Scalpelexis

[Shlédnuta 1. epizoda, drop] Říkám si, kdy osobně už Fate spin offům dám mentální vale a přestanu cokoliv očekávat. Možná teď? Časté klišé (a které mi srdnatě pije krev), kde se postavy rádoby tváří šíleně inteligentně a několik tahů napřed, je počet předaných informací, které soupeře evidentně překvapí/zaskočí (animace zvětšených očních bulv či nejklasičtější "NANI?!" nesmí chybět). Na to mám moc málo prstů na každé ruce, abych to v tomto díle zvládl spočítat. Není postavy, která by si zde nezasloužila aspoň jeden výchovňák přes palici a dorazily mě naprosto tristní pokusy o gagy (kurnik, pro mě blití krve prostě vtipný není?). Mrzí mě, že po A-1 s Apocryphou si to teď odskáče docela šikovná TROYCA, ale aspoň se poučí. Mně to to taky chvíli trvalo.

Vydat hned záhy anime, které tématicky velmi připomíná nedávno skončené a flastry/posměšky ověnčené Fairy Gone, je nejspíš bohužel jen a jen smůla. S OK nápadem, slušně zasazené a víc než obstojně graficky zmáknuté anime pod taktovkou MAPPY trpí porodními bolestmi hlavně v sekci postav a scénáře. Máme tu zatím předvídatelnou pomstychtivou slečinku, předvídatelného dobráka, který si navenek hraje na špatňáka a pak totálně trapného (a samozřejmě předvídatelného) záporáka. Dialogy jsou mizerné a jen dokazují plochost a neoriginalitu postav, korunované minimálně zvláštním rychloobratem v poslání hlavní hrdinky na konci 2. dílu. Nicméně překlenuli jsme nutný začátek a vysvětlivky, třeba z toho nakonec bude něco lepšího než jen mrzký a pouhopouhý lepší nadprůměr. Edit po 7. dílech: Bohužel, tohle je příkladná definice průměru. Postavy jen a jen dokazují svou dvoudimenzialitu a ubohou nezajímavost, příběh se pohupuje mezi ohraným plánem záporáka a vedlejšími filler epizodami o setkávání s Incarnates, které připomínají "come-and-go" díly z Pokemonů. I ta animace už sem tam odpadá. Když pocítíte, že nejlepší část celých 24 minut je OP, jsou to ty nejhorší zprávy. Edit po konci: Ach jo. Ke konci nešlo cítit křeče a touhu to nějak uzavřít. Nemůžu za vše vinit jen studio, protože zde ja nad Slunce viditelná bezradnost, amaterství, lenost a celková mizérie předlohy, která nemá dost inteligence na to, aby dostatečně průkazně podala motivace a hlubší psychologii postav. Hrozivě dlouho diváka táhne bažinou zoufalství tím, že musíme trpět slaboučkou Schaal, aby to vše zakončilo iritujícím "power of friendship" momentem. Tohle jsme si nezasloužili, nikdo. Jsem rád, že to skončilo a nerad tomu dávám ty nejslabší 3*, ale pochopil bych i známku nižší.

[Shlédnuto 17 epizod 1. série, drop] Klasický shounen prvky se na nás valí ze všech stran, ať už charakteristika postav, jejich vyjadřování anebo chování, na druhou stranu tento žánr nikdy nepřekypoval složitějšími příběhy. V tomto Dr. Stone teoreticky skýtá jistý potenciál, protože nápad není zlý (i když nepočítám, že onen záblesk se někdy vysvětlí, je to jen berlička). Mít možnost začít od 0, ale zároveň mít rozumně (v rámci logiky) vysvětlený rychlý pokrok, protože postavy již v moderní době žily, je důmyslné. Nicméně, když se vrátím zpět k postavám, zatím mě spíš iritují než opačně: Senku vypadá jak namistrovaný arogant, Taiju je takový nabušenější Asta z Black Clover. Jestli se to zlepší, to se teprve pozná. Spíš v to nevěřím, ale nevylučuji to.Edit po 13. epizodě: Těžko si to připouštím, ale mírně se to v mých očích zlepšilo. Je to trochu nešťastné pro anime, ale diametrálně tomu prospivá absence několika počátečních otravných postav. I když je Senku vyloženě pofidérní a mé palce si nezískává, tak jeho tvorba, experimenty v kombinaci s divným, ale poměrně zábavným podržtaškovým ansámblem, mi vykouzlí sem tam nečekaný úsměv. Zvykl jsem si na termíny "království vědy", "pravidla jsou pravidla", "10 biliónů procent". Zvykl jsem si na karikaturní pojetí a nepřetržité přítomnosti dělaní si legrace samo ze sebe. Kašlat na příběh; jsem rád, že o to tu veřejno-skrytě nejde, i když někdy opět začne. Nerád to přiznávám, ale věda může být dobrá prča, i když je to celé v takovém blboidním provedení.

