Zdeňka Svěráka radost pozorovat. Nemám námitek proti tomu, že si valnou část představení ukradnul pro sebe, zamrzelo mne jenom zbytečně mnoho vtipů založených na Prácheňského dokonalé nepřipravenosti (později dochází i k nadužívání zprvu geniální postavy „zvědavého invalidy Jirky Karáska“). Vypiplanost rovnoměrně rozložených slovních vtipů je opět obdivuhodná, přednáška (s užitečnými radami pro obzvlášť neschopné herce) dlouhá tak akorát. Nadějné představení zneuznaného velikána českého divadla se tak nakonec přece jen mění ve hru, při níž „nezůstane jedno oko suché“. Nepůjde ovšem o slzy dojetí. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Infernor

„Upřímný smích má za cíl skrýt pocit sklíčenosti“ Na americkém předměstí se dějí všelijaké věci. Ty nejzajímavější uvnitř domů, v zavřených pokojích, kam nemají přístup zvídaví sousedé a mnohdy ani členové rodiny. Každý skrýváme nějaké tajemství – je stoprocentní upřímnost nejvhodnější cestou, kterak uchovat idylický vztah? Nejspíš ne… Po prvních minutách jsem začal mít obavy, že tvůrci příliš spoléhají na silnou knižní předlohu a film tudíž doplatí na svou literárnost. Využití typicky knižních prvků, z nichž ten nejvýraznější –monolog vypravěče – předžvýkává méně chápavým divákům většinu v díle obsažených myšlenek, ale není na škodu. Vlastně ani nelze hovořit o nějaké podbízivosti, protože konec Malých dětí stejně zanechává většinu nejdůležitějších otázek nezodpovězených. Na přesvědčivosti příběhu tato skutečnost neubírá. Množství fascinujících detailů v pečlivě promyšlené, i když velmi jemné síti vztahů, tužeb a obsesí mi znemožňuje zmiňovat je individuálně, proto bych vyzdvihnul alespoň jeden pomíjivý moment ze závěru filmu. Zaujatý pohled Lucy na svítící pouliční lampu, do níž tvrdohlavě narážejí mouchy ovládané vlastními pudy, s jednoduchostí a věcností takřka geniální shrnuje vše podstatné, co je třeba vědět o životě. Freud by zaplesal radostí. Ač ne zakladatel psychoanalýzy, plesám také. Plesám nad hereckým obsazením, v němž není místa pro slabší článek, plesám nad hudbou Thomase Newmana i kamerou Antonia Calvache a především plesám nad konzistentností a dechberoucí dramatickou výstavbou tohoto dlouhého filmu plného slov. 85% Zajímavé komentáře: kleopatra, Shushika, H34D, castor, Madison, meave, flanker.27, Madison mm13, _Irbe_

V žádném případě akční ani dobrodružný, spíše rezervovaně politizující pohled na komplikovanou situaci v Nikaragui koncem 70. let. Jak bývá u obdobných snímků (Salvátor, Vražedná pole, Střelba na psy) zvykem, hlavními hrdiny jsou neutrální novináři. Jenže jak dlouho lze nezaujatě sledovat před očima probíhající svinstva? Z fiktivního příběhu Spottiswood vytřískal širokou škálu emocí a úvah nad smyslem podobných revolucí a úlohou žurnalistů v nich. Když vás omrzí iluzorní charisma Nicka Nolteho a příliš moderní (i když stejně skvělý) soundtrack Jerryho Goldsmithe, budete mít stále nad čím přemýšlet. 80%