[Shlédnuta 1. epizoda, drop] Peklo, nejen na ostrově, ale i na obrazovce. Ecchi blbina, která se snaží být moudrá poučkami o přežítí v nehostinném prostředí, z kterých podle mě nebude ani 50% pravda/možná. Nabídku vylučovacích tekutin skromně odmítnu, i když se zde zatoulala Erina Nakiri z Shokugeki no Souma.

Není mnoho filmů, kde bych si já řekl, že má až moc akce, ale zde to vskutku platí. JW3 si hledá záminky všude kolem sebe, aby nechal Keanua řezat, střílet, mlátit, házet, likvidovat; hlavně ty časté a konečně fatální nákopy rozkroků se vyjímaly. Příběh se tu nedá ani nazvat příběhem, protože za celou dobu se nám John přesune z bodu A do A a půl, aby se vrátil zase do bodu A a zjistíme, že těch pár drobných vykecávek slouží jen k tomu, aby si John na pár minut odpočinul, zacelil rány a přišel na to, že se stejně za chvíli bude rvát znovu. Nelze se divit jemu, ani divákovi, protože bojové choreografie jsou naprostý top. Domníval jsem se, že není možné každým dalším soubojem dostat další a další inovace a kreativity; ó, jak jsem se mýlil. Bitky jsou dlouhý, přehledný, agilní jak od Jackieho Chana a nebýt pár momentů, kdy evidentně soupeři Johna "šetří", tak by nebylo co vytknout. Jenže film, který se tváří a předstírá, že nějakou mytologií a obsahem disponuje, a že to není jen masokombinát na akci, musí dodat aspoň něco hmatatelného v této formě a to se zde za žádných okolností neděje. Z tohoto důvodu JW3 nemůžu vlepit ani případně polehčující "béčkovitost" a sáhnu ke kompromisní průměrné známce.

Tohle jsem hodně odkládal, věřtě mi. Pro někoho může být první díl komediální nálož, z mých výrazů na obličeji se daly číst mixlé reakce údivu a negace k jakémukoliv nemravnějšímu návrhu vůči mému zadku. Zkušený anime divák je určitě tvor s mírnou hroší kůží a s decentní tolerancí bizárů. Jenže já se nemohl po onom prvním dílu ubránit dojmu, že ony perverzní prvky/LGBT tématiky (a že jich je) tu jsou rvaný dost na sílu. Proč? Nezodpovězení této otázky byl hlavní důvod oné dlouhodobé pauzy. Přitomnost je nicméně taková, že tomu pár bodů přidám oproti mému počatečnímu očekávání. Abych uvedl věci na pravou míru, úvodních 5 dílů považuju za téměř zbytečné a daly by se smrsknout třeba do 2. Struktura oněch epizod jela na dobře známém formátu "ctrl + c, ctrl + v", ale zafungovalo to minimálně v pochopení a odevzdané přijetí zákonů, že co jde udělat skrz lidské pozadí, tak tomu tak bude. Vysvětlil se mi i nutkavý pocit, že je to taková nová Sailor moon v kappa hávu - hle, on je to ten samý režisér! Vnímám i silnou inspiraci dvojí reality + podobně piktoreskně a psychadelicky laděných Flip Flappers, vložte Jessie a Jamese z Pokemonů a dílo je hotové. Druhá polovina je už znatelně lepší díky ucelenosti a drajvu příběhu, i když jednoduchá pointa a simplisticky nenáročné opakující se řešení problémů shazují snahu o vážnost. Vizuál se svou hyperaktivitou a pestrostí Vám nedá spát a písně mají své kouzlo, i když bych uvítal jejich menší repetitivnost. Po konci to ve mně nezanechalo žádné výjimečné dojmy, ale uznávám, že kousek tvůrčí geniality zde obsažen je a ono použití kappa a dalších symbolik bylo vskutku promyšlené. Pokud se Vám líbily Flip Flappers a jste tak trochu skrytý úchyl, tak se Vám toto dílo trefé do nóty. V opačném případě je s příhlédnutím k lidského ruzumu pro mě Sarazanmai obtížně doporučitelné. 3*

Věčně nápomocná Senko je klasický iyashikei, kterému nechybí nic a zároveň nemá vůbec nic navíc k nabídnutí. Kvůli tomu podobně generický bude i můj komentář, protože Jeoffrey víceméně shrnul vše, o čem to je a já nemám moc co přidat. Pokud máte mírnou úchylku na huňaté ocásky a nevadí Vám sledovat ideální šablonku otaku manželky, asi Vám to bude vyhovovat - koupání, masáže, uklízení, vaření, Senko je věčně pozitivní a to se opakuje defakto díl co díl. Suwabeho hlasu bylo pro Nakana škoda, nicméně aspoň vyvažuje poměrně neatraktivní vizuální provedení (trochu moc hranaté a Nakanovy oči jsou až strašidelné). Nejprůměrnější průměr.

Nebudu se schovávat, že nejsem protentokrát škarohlíd, ale na vyšší hodnocení bych musel být vskutku fanatikem Beatles. Boyle s Curtisem se rozhodli, že by rádi, trošinku neotřele, vzdali hold jejím písničkám. To se jim sic povedlo, ale skrz příběh jednodušší co ledajaká dětská pohádka, kde hlavní hrdina řeší problémy lehčí než se naučit jezdit na kole. Je vcelku ironické, že tak nevinně, čistě a poctivě tvářící se snímek v celé nahotě oslavuje postavu, která sic s mírnými pohnutkami svědomí, vědomě vykrádá duševní vlastnictví cizích k zisku peněz a poté se díky své absurdní neomalenosti dostane do situace, kdy někomu nepokrytě a bez bázně díky oněm penězům ukradne lásku. Všichni Patelovi jdou na ruku a krom důvtipné a milé Ellie (nicméně i její chování mi přijde z kategorie levné high-school anime) jsou takovými hloupými dvoubarevnými přicmrndávači, tlačící vozík o tom, jak s písničkami starými 50 let nekompromisně uspěje každý. Hey, dude byla slušná křeč. Vzdám kredit Patelovi a Lily, nekonečně sršícímu optimismu a hudbě, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem viděl mnohem chudšího Milionáře z chatrče. Z tohoto nápadu šlo vytěžit určitě víc. Slabé 3*

Nemůžu si úplně pomoci, ale nezbavím se dojmu, že už se zde až přespříliš vaří voda. Nemám nic proti a víc než rozumím onomu konceptu dát našim hrdinům jiný druh zakončení s neskrývaným fanservisem, který nemohl u některých být do puntíku prodán v předchozích dílech, protože jsme stále měli příběh k vyprávění. To zde právě neplatí, pouta jsou povolena, svoboda neomezena a hrátky s jistým druhem paralelního vesmíru je pro tvůrce určitě lákavá tématika. Přítomnost mnoha postav je ale na hrubou sílu nucená a ta nitka, která je pojí a vedou Araragiho od bodu A do Z, je tenká, křehká, neucelená a bohužel i nudná. Styl rozřešení problému ve formě abstraktních, slovních a pocitových hrátek tu už v podobném duchu byl a proto údernost "punchlinu" je protentokrát z té slabší várky. Vyvažuje to spousta narážek z všemožných světových referencí, které jsou tradičně Monogatari světu vlastní, a i když je člověk očekává, je to stále nevyzpytatelný a nepředvídatelný druh humoru, který mě pravidelně dostává. Škoda, že nevynechaly některé perverznosti. Co si budeme povídat, bylo to ospalé, až moc pomalé, s velmi slabým příběhem, co by si v rámci ságy zasloužilo průměrnou známku. Jenže ten konec s Hitagi? Ta holka je perfektní <3 Nejslabší 4*, co znám.

Neurvalá a rozháraná slátanina, která nejspíš potěší pouze béčkaře anebo milovníky předlohy. Nejsem čtenář komiksu, a proto mi hodně pasáží přišlo infantilně hloupých anebo jejich množství bylo těžce přehuštěné na jeden celovečerák. Všechny dějové linie byly ukvapené, nedopečené, Hellboy by řekl "nedomrdlé". Záporáci se pohybovali na levelech mezi "odporným" a "trapným", vtip byl křečovitý (hlavně být sprostí) a jedna ze zábavnějších "složek" měly být nekonečné hektolitry krve, jako kdybyste dolovali ropu na Sibiři. Digibordel na obrazovce anebo i výpravu nekomentuji, působilo to levněji co krabicák. Plus za ok Hellboye a Davida Harboura a povedené otitulkování. Slabé 2*.